Skutečný kriminální případ z doby před listopadem 1989.
Hodiny ukazují šedesát minut po poledni. U jednoho ze stolků kavárny Máj sedí mladý muž. Jeho tvář zdobí slušivý knír, dlouhé kadeřavé vlasy mu padají k ramenům. Sedí, upíjí z půllitru piva a hledí kamsi do dálky. Občas si k pivu poručí něco kaloričtějšího. V těch chvílích sklopí na okamžik zrak ke dnu skleničky vodky, aby se vzápětí znovu zahleděl před sebe. Tentokrát však směrem ke dveřím. Že by někoho čekal?
Kolem čtvrté vejde do kavárny přibližně dvacetiletá dívka. Přisedne si k němu, po asi dvouhodinové debatě zase odchází. Mladý muž zůstává. Objednává si další pivo, k němu opět vodku. Jmenuje se Jaroslav Archman, v březnu mu bylo dvaadvacet. Za pár hodin má onoho prosincového dne nastoupit ve sklárně noční směnu.
„Nazdar Jardo,“ osloví v devět večer kníratého, na první pohled už zdaleka ne střízlivého skláře jeho spolupracovník Pavel. „Půjdeš na směnu?“ ptá se celodenního hosta kavárny. Ten jen záporně zavrtí hlavou. Nebude to poprvé. Však se s mistrem nějak domluví. Buď mu napíše neplacené volno, přinejhorším áčko – pomyslí si.
Cosi zabručí na rozloučenou směrem k odcházejícímu Pavlovi. Do závěrečné, do dvaadvaceti hodin, stačí vypít ještě jedno pivo a dorazit víno, které tam nechal spolupracovník. „Platit prosím,“ uslyší vrchního. „Tak to máme osm dvanácteček, čtyři velké vodečky, čtyři dvoudecánka vínečka...“
Opilý mladík zaplatí, pohlédne na osiřelou padesátikorunu ve své peněžence a uvědomí si, že s ní žádnou díru do světa neudělá. Musím si nějaké peníze obstarat. Teď hned – rozhoduje se, když vratkým krokem opouští kavárnu. Ví jak.
***
Strážná na zdejší šachtě Marie Žindulková o den později zavřela osahaný časopis, usrkla kávy z hrníčku, jenž by snesl přívlastek památeční, a pohlédla na hodinky. Pět odpoledne, za půl hodiny skončím, přijde mě vystřídat Jan Imrich. Už aby tady byl.
Hlavou se jí honily myšlenky na to, co všechno ještě musí do blížících se vánočních svátků zvládnout: dopéct cukroví, udělat pořádný úklid, nazdobit stromeček. Najednou se zarazila. Kde ten Imrich může proboha být? Vždycky chodí přesně, dnes už má půl hodiny zpoždění. Že by byl nemocný? To by snad dal vědět. Asi ho něco zdrželo – kombinovala.
Jan Imrich, kterého po této službě čekaly dva dny volna, však nepřišel. Marie Žindulková odsloužila směnu za něho.
***
„Františku, nějak se mi to všechno nechce líbit,“ obrátila se na svého muže, rovněž strážného na šachtě, Hedvika Imrichová. „Tvůj bratr nepřišel do práce, dneska jsem si všimla, že má v oknech od ložnice stále ještě zatažené závěsy.“
František Imrich mávl rukou. „Ty z toho naděláš. Asi bude nemocný. Zítra se k němu zajdu podívat.“ Když svůj slib splní, zjistí, že domek je zamčený, nikdo neotvírá. Dostává se dovnitř zadem, přes plot. Na stole v kuchyni objeví zbytky jídla, slupky od pomerančů a skořápky od ořechů, dvě prázdné lahve od piva. V ložnici najde kromě rozestlané postele také pár kapek krve. Na zemi za dveřmi.
Jako by někomu tekla z nosu – napadne ho. Před týdnem jej měl bratr rozbitý, vzpomene si. Taky to už mohl od té doby uklidit. Posadí se na židli, chvíli čeká, zda se bratr neukáže. Přemýšlí. Mluvil něco o tom, že bude kupovat kapra. Zřejmě šel pro něj, dovtípí se František a z domku odejde.
Den nato navštěvuje Jana znovu. Bouchá na dveře, opět nikdo neotvírá. Svěří se dalšímu sourozenci, Stanislavovi. Spolu domek, v němž se od včerejší návštěvy nic nezměnilo, prohledají. Bezvýsledně. „Je to všechno nějaké divné,“ shodnou se bratři při pohledu na hladovou drůbež. Že by někam odjel a nic neřekl? Nebo že by se mu něco stalo?
