OSUDNÁ CESTA Z KINA

Krimipříběh z dob předlistopadových.

Dělat tak vrátného na nějaké ubytovně. Hlavně na takové, kde jsou mladé a hezké holky. To bychom se poměli... Sedmdesátiletý Dominik Modrý si vzpomněl na slova jednoho ze dvou starších mužů, kteří rozvíjeli své sny včera v obchodě ve frontě před pokladnou.

Usmíval se. Stejně jako se usmívá teď, když vybaluje z alobalu svačinu, pečlivě připravenou manželkou. Dominik Modrý totiž vrátného na takové ubytovně dělá. Chodí do ní odpočívat a spát nejen mladá děvčata, ale i kluci. „Dědci,“ myslí si vrátný, když se zakusuje do tlustého krajíce chleba s máslem a šunkou, „co byste z toho měli? Jen závist a vzpomínku na ty krásné chvíle, když jste byli mladí. I já jsem byl kdysi mladý a takovéhle holky přede mnou tenkrát neutekly.“ Opět se usměje a zaboří svůj náhradní chrup do skývy měkkého chleba.

Elektrické hodiny v jeho kukani líně poskakují minutu po minutě, čas se vleče. Chodbou vedoucí od vstupních dveří ke schodišti občas projde, proskáče či proběhne mladá postava. Dělá tu už nějaký pátek, většinu těch obuvníků a obuvnic zná. Mnohé z nich dokonce podle oblečení, podle chůze. „Dědo, představte si, co se mi včera stalo,“ naváží s ním čas od času rozhovor hlavně děvčata. Chápavě pokývá hlavou, utrousí s nimi nějaké to slůvko.

Konečně. Blíží se jedenáctá večer onoho srpnového dne. Pár minut před ní přijde kolega vrátný, který po něm přebírá službu. Dominik Modrý vezme tašku, pokyne svému nástupci a vydá se na cestu domů. Jeho bílý žigulík naskočí na první pootočení klíčkem v zapalování. Domů to nemá daleko. Ale autem je to rychlé a pohodlné.

Důchodce svírá volant a myšlenkami zabloudí k zítřku. Jak už je u něho zvykem, moc toho nenaspí. Ráno musí jít vytrhat fazole, pak zaskočí za kamarády do hospůdky. Lehne si, zdřímne, a hodinu před půlnocí aby byl zase v kukani.

Jenže do té doby zbývá ještě skoro celých čtyřiadvacet hodin. Radostně přišlápne plynový pedál.

***

Dvaadvacetiletý Miroslav Kalenda opřel své skládací kolo o sloup pouličního osvětlení a nervózně pohlédl na hodinky. Jejich ručičky ukazovaly něco před osmou večer. Přijde? Nepřijde?

Včera se s Mirkou tak trochu pohádali. Vyčítala mu, že se jí víc nevěnuje, že na ni má málo času. „Jestli to tak bude pokračovat dál, řeknu ti: Buď já nebo tvoje zájmy,“ vyhrožovala mu blonďatá dívka a napůl uraženě odešla. Beze slov. K předchozí domluvě na dnešní návštěvě letního kina se už nevrátila. Znovu pohlédl na hodinky. Přesně osm.

O pět minut později ji uviděl a lhal by, kdyby tvrdil, že se mu neulevilo. Přišla jako by nic, vlepila mu pusu a zavěsila se do něho. „Víš, Mirku, včera jsem asi byla protivná, nezlob se na mě,“ zavrkala. Její partner byl v té chvíli v sedmém nebi. „To nic,“ mávl rukou a snad už ze zvyku zase pohlédl na své levé zápěstí. „Snad abychom šli. Za chvilku začínají,“ vybídl dívku.

Kdyby měl obsah filmu někomu vyprávět, asi by moc neuspěl. Víc než plátna si hleděl propletených prstů svých a své partnerky, co chvíli mu zrak sklouzl k Mirčiným nohám v odvážné minisukni. Cestou z kina chtěl předejít opakování včerejška: „Kdy se zase uvidíme? Nejlépe hned zítra, ne?“ Mirka na něj pohlédla hlubokýma modrýma očima a němě přikývla.

„V šest na obvyklém místě,“ dodala po chvíli a zahleděla se na chlapce ještě jednou. Tentokrát, nebýt tmy, by Mirek v jejích očích objevil něco víc. Ty pomněnkové oči zářily nadějí. Loučení před domem, v němž Mirka bydlela, trvalo o něco déle než jindy. Mirek dívce ještě naposledy zamával a pak usilovně šlápl do pedálů.

***

Radomír Kupský měl starosti úplně jiného rázu. Nedávno se odstěhoval od rodičů k babičce. Je jí už přes sedmdesát, nemůže na nohy, zlobí ji i srdíčko. „Aspoň jí trochu pomůžu,“ zdůvodňoval rodičům své rozhodnutí. Pravdou je, že jejich reakci na tento čin nečekal. „Jen jestli za tím nevězí něco jiného,“ zapochybovala matka. Otec cosi zabručel, ale z výrazu jeho tváře také žádné nadšení nevyzařovalo.

Hlavně na matku se tenkrát naštval. Neudržel se: „Místo aby ses o ni postarala sama, ještě mi vyčítáš, kdovíco nechystám.“ Pomohlo to. Rodiče už ke stěhování dvaadvacetiletého syna neřekli jediné slovo.

Jenže jeden problém vystřídal jiný. Rozešla se s ním dívka. „Víš, Radečku,“ řekla mu s medem v hlase, „jsi moc fajn kluk. Kluk, ale ne chlap. Poznala jsem jiného, takového, který chlapem je.“ Zatnul pěsti, vyschlo mu v krku, nebyl schopný říct jediné slovo. Možná čekala, že o ni bude bojovat. Nebojoval. Hodil do pomyslného ringu ručník a vzdal to. Jediné, na co se v té chvíli zmohl, byla věta na rozloučenou, jejíž každičké písmenko bolelo a zadrhávalo mu v krku: „No tak jo. Ať se s ním máš líp.“

Otočila se a šla. On stál a nohy měl jako z olova. Ne a ne se odlepit z místa. Nakonec se mu to přece jen podařilo. „Zatracenej svět, zatracenej život,“ vykřikoval, aby se mu ulevilo. Babička ho ani tentokrát nezklamala. „Sejde z očí, sejde z mysli. S takovou bys stejně dlouho šťastný nebyl. Šla za svým štěstím, udělej to taky tak,“ pověděla mu. Její slova hladila. Zacelovala ránu zející v chlapcově srdci.

Teď měl času poměrně dost. Hlavně po večerech. Proměňoval jej ve chvíle pohody, strávené před stříbrným plátnem letního kina. Nevynechal jediné nové představení, zažíval s filmovými hrdiny jejich dobrodružství, bylo mu s nimi dobře.

Nechybí v hledišti kina ani dnes. Na rozdíl od svého kamaráda Mirka Kalendy (o němž netuší, že sedí pár řad za ním) děj filmu pečlivě sleduje. Když na plátně běží závěrečné titulky, když se v areálu rozsvítí, povzdechne si: „Škoda.“

Vydá se na cestu domů, do sousední vesnice. Pěšky.

***

Radek kráčí ztichlou noční krajinou, jde po pravé straně silnice, přemýšlí o všem možném. „Jsi to ty?“ ozve se najednou vedle něho z úst Mirka Kalendy. Ten sestoupí z kola, chvíli je vede vedle sebe, pak znovu nasedne a jede pomalu vedle kamaráda. Povídají si. O filmu, který před chvíli viděli, o životě. Pro jednoho teď veselém, pro druhého smutném.

Najednou rána. Mirek letí vzduchem, skončí v příkopu. Zahlédne ještě jakési bílé auto pokračující v jízdě a blížící se k prvním domkům na dosah vzdálené obce. Radka nevidí.

Události nabírají rychlý spád. Mirek se doplazí na silnici, snaží se zastavit blížící se autobus. Marně. Nemůže se zvednout, všechno ho bolí, chybějí síly. Naštěstí se blíží jakási dvojice na kolech – muž a žena, vracející se z odpolední směny v obuvnickém závodě domů. Žena autobus zastaví, muž se vydává za bílým autem. Jeho řidič však na kraji obce sám auto otočí a vrací se zpět. Je jím Dominik Modrý.

Na místo přijíždí záchranka, lékař s řidičem nakládají oba chlapce a uhánějí s nimi do nemocnice. Někde v polovině cesty se lékař obrátí na Mirka: „Chlapče, tvůj kamarád právě zemřel.“

***

Dominik Modrý se na místě nehody podrobí dechové zkoušce, trubička hodně zezelená. Na záchytce odmítne odběr krve. Souhlasí s ním teprve později, někdy kolem třetí hodiny ráno. V té době má v krvi ještě téměř promile alkoholu.

Před vyšetřovatelem se vymlouvá, vymýšlí si, zaplétá se do lží. Tvrdí, že po obědě vypil dvě piva, nic jiného si prý v restauraci nedal. „Jel jsem asi šedesátkou, rychleji nejezdím. V protisměru jel autobus, ztlumil jsem světla. Když jsem jej míjel, zdálo se mi, jako by z pravé strany do mého vozu něco kleplo. Napadlo mě, že někdo po autě hodil kamenem,“ vyprávěl pohádky.

Nebylo těžké dokázat, jak se všechno stalo. Včetně toho, že Dominik Modrý si vzal před jízdou na noční směnu navíc prášek, který způsobuje ospalost a únavu. Sedmdesátiletý řidič se nevylhal. Kdoví, co mu před soudem probíhalo hlavou. Možná celý jeho dosavadní život, v němž figurovali i jeho dva synové. Jeden z nich zemřel také při dopravní nehodě.

Soud ho poslal za mříže na rok, na tři léta mu zakázal řídit motorová vozidla. Modrý se odvolal, soud mu nakonec zvýšil trest zákazu řízení na pět let.