Stanislav obtelefonuje nemocnice v okolí. Odevšad slyší ve sluchátku větu se stejným obsahem: „Ne, nikoho toho jména sem nepřivezli.“ Ani návštěva Janova sklípku nepřinese nic nového. Na dveřích visí bytelný zámek, je zřejmé, že tu nikdo pár dnů nebyl.
Záhada zůstává záhadou, domek Jana Imricha je nadále prázdný.
***
„Vyhlašujeme pátrání po pohřešovaném pětapadesátiletém Janu Imrichovi. Jmenovaný je 175 centimetrů vysoký, střední postavy, kulatého obličeje, má krátké světlé prošedivělé vlasy a modré oči. Je samotářské povahy, bezdětný. Naposledy byl spatřen...“
Fotografie pohřešovaného se objevuje na televizní obrazovce, policisté chodí, zpovídají sousedy, ptají se i dalších lidí. Dochází k důkladné prohlídce všech obytných i přilehlých prostor domku. Jan Imrich jako by se do země propadl.
Kriminalisté zjišťují, že pohřešovaný udržuje známost s jakousi Magdalenou Archmanovou. Občas je v domku vídán i její syn, jenž Imrichovi pomáhá s některými těžšími pracemi. Netrvá dlouho a záhada je objasněna. Jan Imrich přestává být pohřešovaným. Stává se zavražděným.
***
Budou vánoce a já nemám pomalu ani vindru na dárky pro svou družku Jiřinku, neustále si opakoval mladý sklář, když klopýtal cestou z kavárny prosincovou nocí. Půjdu k Imrichovi a nějaké prachy si vezmu. Stejně nám dluží za práci. Za sběr brambor dal jen flašku kořalky, matka mu dělá poskoka, mě taky zneužívá. Posledně s tím kopáním zákopu na vodu jsem se pěkně nadřel. A co z toho? Nic.
Držgrešle jedna, ulevil si. Ještě že je dnes ve službě, aspoň nebudou žádné problémy, honilo se mu hlavou. Jenže se přepočítal. Jan Imrich měl nastoupit do práce až zítra.
Zadem se dostal do domku. Vtom zaslechl vrznutí dveří. Vyběhl ven a domek obešel. „Jdu na návštěvu,“ hlásil majiteli domku, stojícímu mezi dveřmi. „No tak pojď. A co tak pozdě?“ podivil se hostitel. V kuchyni sáhl do tašky na židli, vytáhl z ní dvě piva. „Dáš si, ne?“ Po souhlasném přikývnutí je otevřel. „Peníze? Tak ty bys chtěl peníze?“ zasmál se Imrich prosbě nočního návštěvníka. „Pět tisíc? To nepřipadá v úvahu. V žádném případě,“ rezolutně odmítl.
„A na to, abychom tady dřeli, jsme s matkou dobří, že?“ položil Archman základy hádky. Vygradovala slovy Imricha: „Podívej, jestli se ti to nelíbí, tak o tobě řeknu na policii. Myslíš, že nevím, proč jsi sem v noci lezl zadem? Myslíš, že nevím, žes chtěl krást? Zloději!“
Současně se svým posledním slovem dostal ránu pěstí do obličeje. Upadl na zem, Archman se na něho vrhl. Za chvíli byl Imrich mrtvý. Surově zbitý, dokopaný, uškrcený.
Vrah si počíná chladnokrevně. Odtáhne mrtvého do průjezdu, naloží na káru a přikryje ubrusem. Vrátí se, hledá peníze. Najde je ve skříni, zabalené v šátku: sedmdesát tisíc.
Uklidí viditelné stopy od krve, nevšimne si těch za dveřmi do ložnice, ukradne ještě tranzistorové rádio. Pak odjede s károu za městečko, do míst vyvážky. Káru nechá stát v keřích, jde domů pro rýč. Vyhloubí jámu, do níž mrtvolu ukryje, káru zanechá na zamrzlé hladině asi kilometr vzdáleného rybníka. Rýč hodí do dalšího rybníka nacházejícího se blíž jeho bydlišti. Jde spát.
Z ukradených peněz si koupil radiomagnetofon, kazety, budík a prsten z bílého kovu. Kriminalisté všechno našli při domovní prohlídce. Spolu s věcmi pak i zbývající peníze. Dvaadvacetiletý vrah se musel rozloučit se svobodou na třináct a půl roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat