JEN KOUKEJ, SOUSEDE

Čarodějnice už byly dávno spáleny, léto se naplno smálo malinovými ústy dívek. Jiří Aulehla v tom předrevolučním čase přehlížel z okna bytu v prvním patře panelového domu rozpálenou ulici s notně prořídlou řadou parkujících aut.

Jeho deset let stará škodovka tam skromně postávala vedle sice ojetého, ale přece jen mercedesu souseda Jauera. Však se s ním taky pěkně naparuje – pomyslel si znechuceně. Prý – sousede, nechcete jednou svézt v pořádném autě? – provokoval tuhle.

Aulehlovy oči se zúžily v úzké štěrbinky, vysunul spodní ret. Znamenalo to, že přemýšlí. Kdybys věděl, chlape – těšil se v duchu. Kdybys jen něco tušil o mých zděděných sto tisících, zezelenal bys závistí. Já ti kašlu na mercedes, naše škodovka je kupodivu ještě slušná. Do něčeho pořádného bychom ale ty prachy investovat měli. Do něčeho, nad čím budeš popadat dech i ty – jedovatě si pomyslel Aulehla.

„Video. Tatííí, pořiď video,“ objala ho večer kolem krku devatenáctiletá dcera Jitka. Matka na ni pohlédla jako na někoho, kdo se zbláznil: „Ty třeštidlo, a můžeš nám říct kde? Chtějí za to dvacet tisícovek a stejně není.“

Dcera zapomněla na dosud doma tak pečlivě uplatňovanou ostražitost: „Já nemyslím naše. Nějaké lepší, zahraniční. Znám... totiž kámoška, Iveta... zná jednoho Itala,“ opravila se vzápětí. „ten by snad nějak mohl...“

Rodiče tu drobnou korekci v jedné z dceřiných vět taktně přešli. Netušili, že se jejich Jituška s Pietrem – tak se mladý Ital jmenoval – stýká už dobrého půl roku. Video teď dostalo přednost. „No,“ uzavřela debatu hlava rodiny, „zkusit to můžeme.“

„Ocko, seš světovej,“ rozlehlo se kuchyní nadšené Jitčino zvolání.

***

Ač mladý, měl už mírně prokvetlé skráně, nechyběla mu ani široká ramena, na kterých ulpěl nejeden obdivný dámský pohled. Pietro odjakživa miloval barokní tvary – u sklenic i u žen. První měl v této chvíli na dosah, druhý se toulal bůhvíkde. Protentokrát jej „zastupoval“ rodič.

Lokál hlučel desítkami rozhovorů, nad hlavami stolovníků se vlnil závoj kouře a v něm pluly dva lustry. Lámaná čeština jednoho z nich a o nic plynulejší němčina obou nakonec vedly k dohodě: během dvou, tří týdnů Pietro video přiveze. Z Rakouska, za dvacet tisíc korun. Za stejnou cenu, jakou má tento československý přístroj u nás.

Jiří Aulehla si pod stolem tiše zamnul ruce. Ještě budeš koukat, sousede – nemohl zapomenout na chlubílka Jauera. O chvíli později procházel nedalekým parkem, kolem laviček patřících teď milencům. Ve stínu keřů si tady šeptali sladká slova o lásce i mnohém jiném. Netušil, že na jedné z nich už prožili řadu příjemných chvilek také jeho nový obchodní partner s barokně tvarovanou dcerou Jitkou.

Zatímco láska bývá slepá, vnímaví sousedé nikoliv. Františku Jauerovi nemohl příjezd elegantního auta se zahraniční poznávací značkou před jejich dům uniknout. Překvapivě hleděl dveřním kukátkem na cizince, nesoucího nějaký balík a zvonícího naproti u Aulehlů.

Nezdržel se tam dlouho. Jen co přístroj předvedl, jen co jej kupec sám vyzkoušel. Jen co dvacet tisíc korun změnilo majitele. Ještě než odešel, dohodli další koupi. Tentokrát radiomagnetofonu. Za devět tisícovek.

„Sousede, už jste viděl film Bony a klid?“ sondoval o dva dny později Aulehla na Jauerovi. „Ne? Tak to se musíte přijít podívat k nám. Na video. Mám od známého půjčenou kazetu. Přijďte třeba hned zítra. A vemte s sebou i manželku,“ zakončil pozvání tónem, který měl k upřímnosti daleko.

Domnívat se, že nezůstalo jen u jediné návštěvy, že video vykříslo jiskérku zažíhající přátelství, by bylo omylem. Jauerovi k Auhlehlům víckrát nepřišli. Nemohli proto spatřit ani nový radiomagnetofon, na který byl jeho majitel tak pyšný.

***

Miroslav Píchal se ve svých pětadvaceti letech oženil a zdálo se, že nastupuje pokojnou cestu směrem ke střednímu věku. Pouť lemovanou sedacími soupravami, pokojovými stěnami, magnetofony a nákladně zařízenými chatami či rekreačními chalupami. Jenže v době, kdy jeho vrstevníci pokojně obouvali bačkory, aby mohli v pohodlí sledovat nejnovější televizní seriály, Mirek se pustil do závodění.

Přestal teprve po čtyřicítce. Prodal soutěžní škodovku, ale rychlým kolům zůstal věrný. Byť jen jako divák. „Já se ti divím, že už si nedáš pokoj,“ slýchával v různých nepatrných obměnách od manželky při odjezdech na závody, dokonce i při sledování televizních přenosů.

Vypnul televizor, na jehož obrazovce před chvílí skončil záznam jednoho ze závodů formule 1 a už poněkolikáté během posledních dnů se začal opájet představou sama sebe coby bezprostředního účastníka této vzrušující podívané.

Nebyl to pouhý sen. Za pár měsíců své oblíbence opravdu na trati spatří na vlastní oči – v sousedním Rakousku. Jen dvě věci mu poněkud kalily radost: jak tuto novinu přijme manželka a kde sežene jakoukoli západní měnu na přilepšenou. Kapesné, které si může vyměnit, mu totiž připadalo směšně nízké.

Musím začít jednat – rozhodl se v momentě. „Růžo,“ zavolala na svou ženu, kutící cosi v kuchyni. „Potřebuju ti něco říct.“

Kupodivu neprotestovala. O plánu s nákupem „černých“ peněz se jí však pro jistotu nezmínil. Jednak by se jí nemusel zamlouvat, jednak chystaný dárek tam odtud pro ni má zůstat překvapením.

***

Píchal měl toho dne náladu, která se shodovala s počasím. Mizernou. Čas hrál proti němu. Žádné dolary, marky či jiná západní měna zatím na obzoru.

Prudce sevřel v dlani sklenku s likérem. Pak ji hlučně postavil na stůl, až si potřísnil prsty, a ponořil se do trudných myšlenek. Probíhalo jím zvláštní chladivé chvění, které mu stahovalo hrudník a nahánělo husí kůži.

Nevšímal si zasněných pohledů dívenek od vedlejšího stolu, dospělých jen namalovanýma očima a rtěnkou na rtech, nevšímal si lidí, podávajících si v hojném počtu dveře kavárny.

„No né, Mirku, kde se tady bereš? Vždyť pokud vím, tak tys do hospody nikdy nechodil,“ vyrušil ho ze zadumání jeden z nově příchozích. „Kolik je to let, co jsme se my dva neviděli?“ usedl na volnou židli, aniž by ubral na intenzitě svého hlasu.

Probrali všechno možné. Zavzpomínali na dva roky strávené na vojně, zavzpomínali na své tehdejší lásky, popovídali o rodinách, o dětech.

Večerní stíny houstly, nejedna vypitá sklenka podnítila Píchalovu odvahu. „Víš, Juro, mám takový problém,“ nakousl záležitost, která mu už nějaký čas dělala starosti. Rozpovídal se o nastávající cestě do Rakouska, o tom, jak se na ni těší. Taky o penězích, které zatím marně shání. „Nikoho, kdo by mně mohl pomoct, neznám,“ uzavřel monolog.

„Člověče, to chce klid, nedělej z toho zase takovou vědu,“ poplácal ho po rameni kamarád. „Myslím, že máš po problému,“ usmál se a zapsal si Mirkovo telefonní číslo. „Mám totiž jakýs takýs zdroj,“ mrkl spiklenecky.

Během necelých čtrnácti dnů byla ruka v rukávě. Píchal vyměnil dvanáct tisíc korun za čtyři sta amerických dolarů. Zprostředkovatelem byl Jiří Aulehla, ochotně prodávajícím Ital Pietro.

***

Po nějaké době se všichni tři sešli znovu. Před vyšetřovatelem. Vyšlo najevo, že Pietro začal jezdit do Československa před rokem. Často a ne s prázdnou. Prodal v republice osm radiomagnetofonů, nejméně tři videa. Také trička, kosmetiku, digitální hodinky. Nakupoval v Rakousku, tady se ziskem prodával. Jen na elektronice vydělal nějakých šedesát tisíc předlistopadových korun.

„Nevěděli jsme, že devizovému cizinci nesmíme dávat žádné naše koruny. Nevěděli jsme, že jednáme proti předpisům o devizovém hospodářství,“ hájili se Jiří s Miroslavem. Neznalost zákonů neomlouvala. Jiří pozbyl devětadvacet tisíc korun, přišel o video i radiomagnetofon. Navíc spolu s dalšími dvěma aktéry dostal podmínečný trest.

HRA NA SCHOVÁVANOU

Ostrý zvuk zvonku prořízl ticho panující v bytě. Znovu. A ještě jednou. Žena seděla v kuchyni na židli, ani nedutala. Neměla strach. Věděla, že když neotevře, nemůže se nic stát. Jen si zvoňte, vyzvánějte, říkala si v duchu. Máte smůlu, viděla jsem vás. Věra Aderová, dříve Hoblíková, Šumělová a Kokrdová, rozená Hrázná, v té dávné, předlistopadové době nikomu neotvírala dveře bytu už dlouho. Dobře věděla proč.

Bylo jí osmatřicet, když s tím začala. Když si uvědomila, že její práci mzdové účetní nikdo nekontroluje. Proč toho nevyužít? napadlo ji jednou při pohledu do prázdné peněženky. Ne nadarmo o ní říkali, že je ženou činu. Ani tentokrát nezůstala své pověsti nic dlužna.
Stačila jí k tomu tužka.

Začala si účtovat daň ze mzdy v nižší daňové skupině. Krátila splátky půjček a podnikového spoření ostatním zaměstnancům bytového družstva. Peníze převáděla na své spoření nebo splátky svých půjček. Nestačilo jí to. Proto si začala účtovat i vyšší nemocenské dávky.
Až jednou...
***
„Tak se na to podíváme,“ zahlaholil mezi dveřmi muž, jenž představě revizora, vytvořené v hlavě Věry Hoblíkové, neodpovídal ani v nejmenším. Prohodil pár vtipů, podebatoval o dětech, vypil kafe.

Bude to dobré, utěšovala se v duchu účetní, když mu předkládala potřebné doklady. Bude to dobré, s tímhle mužem se přinejhorším nějak domluvím, opakovala si pořád dokola.
Nebylo.

Muž svraštil čelo, párkrát zakroutil hlavou a dal se do přepočítávání. Něco se mu nezdálo.
„Nemůžu si pomoct, ale máte tady nějakou ránu,“ obrátil se na mzdovou účetní. Zabodl propisovačku do výplatnic. „Vidíte? Něco tady nehraje.“

Ve Věře Hoblíkové by se krve nedořezal. Přesto se nenechala vyvést z míry. „Ale to není možné. Ukažte?“ Svou roli sehrála bez chybičky. Jenže zbytečně.

„Nedá se nic dělat, musím to nahlásit,“ nedal se obměkčit revizor. Následovala kompletní revize. Ukázala, že účetní se neoprávněně obohatila o téměř dvacet tisíc korun.
***
Sedávala před vyšetřovatelem, jen neochotně vypovídala o tom, co, kdy, jak a proč to dělala. Vyšetřovací spis narůstal, důkazů přibývalo. Už jich bylo dost na to, aby mzdová účetní skončila před soudem.
Uvědomila si to.

Přece se nenechám zavřít, řekla si teď už počtvrté vdaná žena a udělala jediné, co v této chvíli udělat mohla. Zavřela se doma, nikomu neotvírala. Ani poštovnímu doručovateli.
Sedávala na židli v kuchyni, netečně poslouchala ostrý zvuk zvonku a vychutnávala opojný pocit vítězství – tak jako dnes. Netušila, že po ní vyhlásili pátrání, že ji už brzy zatknou. Při nákupu, před obchodem.
***
Ve vazební věznici se jí nelíbilo. Co naplat, říkala si přesto. Nějak bylo, nějak bude. Zapřádala sáhodlouhé rozhovory se spoluvězeňkyní Vlastou. Víc poslouchala než mluvila. Povídání o jejím druhu Vítězslavovi, jejich bytě, o jejich životě už znala skoro zpaměti.
Nebyla by to ona, kdyby se jí v těch chvílích v hlavě nezrodil další nápad.

Blížily se Vánoce. Doba, ve které se mění prostor i čas. Dny, v nichž každá vzpomínka nabývá na významu. Člověk má najednou pocit, že všechno spolu nějak souvisí, že každý detail v životě je důležitý. Každý okamžik, každá vůně, každý záblesk světla. Že všichni koneckonců žijeme jenom jeden život a jiný nám nikdo nedaruje.

Nemám co ztratit, řekla si žena činu a požádala o propuštění z vazby. Prokurátor jí vyhověl. Dva dny před vánočními svátky ji propustil na svobodu.
***
Na muže, který se po jejím zazvonění objevil mezi dveřmi bytu, pohlédla se zalíbením. Vysoký, černovlasý, urostlý. Jen šediny na skráních napovídaly, že mezi mladíky už nepatří.

City stranou, napomenula se Věra a nasadila okouzlující úsměv: „Pan Vítězslav?“ Po kladné odpovědi se představila a pak vyrukovala se zbraní těžkého kalibru: „Pozdravuje vás Vlasta.“
O účinku těchto slov nepochybovala od počátku. Nemýlila se. „Pojďte dál,“ ráda zaznamenala pozvání do bytu, v němž by se dovedla orientovat snad i poslepu. Všechno tu bylo tak, jak jí to kolegyně z vězení mnohokrát popisovala.

Na stole se objevila sedmička červeného. „Neodmítnete, že ne?“ poptal se Vítězslav. Aniž čekal na odpověď, nalil víno do broušených sklenic.
„Jak se má? Co dělá?“ vyzvídal hostitel.

O chvíli později Věra naznala, že je vhodný čas na uskutečnění záměru, s nímž sem přišla.
„Pane Vítězslave, víte, je mi to trapné, ale Vlasta si tam ode mne půjčila pětistovku. Potřebovala ji na nějaké nutné výdaje. Teď bych ty peníze potřebovala, to víte, kdopak má dneska na rozhazování.“

Mluvila přesvědčivě. Muž netušil, že se stává další obětí podvodu. Peníze jí dal.
***
Ukázalo se, že nebyl jediný, koho o pět set korun obrala. Přihlásil se i další člověk. „Plakala, že potřebuje peníze na domácnost, neboť bývalý manžel jí neplatí výživné na dceru. Bylo mi jí líto,“ vyprávěl vyšetřovateli.
Jenže po Věře jako by se zem slehla.

Znovu ji předvolávali k výslechům. Znovu se předvolánky vracely jako nedoručitelné. Znovu po ní vyhlásili pátrání.
***
Inzerát, jehož prostřednictvím hledal velký brněnský průmyslový podnik prodavačky do kantýny, ji zaujal. Proč nezkusit štěstí?

„Ráda bych u vás nastoupila, tady na ten inzerát,“ zamávala před sebou novinami a bez váhání položila na stůl občanský průkaz. Svůj největší trumf. V době, kdy nikde nepracovala, totiž vypršela lhůta platnosti starého. Nechala si vystavit nový, v němž samozřejmě poslední zaměstnání uvedené nebylo.

„Byla jsem v domácnosti, starala se o dceru. Manžel si nepřál, abych pracovala. Jenže já to doma nemohla vydržet. Znáte to: Pořád jen mezi čtyřmi stěnami, celý den není s kým promluvit. A peníze taky potřebujeme. Manžel to uznal, i když moc nadšený nebyl,“ vychrlila na úřednici.
Ta nehnula brvou.

Věra Aderová do kantýny nastoupila. Zákazníci si ji nemohli vynachválit. Ochotná prodavačka nešetřila úsměvy, rozdávala na potkání dobrou náladu. Však ji to nic nestálo. „Paní Aderová, není mi to vůbec příjemné, ale znovu vám musím připomenout, že potřebujeme váš výpis z rejstříku trestů,“ přišla za ní jednoho dne vedoucí závodního stravování.

„Samozřejmě, úplně jsem na to zapomněla,“ odvětila bez váhání prodavačka, ale v hlavě se jí začal roztáčet kolotoč myšlenek. Jak z toho ven? Před patnácti lety mě potrestali za rozkrádání, teď mi to tam najdou...
Nevěděla, že trest jí mezitím vymazali, proto žádný výpis nedodala.

Vedoucí stravování podvědomě tušila nějakou zradu. Pár dnů to ještě vydržela, pak se nerozpakovala jít za technickým náměstkem ředitele. Pověděla mu co a jak.

„Dobře,“ pokýval náměstek hlavou. „Je tady měsíc, to je další důvod k tomu, abychom si ji trochu proklepali. Dám pokyn k mimořádné, neohlášené inventuře.“
Manko přesahovalo tři tisíce korun.
„Všechno uhradím, nebojte se,“ dušovala se Aderová. Jenže neuhradila. Znovu se ocitla ve vazbě.
***
„Na všechna předvolání se budu dostavovat. Všechny peníze vrátím, jen mě pusťte,“ naléhala zbytečně. Prokurátora už nepřesvědčily ani její slzy. Slib jednou porušila, navíc spáchala další trestné činy. Novému slibu věřit nešlo.

Aderová se pak pokusila zahrát na jinou strunu: „Měla jsem mozkovou mrtvici.“ Znalci však její tvrzení jednoznačně vyvrátili. Zhodnotili Věru jako psychopatickou nevyrovnanou osobnost s nedostatkem smyslu pro společenské normy.

Hra na schovávanou, v níž hrály hlavní roli peníze, skončila vynesením trestu. Věra Aderová šla na čtyři roky do vězení. Hrany jejích činů otupěly.

ZBYLY JIM JEN OČI PRO PLÁČ

Tak tady přece jen končím – nemohl teď už skutečnosti, potvrzené čerstvým razítkem v občanském průkazu stále ještě uvěřit Milan Kvíčala. Šlapal si to onoho socialistického rána chodbami brněnského hotelu Continental a za sebou nechával všechny ty hodiny, dny a měsíce strávené ve zdejší kuchyni. Stejně mě pro ni byla škoda, nešetřil skromností. Jako absolvent střední hotelové školy si přece zasloužím dělat něco lepšího. Třeba to, co mě právě čeká. S touto myšlenkou za sebou naposledy zavřel hotelové dveře.

***

Venku mrzlo až praštělo, ale Milana Kvíčalu polévalo příjemné horko. Konečně ve svém, konečně svým pánem. Nemohl se vynadívat na prostory nového působiště – autokemp na Českomoravské vrchovině.

Pan vedoucí, pan vedoucí. Jsem tu vedoucím – opakoval si pořád dokola třiadvacetiletý muž. Vzápětí začal spřádat plány do růžové budoucnosti. S úklidem tady pomůže sestra Jitka, s účetnictvím matka, profesorka hotelové školy. Na zkrácený pracovní úvazek. Vždyť nejsou lidi, tak co – byl hned se vším hotový.

Usedl a zasnil se. Takhle nějak jsem si to vždycky představoval. U plotny ať si stojí jiní – když se jim chce.

Brzy přišel na to, že práce v autokempu nebude tak jednoduchá, jak si představoval. Nevadí, říkal si. Po čase se to zlepší. Teď je potřeba hlavně chodit s otevřenýma očima, koukat kolem sebe. Dostat provoz do krve.

Nelenil. Bývával na pracovišti od rána do večera. Co chvíli zašel do kuchyně, do jídelny i bufetu. Rozhlížel se, poznatky ukládal hluboko do hlavy. Však se budou hodit, říkal si. ***

Z kuchyně se linula příjemná vůně připravovaného jídla, stoly už byly prostřené pro žáky jedné z mnoha škol v přírodě, které se tu teď střídaly.

Kvíčala si svolal personál. „Chtěl bych, aby z nás byl dobrý kolektiv. Abychom se nehádali, ale vycházeli si vstříc a pomáhali si,“ zahájil svou řeč, kterou později zopakoval i druhé směně. „Máme k tomu všechny předpoklady,“ poněkud frázovitě pokračoval a rozváděl hlavně výhody zdejšího stravovacího zařízení.

„Nebudeme tu zavádět žádné zbytečné papírování, nebudeme si komplikovat život,“ chýlil se ve své řeči k závěru. V něm rozhodl: „Máte nárok na teplé jídlo. Pětikačku, kterou platíte denně, si můžete nechat. Najezte se, však neubude. V tom množství jídla se těch pár porcí ztratí.“

Skončil a rozhlédl se po přítomných. Očekával pohledy plné vděku a oddanosti. Setkal se však jen s očima upřenýma kamsi do rohu. Jako by tihle lidé nevěděli, co si o jeho slovech myslet. Jako by mu nevěřili. Nebo se mu to jen zdálo?

***

Doktorka Tamara Ipserová seděla ve svém teplickém bytě, usrkávala ze šálku voňavé kávy a chrlila směrem ke své dlouholeté kamarádce Evě vodopád slov, týkajících se nastávajícího pobytu ve škole v přírodě.

„Máme jet kamsi na Českomoravskou vrchovinu, do nějakého autokempu. Už se celkem těším. Starosti s děckama samozřejmě budou. Jenže já teď mám starost úplně jinou: co s naší Alenkou? Rodiče mi ji na takovou dobu k sobě nevezmou, manžel je kdovíkde,“ zamýšlela se nahlas rozvedená žena nad tím, co podniknout se svou šestiletou dcerkou.

Zkušená Eva jen nechápavě zakroutila hlavou. „O co ti jde? Myslíš, že budeš z vedení jediná, kdo si tam poveze dítě? Postav své šéfy před hotovou věc. Řekni, že nemáš malou kam dát, že musí jet s tebou. Na posteli se nějak srovnáte a co se týká jídla, neměla bych obavy. Kolik toho takové šestileté dítě sní? V tom obrovském množství stravy se dětská poloviční porcička určitě vždycky najde,“ školila Tamaru.

„Asi máš pravdu. Zítra to projednám,“ řekla Tamara už značně veseleji a podívala se šálku s kávou na dno.

Nadřízení proti nebyli, vedoucí turnusu o Alence také věděla. Doktorka Ipserová nakonec nebyla jedinou členkou vedení téhle školy v přírodě, kdo měl s sebou malé dítě. V tom se Eva nepletla. Chlapci a děvčátka spávali s rodiči, dostávali poloviční porce jídla, nikdo se o tom nebavil. Nebylo proč.

***

Jídelnou zněl koncert lžic, nožů a vidliček. Milan Kvíčala pomáhal roznášet jídlo, neopomněl popřát dobré chuti – vedoucím i těm malým. „Vaříte tady dobře, pověsti o vás nelhaly,“ uslyšel u jednoho ze stolů od sličné učitelky. Nasadil profesionální úsměv a odvětil: „To víte, snažíme se.“

Těch zbytků je škoda, napadlo ho dnes znovu, když po obědě odnášel talíře s kolečky knedlíků a kousky masa zpět do kuchyně. Děti sice baští s chutí, ale většinou stejně všechno nesnědí. Něco by se s tím mělo udělat, nabádal sám sebe.

Už nějakou dobu věděl co, zatím se však nemohl odhodlat. „Stravovací limit je příliš vysoký. Jak vidíte samy, děti všechno nesnědí,“ oslovil na druhý den ženy v kuchyni. „Budeme proto vařit menší porce. Rozdíly vyrovnáme jinak, třeba v kávě dospělým, v přilepšení nějakým ovocem či sladkostmi dětem,“ rozhodl vedoucí a vydal ze skladu přibližně o třetinu méně masa než včera.

„Jenže pozor. Je potřeba připravit tolik jídla, aby si případní nenasytové mohli přidat,“ nařídil s úsměvem. Jak to udělat, to už bývalý kuchař ženám neřekl.

Při obědě si nikdo nestěžoval. Někteří z vedoucích po jídle labužnicky usrkávali poctivě uvařenou kávičku, jiní si pochutnávali na lahvovém pivu. Zbytků bylo minimálně.

„Pane vedoucí,“ přitočil se po večeři k Milanu Kvíčalovi jeden z dospělých účastníků školy v přírodě, „dali bychom si lahvinku. To víte, za celý den toho má člověk s těma děckama dost, takové večerní posezení nad skleničkou něčeho dobrého působí jako balzám,“ rozváděl a zdůvodňoval své přání.

S poděkováním převzal dvě láhve červeného a otevřel peněženku. „To nechte, započítáme je do ceny stravy. Stejně limit nečerpáte,“ sdělil překvapenému zákazníkovi vedoucí.

***

S tímhle snad problémy nebudou. Neměly by být. Je mladý, teprve jedenadvacetiletý. Něco na přilepšenou určitě neodmítne – odhadoval Milan Kvíčala nového kuchaře.

Rozhodl se, že ho vyzkouší hned. Bez rozpaků mu vysvětlil už zaběhnutou praxi s vařením obědů a večeří. „Vy jste tu vedoucí, já jen obyčejnej kuchař,“ pokrčil Milan Komprs rameny.

„Přece si nebudeme vykat,“ skrýval radost jeho nadřízený. „Na tykání,“ pozvedl skleničku koňaku z čerstvě otevřené láhve, na níž tuzemská etiketa nebyla.

„Milan,“ ozvalo se dvakrát místností.

***

Zimu vytlačilo jaro, po něm převzalo vládu léto. Místa žáků ve školách v přírodě zaujaly děti, trávící zde prázdniny v táborech. Porce svůj objem nezvětšily. Káv a piv ubylo. Strávníci však byli stále spokojeni – s kvalitou i množstvím jídla. Nikoho z nich ani nenapadlo některou z porcí převážit.

Kvíčala si nemohl stěžovat. Přebytek vytvářený tímto způsobem v provozovně narůstal. Vedoucí jej postupně odčerpával. Hlavně pro sebe. Krátil tržby, bral si alkoholické nápoje, cigarety a další zboží. Vyrovnával poskytnutou stravu zaměstnancům, přilepšoval Komprsovi.

„Tumáš,“ podal mu jednou sto, podruhé dvě stě, jindy třeba i tři sta korun. „Za dobrou práci, z fondu vedoucího,“ vysvětloval zpočátku. Později už nemusel.

Letní sezona skončila, na podzim se nastěhovali do kempu lesní dělníci, pracující na odstraňování polomů. Kvíčala opatrněji, ale přesto pokračoval. Stravovací limit 48 korun na člověka a den mu dával dost prostoru k jeho „kouzlům.“

Rok si podal ruku s rokem. Znovu školy v přírodě. Nic se nemění. V dubnu odchází Komprs na jiné pracoviště. Kvíčala pokračuje ještě dva měsíce bez něho. Nenadálá inventura ukáže nesrovnalosti. Výsledek hloubkové je překvapující i pro Kvíčalu.

Během sedmnácti měsíců neoprávněně vyfakturoval stravu a další potravinářské zboží v hodnotě nejméně 136 tisíc korun. Bývalému kuchaři pak postupně předal asi pět tisíc.

Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví šel Kvíčala na čtyři a půl roku do vězení. Soud mu navíc uložil peněžitý trest 25 tisíc korun. Komprs dostal za napomáhání k trestnému činu dvouletou podmínku a pokutu čtyři tisíce korun.

Oběma zbyly jen oči pro pláč. Pro pozdní pláč.

VOLEJTE POLICII, ŘEKLA

Byly zatím v tom bezstarostném věku, kdy toho o světě, o životě v něm moc nevěděly. Kdy spíše jen tušily, že život není jen zábava a tanec. Patnáctiletá Jindřiška Chrástková s o rok mladší Lenkou Náprstkovou kráčely zářijovými odpoledními ulicemi krajského města vstříc diskotéce a těšily se na setkání s kamarádkou Hankou Hromádkovou. Právě přicházela.

„Ahoj holky, dneska na disku nemůžu. Bylo mi uloženo jet k babičce,“ poněkud ironicky komentovala verdikt svých rodičů Hanka. Obě zbývající dívky zklamaně protáhly obličeje. „To je škoda,“rozloučily se s kamarádkou a začaly spřádat další plány.

Nakonec se vzdaly tanečního parketu, protínaného vybuchujícími gejzíry barevných světel a rytmů, notně násobených zesilovači a reproduktory. „Není co řešit. Pokecáme, pobloudíme po městě,“ shodly se a zamířily do nejbližších ulic.

***

Čtyři z pěti dalších hlavních aktérů nastávajícího dramatu koncertovali na kytaru v parku za divadlem. Melodie se rozléhaly do daleka, v přestávkách měl řečnické sólo mladík snědé pleti, ostatními přezdívaný Ital: „To byste zírali, co takový bílý holky dovedou. Je to úplně něco jinýho než ty naše.“

Jeho monolog, prošpikovaný řadou senzačních intimních podrobností, přerušila další píseň. Během ní se u improvizovaného koncertního pódia objevila dvě děvčata. „Ještě je čas, domů to do osmi večer bohatě stihneš. Budeme chvilku poslouchat,“ přemlouvala Lenku Jindřiška. O pár minut později už obě seděly se dvěma z oněch čtyř romských chlapců na lavičce. O několik metrů dál od koncertujícího.

„Pote do Lužánek, tam si budeme moct taky zatancovat,“ navrhl jim Ital. Dívky se nejprve zdráhaly, nakonec souhlasily. Ručičky nejbližších pouličních hodin v té chvíli ukazovaly patnáct minut po šesté.

„Na Lenku mi nemakej, ta je moje,“ zašeptal Ital do ucha kamarádovi cestou do Lužánek. Tam dostaly události rychlý spád.

Lenka je lákána do hustého křoví. Odmítá.

Nakonec na jeho okraj přece jen jde, protože Ital jí bere svetr a ona se bojí, že o něj přijde. Rom neváhá. Pevně ji uchopí za ruku a neurvale dívku do křoví vtáhne.

O pár metrů dál se baví Jindřiška s druhým hochem. „Už bychom měly jít domů. Kde je vlastně Lenka?“ uvědomí si.

Slova o Italovi a křoví jí potáhnou oči závojem úzkosti a strachu. Cítí nebezpečí. Poleká se a odchází na tramvaj. Ponechává kamarádku osudu.

***

Ital nechce zbytečně ztrácet čas. Cíl jeho počínání je zřejmý. Lenka se však úporně brání.

„Je mi teprve čtrnáct,“ vysloví větu, kterou později zopakuje ještě několikrát. Pak se zoufale snaží přivolat svou kamarádku.

Dostane facku.

„Ještě jednou křikneš na Jindru a domů už se nikdy nevrátíš,“uslyší varování. Násilník nic nedbá na dětská ramínka rozechvívaná přívalem pláče, na oči až po okraj naplněné slzami. Dosáhnout svého se mu přesto nepodaří.

Odkudsi opodál se ozve zapískání. Ital signál zopakuje. „Přichází posila, teď něco uvidíš,“ sykne nenávistně.

Do hustého křoví, vytvářejícího jakousi místnůstku, v němž nechybí ani přírodní klenba, vcházejí další tři romští mladíci. Dva z nich zná Lenka už od divadla, třetí je jí neznámý.

Netrvá dlouho a objeví se pátý. Ten, který doprovodil Jindřišku Chrástkovou k tramvaji.

Je přibližně sedm hodin večer. Pro Lenku Náprstkovou začíná nejhorší, nejotřesnější zážitek jejího dosavadního čtrnáctiletého života. S bundou na obličeji, s bitím, ponižováním, na ohořelém slamníku, mezi střepy, špinavými papíry a starými plechovkami poznává, jací také dovedou být muži.

Poznává to poprvé a hned několikrát.

Únavou ztrácí schopnost se bránit. Pláče a prosí. „Pusťte mě, nechte mě odejít,“ opakuje pořád dokola. Adresáti naléhavé výzvy ji odmítají vyslyšet. Dívka zavírá oči a doufá v zázrak. V to, že se objeví někdo, kdo ukončí tohle její nevýslovné utrpění. Pak se vzdává veškeré naděje. Snaží se nevnímat cizí ruku, ruce, vůbec nic. Ale nejde to...

Po dvouhodinovém trápení v sobě posbírá poslední zbytky sil, využije chvilkové nepozornosti násilníků a utíká. Utíká, kam ji nohy nesou.

Uvědomí si, že musí běžet někam, kde jsou lidé. Hodně lidí.

***

Postarší manželé jdoucí po chodníku zpozorní. Zaslechnou jakési volání. Zastaví se. Pohledy muže i ženy spočinou na tmou černé oponě přes silnici ležícího parku. Opona se rozevírá, vybíhá z ní jakási dívka. Směřuje k nim. Je špinavá, zakrvácená, rozcuchaná.

„Prosím vás, moc vás prosím, pomozte mi. Zavolejte policii,“ vzlyká Lenka.

Jako na zavolanou přijíždí policejní auto. Manželé je zastavují. Následuje pár nezbytných slov, strážci zákona dívku usazují uvnitř a objíždějí s ní lužánecký park. Několikrát. Partu romských mladíků už však nikde nespatří.

***

Lenka Náprstková vypovídá. Z popisu Itala je zřejmé, že se nápadně hodí na Reného Lakatoše. Šestnáct a půl roku, už jako nezletilý se dopouštěl trestné činnosti.

Na místě činu najdou policisté dámskou kabelku a předplatní jízdenku městské hromadné dopravy s Lenčiným jménem. Pes jde po stopě na křižovatku dvou nedalekých ulic. Tam ji ztrácí.

Při pátrací akci zadrží policisté v parku pod divadlem jednoho z podezřelých. Nezletilý žák zvláštní školy Pavel Barnabáš má čtrnáct a půl roku. „Byl sem u toho,“ přizná se. Uvede také jména všech čtyř ostatních zúčastněných.

Policisté je zadrží. U jednoho z nich najdou také potřebný důkaz. Lenčiny kalhotky. Všichni se k činu doznají.

***

Kdo jsou? Tři mladiství: René Lakatoš, Bartoloměj Šmíd a Antonín Tymych. Dva nezletilí: Pavel Barnabáš a Josef Šmíd – Bartolomějův bratr.

Rozbíhá se kolotoč výslechů. Na jeho konci je jako křišťál jasné všechno, co v počátku zůstává zahalené rouškou dohadů. Mladíkům nic nepomůže, že hážou vinu jeden na druhého, že svého činu litují. Strážci zákona uzel protichůdných výpovědí, lží a falešných obvinění stejně rozpletou.

Lakatoše čekají tři roky vězení, Bartoloměje Šmída a Antonína Tymycha dva. Nezletilí Pavel Barnabáš a Josef Šmíd skončili v takzvané ochranné výchově. Tehdy v předrevolučních dobách se tomu říkalo polepšovna.

PŘÍLIŠ VELKÝ NA ŠKOLKU

Před třemi měsíci oslavil sedmnáctiny. No, oslavil, říká si, to zní příliš nadneseně. Vlastně nebylo s kým slavit. Pořádného kamaráda nemám, matka o mě taky moc nestojí. Tím spíš její v pořadí už čtvrtý muž – recidivista, který strávil v kriminálech devatenáct let.

Kašlou na mě, chtěli by jen, abych se dřel a dřel na opravě toho našeho prokletého baráku. Co bych z toho měl? Vždyť tady stejně nezůstanu, mám jich obou po krk – zdůvodňoval toho zářijového dne před listopadem 1989 sám sobě odchod z domova Petr Čilý. Kdyby mu v té chvíli někdo řekl, že za sebou sice zavírá dveře domova, ale současně si otevírá bránu budovy značně nehostinnější, vysmál by se mu.

Život krajského města pulzoval rytmem běžného pracovního dne. Chodci se na ulicích většinou nevšímavě míjeli, spěchali za nákupy, do kina, na návštěvy nebo domů.

Domů – převaloval na jazyku to letmo zaslechnuté slůvko Petr Čilý. Domů. Můj případ to není. Jenže kde vlastně dnes budu spát? napadlo ho až nyní. Pokračoval v bezcílné pouti brněnskými ulicemi a čím dál víc si lámal hlavu tím, kde ji na noc složí.

***

„Jste zatčen,“ uslyšel za zády Miloš Sajman. Současně mu dopadla ruka na levé rameno. V té chvíli by se v něm krve nedořezal. Tak přece mě dostali, pomyslel si a pomalu, rezignovaně, se otočil.

Překvapením na chvíli oněměl.

„Já bych tě...,“ zalapal po dechu a moc nechybělo, aby Čilému přímo tady na ulici názorně předvedl svou fyzickou převahu.

„Už jsem fakt myslel, že jsou to oni. Jdou po mně,“ řekl polohlasně a mínil tím policisty. „Pojď se raději někam uklidit. Co takhle na pivo?“ nadnesl a táhl kamaráda do nedaleké pivnice.

„Jenže já mám jen desetikorunu,“ snažil se protestovat Petr.

„Nevadí, dneska tě zvu já,“ velkoryse prohlásil Miloš a přidal do kroku. Neviděli se pár pátků, řeč nevázla. Na přetřes přišli společní známí, děvčata. Po třetím džbánku pěnivého moku se Petrovi rozvázal jazyk ještě víc.

„Zdrhnul jsem z domova. Už mě to tam přestalo bavit. Jenže teď mám problém, kde budu spát. Jak to vlastně děláš ty?“ vyzvídal na zkušenějším kamarádovi.

Ten se jen zasmál. „Normálně. Jak život dá. Ale abys neřekl, na dnešek pro tebe mám prímovní ubytování, budeš koukat.“ Petr se zatetelil radostí: „Já věděl, že seš kámoš, že mě nenecháš ve štychu.“ Zeptat se, o jaký nocleh se jedná, ho ani v nejmenším nenapadlo.

O nějakou minutu později však přece jen poněkud zaváhal: „To tam chceš jen tak vlézt? Co kdyby...“ naznačil obavy při pohledu na mateřskou školu, před kterou stáli.

„Nebuď srab,“ usykl Sajman. „Byl jsem tady už před čtrnácti dny. Je to bez rizika a možná tam ještě něco najdeme.“ Nenašli. „Jdeme o dům dál,“ zavelel Miloš. Měl na mysli kanceláře v areálu Vysoké školy zemědělské. Také v nich už byl jako doma. Tyto prostory se zachovaly k oběma vetřelcům pohostinněji: nabídly jim nejen nocleh, ale také alkohol, ba i peníze. Sajman si k ránu přivlastnil i plotýnkový vařič.

„Dík,“ rozloučil se na druhý den Petr.

Krátce nato policisté Miloše Sajmana zadrželi. O svém kumpánovi jim neřekl ani slovo. Zatloukl ho.

***

Petra Čilého přestal po několika dnech jeho utečenecký život bavit. Měl dost toho nekonečného bloumání po městě, žebrání drobných alespoň na rohlík, spávání po sklepích, čekárnách a podobných místech. Vrátil se domů.

Jeho obavy byly neopodstatněné. Matka prohodila na synovu adresu pár neškodných slov, nevlastní otec si jeho návratu málem nevšiml vůbec – alespoň Petrovi to tak připadalo. Zase o důkaz víc, že jim na mně nezáleží, říkal si, když po čase opět uléhal do čistě povlečené postele.

***

Kazeta v magnetofonu dohrála, Jiří Čamla se podíval na hodinky: „Už musím jít, naši budou stejně zase šílet.“ Jeho hostitel a současně kamarád, čtyřiadvacetiletý Josef Porubský, se ho snažil zdržet marně.

„Pepo, nešel bys se mnou k trolejbusu?“ projevil přání Jiří. „Copak? Máš strach?“ pokusil se zažertovat oslovený a pokračoval: „Jasně. Jen na sebe něco hodím.“

Počasí onoho říjnového večera je ke spěchu nenutilo. Šli co noha nohu mine, klábosili o všem možném, ale hlavně o hudbě. „Sakra, už jede,“ přerušil proud řeči Čamla a dal se do běhu. Porubský s ním. „Tak se měj,“ stačil ještě křiknout do zavírajících se dveří trolejbusu a vydal se na zpáteční cestu domů.

Už jako malý kluk si navykl chodit s očima upřenýma na zem. Vyplácelo se mu to. Tu našel drobnou minci, tam zase přívěšek nebo jinou zajímavou maličkost. Štěstíčko tomu říkal. A dnes, dnes – klíče... Zvedl je a okamžitě poznal, komu patří.

Zřejmě je vytrousil při tom běhu, napadlo Porubského. Dvakrát třikrát si s nimi pohodil, pak je zastrčil do kapsy.

***

„Tohle přece nejsou tvoje klíče. Komu patří?“ zvedl stavidla své zvědavosti devatenáctiletý Pavel Pyškula, když nazítří ráno přišli s Petrem Čilým k Porubskému na návštěvu.

„Včera je vytrousil Jirka Čamla. Musím mu je vrátit,“ odpověděl Porubský. Zbývající dva mladíci se za jeho zády po sobě mlčky podívali. „Nevracej je, uděláme byt,“ zaznělo vzápětí místností.

„Co blázníte?“ zděsil se v první chvíli Porubský. Nakonec ho přemluvili.

Hned nato se trojlístek vydal k bydlišti Čamlových. „Ty počkáš venku a budeš hlídat. Jsi jediný, kdo je zná. Kdyby něco, zespodu třikrát zazvoníš,“ instruovali Pyškula s Čilým nálezce klíčů.

Přinesli téměř sedm tisíc korun, pět vkladních knížek slibujících dalších pětadvacet tisíc, zlaté prsteny, řetízky. „Pánové, jsme boháči,“ zajásal kterýsi z nich. Dlouho se však neradovali. Za šest dnů putovali Pyškula s Porubským do vazby, proti Čilému bylo zahájeno trestní stíhání na svobodě.

***

Uplynul necelý měsíc. Petr Čilý v něm sekal latinu. Pak přišel 20. listopad.

„Zase nic neděláš. Zase se flákáš, místo abys pomohl na baráku. Do učení taky nechodíš. Myslíš, že tě budeme jen tak zbůhdarma živit?“ obula se do něho tu neděli matka.

Neudržel se. Řekl jí od plic, co si o tom všem myslí. Nevynechal ani nějaké to ostřejší slovo.

„Tak ty takhle? A ven! Ven z našeho domu,“ uslyšel syn nemilosrdný ortel. Dál se nedohadoval. Šel a nevěděl kam. Pak si vzpomněl na kamaráda Sajmana. Jakže to tenkrát říkal? Je to bez rizika a možná tam ještě něco najdeme. Tak nějak to bylo.

Načal šňůru vloupání. Do mateřských škol a jeslí, do školních družin a zahradních chat. Obcházel objekty, tlakem zkoušel okna. Mnohá povolila, jiná rozbil. Téměř dvacet jich bylo. Odnášel si peníze, parfémy, budíky. Nepohrdl ani mikrofonem nebo deseti malými čokoládami.

Zprvu přespával ve výtahové šachtě jednoho z paneláků na brněnském sídlišti Vinohrady. Jednou ho tam přistihla jakási žena. Nezbylo než prchnout a hledat jinou noclehárnu.

Vlastně proč hledat? znovu si vzpomněl na svého učitele Sajmana. Vždyť ve školkách a jeslích je místa dost. I postel se tam najde. Byl to dobrý nápad, blahořečil si pokaždé, když v těch útulných prostorách uléhal a natahoval si budíka. Jen jednou ho tento přístroj zklamal. Nezazvonil, on zaspal a personál ho překvapil. Znovu musel prchat.

Udělám si pěkné Vánoce, rozhodl se na Štědrý den a vyrazil do ulic. V Líšni vystoupil z autobusu, v samoobsluze vyřízl kus skla z výlohy. Cesta k lahůdkám byla volná.

Když jeli kolem policisté, nemohli si podezřelého dění v prodejně nevšimnout. Vše ostatní už bylo věcí okamžiku. Soud Petra Čilého starostí o nocleh zbavil. Poslal ho do vězení na dvacet měsíců.

KOMU KARTY V RUKOU ŠUSTÍ...

Na dlouhém a silném krku hlava, z níž vyzařuje sebedůvěra, ctižádost, radost ze života. Neměl jsem toho venkovského strejdu tak odbýt. Chtěl mrazničku, vypadal slibně. Mrazničky sice nemám, ale tu jednu jsem mu slíbit mohl. Vždyť mi peníze přímo vnucoval, strkal mi je až pod nos – rekapituloval toho předlistopadového socialistického dne odpolední událost ve své brněnské prodejně Domácích potřeb vedoucí Lubomír Cirkl. Nevadí. Příště se zachovám jinak, budu chytřejší – řekl si toho večera.

***

„Tak, pánové, držte si kloboučky, pojedeme z kopečka. Nebo aspoň někteří z nás,“ vykřikuje rozjařeně jeden ze čtyř karbaníků v bytě v líšeňském sídlišti. Tváře zbývajících tří ztuhnou. Jsou zvyklí na ledacos, ale tohle? Dnes už poněkolikáté vyhrává jeden a ten samý...

Další stokorunová bankovka mění majitele. Lubomír Cirkl není jediný, komu tady zbývá v kapse už jen pár korun. „Holt štěstí nám tentokrát nepřálo,“ prohodí s kyselým úsměvem ke dvěma stejně nešťastným spoluhráčům. Třetí zatím s úšklebkem ukládá výhru do peněženky.

Než Cirkl z bytu odejde, vzpomene si na onoho strejdu z prodejny, který mu tam před časem mával před nosem štůskem stokorun na mrazničku. Kdybych je tenkrát vzal, mohl jsem dneska možná ještě hrát – zamrzí ho tehdejší neústupnost.

***

Se zalíbením pohlédl na jednu z mladičkých prodavaček. Vědoma si jeho pozornosti, zavlnila se v bocích a pomalu odkráčela na dlouhých, štíhlých nohou kamsi dozadu do skladu.

Dlouho mě, Blaničko, provokovat nebudeš. Jednoho dne tě stejně dostanu, zasnil se Cirkl. Viděl to v těch nejostřejších, nejživějších barvách: Ji, vzhlížející k němu s bezmezným obdivem. Sebe, pyšnícího se atraktivní milenkou.

„Pane vedoucí, někdo vás hledá,“ vrátil ho do reality hlas pokladní. Postarší muž nervózně přešlapoval z nohy na nohu: „Nevím, jak bych... Nemohli bychom... promluvit si někde jinde? Sami dva?“ soukal ze sebe.

V malé kancelářičce překvapivě rychle nabyl sebedůvěry. „Posílá mě za vámi Franta Nováků. Říkal, že se dobře znáte. Sháním barevný televizor. Pomůžete mi?“ sáhl do kapsy a vytáhl z ní obálku. „Tady jsou na něj peníze. Až bude, ještě něco přidám,“ nadhodil neurčitě.

Ber! Na tuhle chvíli jsi přece čekal! Ber a neváhej! našeptával vedoucímu prodejny vnitřní hlas. „Jenže my teď barevné televize nemáme. Ledaže by...“ uslyšel Cirkl sám sebe.

„Právě. Vemte si tady ty peníze a až televize budou, zavolejte mi. Číslo telefonu vám hned napíšu.“

Cirklův vnitřní hlas zvítězil.

***

Blanka se k němu přivinula tak, jak to uměla jen ona. Přejela mu hustou hřívou svých blonďatých vlasů přes obličej. „Mně je s tebou moc dobře. Věříš mi to?“ zeptala se a současně zaznamenala nepřítomný pohled svého milence, otce dvou dětí.

„Luboši, ty mě neposloucháš. Už mě nemáš rád, viď?“ zazněl z jejího hlasu podezíravý tón.

„Ale mám,“ odvětil, a snažil se, aby jeho slova vyzněla co nejpřesvědčivěji.

Skutečnost však byla jiná. Blanka se stávala čím dál větší přítěží, navíc měl starosti. Velké starosti. V kartách se mu nadále nedařilo. Prohrával. Prohrával peníze lidí, kteří po něm chtěli barevné televizory, mrazničky, šicí stroje. A co hůř, někteří už přišli do prodejny a chtěli své peníze zpátky.

Zatím se mu je podařilo uklidnit. Zatím. Jenže donekonečna to nepůjde. Musím něco vymyslet, nějak z toho vybruslit. Jenže jak? honilo se mu hlavou.

„Ty mě opravdu neposloucháš. A rád mě už asi taky nemáš. Dneska jsi mi nepřinesl žádný dárek,“ uslyšel vedle sebe. Zamumlal něco o tom, že si zapomněl peněženku doma.

„A to sis nemohl vypůjčit? Kamarádů a známých máš přece plno,“ pohodila vzpurně hlavou blondýnka.

Vypůjčit! To je ono! málem vykřikl nahlas. „Jsi poklad, Blaničko. Co bych si počal, kdybych tě neměl?“ řekl místo toho.

Projevil jí vděčnost tím pro něj nejlacinějším způsobem.

***

„To je dost, že se taky přijdeš podívat,“ přivítal Lubomíra Cirkla mezi dveřmi svého bytu bratr Radek. „Co vás k nám, pane vedoucí, přivádí?“ přešel k rádoby humornému tónu.

„Příbuzenské svazky. Bratři přece mají držet pohromadě. Nebo se mýlím?“ snažil se dotázaný odpovědět v podobném duchu.

Poseděli, popili, popovídali. Po dvou hodinách se návštěvník začal v křesle netrpělivě ošívat. „Co je? Snad už nechceš jít?“ nemohl si nevšimnout Lubošových rádoby nenápadných pohledů na hodinky bratr.

„Pomalu bych měl. Jenže s tebou ještě potřebuju... No...“ nevěděl jak začít mluvit o tom, proč sem vlastně přišel.

„Jak to vypadá a jak tě znám, asi půjde o peníze, ne?“ pomohl mu bratr. „Jo,“ ulehčilo se Lubošovi viditelně. „Mám totiž v prodejně manko. Nevím, jak se to mohlo stát,“ nasadil nešťastný výraz.

„Kolik?“ zeptal se bratr stručně.

„Brácho, ty bys mi vážně půjčil?“ zatvářil se překvapeně Lubomír.

„Co mně zbývá? Příbuzní si přece mají pomáhat. Tak nějak jsi to při svém příchodu říkal, ne? Tak kolik?“

„Šest tisíc by to spravilo. Co nejdřív ti je vrátím,“ zalhal Radkovi Luboš.

Ve výtahu si spokojeně zamnul ruce. To bychom měli. Zítra zase přijde otravovat ten zatracený Bednář. Dostane zpátky pět tisíc, konečně od něj bude pokoj. A já si se zbývající tisícovkou můžu jít zahrát karty – kul plány.

S viditelně dobrou náladou zamířil k Blance. Tentokrát pro ni měl dárek už dávno připravený. Přívěšek na krk, podkovičku pro štěstí. Možná bych jej víc potřeboval já sám, napadlo ho.

***

Ponuré zdi kancelářičky byly tichými svědky dalšího z kontraktů vedoucího Cirkla. „Mraznička bude, ale musíte být trpělivý. To víte, nedostatkové zboží,“ usmál se na zákazníka a zastrčil obnos na přislíbené zboží do kapsy.

Vyprovodil muže do prodejny, v níž postával další z nedočkavců. „Co se dá dělat? Přece jsem vám říkal, že to nebude hned,“ uslyšel od vedoucího. „Jestli chcete, tady máte peníze na vaši mrazničku zpátky.“

Nechtěl. „Ještě počkám. Ale znáte to. Manželka se nemůže dočkat, pořád mě sem honí, už by ji chtěla mít doma.“

„No jo, ženské,“ chápavě se usmál vedoucí. „Také mám jednu takovou.“ Vlastně dvě, opravil se v duchu.

Zbytek dne strávil uvažováním nad příchodem svého nového zástupce. Do těchhle záležitostí ho zasvětit nemůžu. To bych byl sám proti sobě. Jenže nebude to jednoduché. Ti otravní chlapi dotírají čím dál víc, chodí sem stále častěji. Ještě mi bude horko, zhodnotil situaci. Nemýlil se.

***

Aleš Krajíček, jak se nový zástupce jmenoval, byl o osm let mladší než vedoucí. Brzy nadřízeného přesvědčil, že se na něj může kdykoliv spolehnout.

„Kdosi tu nabízel kazety do magnetofonu. Levně,“ oťukával jednoho dne Cirkl nováčka. Povzbuzen pohledem plným zájmu pokračoval: „A bylo jich dost.“ Domluvili se. Po pětaosmdesáti korunách jich dvě stovky koupí, po sto pěti prodají.

„Jenže kde seženeme tolik kupců? Přece nebudu stát někde na rohu a nabízet kazety?“ zapochyboval však vzápětí méně zkušený Krajíček.

„A to si říkáš obchodník? To jsi můj zástupce?“ vychutnával si převahu Cirkl. „Na co máme tady tohle?“ rozmáchl se rukou kolem sebe. Krajíček se zatvářil nechápavě. „Snad nechceš ty kazety prodávat tady?“

„Ano i ne,“ odvětil s tajuplným výrazem ve tváři dotázaný. Pak zástupci vysvětlil svůj plán: Čas od času zajišťuje jejich provozovna stánkový prodej na různých akcích. „Na některé z nich kazety střelíme. Uvidíš, že se po nich jen zapráší. Bude tam hodně lidí, nikdo si ničeho nevšimne,“ prorokoval správně vedoucí.

Mohl být spokojený. Přesto nebyl. Lidé čekající na slíbené a předplacené zboží ve svém úsilí získat buď je, nebo alespoň své peníze, nepolevovali. Cirkl neměl ani jedno, ani druhé. Neměl čas věnovat se vedení prodejny. Přemýšlel, sháněl a půjčoval si peníze – aby je mohl vrátit neodbytným zákazníkům. Někteří už totiž vyhrožovali oznámením záležitosti policistům.

Pak to jeden z nich udělal.

Desátého září šestaosmdesátého roku jedenatřicetiletého Lubomíra Cirkla zatkli. „Byl jsem nakonec rád, když to prasklo. Už jsem dál nemohl,“ řekl hned při prvním výslechu.

***

Během tří let vylákal od jedenačtyřiceti lidí více než 360 tisíc korun. Když ho zadrželi, dlužil sto tisíc. Ve vězení strávil šest let, jeho zástupce Krajíček vyvázl s podmínkou.

Komu karty v rukou šustí, toho štěstí neopustí, říkává se. Zřejmě tomu věřil i Lubomír Cirkl. Jeho však opustilo nejen štěstí, ale i manželka, která krátce po zatčení podala žádost o rozvod.

ROZSUDEK NAD SEBOU VYNESL SÁM

Bez jazyka nelze hovořit o člověku, bez zločinu o vrahovi. Před dvaceti lety se o něm – hlavně na Brněnsku – mluvilo. Nahlas i potichu, s otazníky i bez nich. Se strachem i beze strachu. Tišnovem a Ivančicemi, dějišti tragédie, se zprávy o ní šířily mezi lidmi rychlostí blesku.
Tři vyhaslé lidské životy během čtrnácti hodin, těžce zraněná žena a ještě ne roční dítě. Taková byla bilance jedné cesty z Ostravy na jižní Moravu. Cesty, která uzavřela hned několik lidských osudů. Je to smutný, tragický příběh. Bohužel skutečný, pravdivý.
***
Šedivý úsvit se pozvolna mění v bledé světlo a posléze v nový den. Noc je zapuzena, začíná ráno a s ním iluze další naděje. Pavel Kalný nespočítá, kolikrát už takhle stál u okna svého ostravského bytu, hleděl kamsi do dáli a přemýšlel. Proč ji přede mnou schovávají? Proč mi ji ty ženský zatracený nechtějí ani ukázat? Dát? Vždyť je to přece i moje dítě!
Zapomíná na to, že nyní šestiletou Hanku svěřil soud po rozvodu do péče matky. Zapomíná, že loni o Vánocích ji bývalé manželce včas nevrátil, že s dítětem v náručí nakonec utekl na zastávku tramvaje a tam napadl policisty i bývalou ženu. Neuvědomuje si, že trestní stíhání proti němu zastavili jen pro zjištěnou psychickou poruchu.
Začíná nový den a Pavel jej vítá starými myšlenkami: Rozvod stejně zavinila tchýně Tlášková. Nebýt jí, nemusel jsem zbytečně psát tolik dopisů na různé instituce, aby dítě svěřili mně. Nebýt jí, mohla být Hanka už dávno se mnou.
Zapomíná na to, že od něj po pár měsících odešla i druhá žena, Lucie. Nakonec se odstěhovala k rodičům do Ivančic, kde před pár měsíci porodila dceru Markétu. Zatne pěsti: proč se nechce vrátit? Proč byly všechny ty dopisy a návštěvy v Ivančicích marné? Proč?
Znovu se mu před očima objeví obrázek Hanky. Pak mu zrak zabloudí na kalendář. Už brzy budou prázdniny. Toho dubnového dne sedne a napíše bývalé ženě další dopis. Oznamuje v něm, že si od prvního července vezme Hanku na dovolenou k sobě. Může. Opravňuje ho k tomu rozhodnutí okresního soudu v Ostravě.
V určený den však zvoní u bytu bývalé manželky marně. V jejím zaměstnání se dozví, že odjela na dovolenou do Brna.
Je i s Hankou u své babičky v Tišnově, usoudí Kalný. Musím konečně začít jednat jako chlap, rozhodne tvrdě.
***
Motor červené škodovky stovky, půjčené od otce, si spokojeně pobrukuje. Pavel Kalný pohlédne na hodinky, v duchu počítá, za jak dlouho uvidí dceru. Zatváří se nespokojeně, přišlápne plynový pedál.
Je pondělí sedmého července, přibližně půl páté odpoledne. Auto měkce zastaví v jedné z tišnovských ulic. Mladý muž za volantem přes silné brýle pozorně sleduje dění před jedním z domů. Dceru však vyhlíží marně.
Po půlhodině ho čekání omrzí. „Jdu si pro Hanku,“ řekne bývalé tchýni Janě Tláškové, která mu otevře. „Mám na to právo,“ nic nedbá na ženino tvrzení, že Hanka v Tišnově není. Dívčino oblečení a boty v předsíni totiž svědčí o opaku.
Neuspěje.
Jde zpět do auta, přemýšlí, co podniknout. Budu jednat jako chlap, připomene si své rozhodnutí z prvního červencového dne. Schová pod bundu dlouhý kuchyňský nůž a jde se znovu dovolávat svého práva. Jestli mi holku nedá, tak jej použiju – přesvědčuje sám sebe.
Myslí to vážně. Dvaapadesátiletá Jana Tlášková na místě umírá, její o jedenatřicet let starší matka Jana Nývltová, která uslyšela křik a vyšla z bytu ven na chodbičku, končí se dvěma tržnými ranami v brněnské nemocnici.
***
Pavel Kalný pozoruje zrcadlově hladkou a lesklou hladinu Brněnské přehrady. Nevydrží sedět na místě. Neklidně přechází po břehu, nakonec se svlékne a vykoupe. V příjemně chladivé vodě ho napadne: Dostaly co zasloužily. Teď budou v bolestech přemýšlet o tom, co způsobily, zavinily. Takového varování by bylo třeba všem ženským – aby se nad sebou zamyslely.
Že je vrahem, netuší. Nemůže ani vědět, že v této chvíli už po něm strážci zákona usilovně pátrají. Když na přehradě usíná, ví, co udělá a kam pojede zítra.
***
Dvacet minut po sedmé ráno, osmého července, zazvoní na obvodním oddělení policie v Ivančicích telefon.
„Hadrbolcová,“ představí se žena na druhém konci drátu. „Ve Starého ulici křičí z okna nějaký malý chlapec, že se něco stalo s jejich maminkou. Zlý strýc ji prý pořezal či co,“ rychle sděluje žena.
Na místo se okamžitě vydává podpraporčík Randáček. Dům, z něhož chlapec volal, je zamčený. Uvnitř se nachází nejen pětiletý kluk, ale také dvouletá dvojčátka. Jejich matka, třiadvacetiletá Stáňa Brvová, sestra Lucie Kalné, leží na podlaze. Mrtvá.
O půl osmé vychází najevo, že něco podobného se stalo v ulici Na hradbách. Obětí je ještě ne dvaadvacetiletá manželka Pavla Kalného Lucie. Desetiměsíční dcerka Markéta, kterou držela v náručí, má na sobě řezné rány. Vyžádají si nejméně měsíční léčení.
O pachateli všech hrůzných činů není pochyb. Jenže kde je? Kde ho hledat? Kontroly aut na silnicích se zatím míjejí účinkem. Ani jeden z řidičů zastavených červených škodovek-stovek není hledaný Kalný.
Ten je teď znovu na Brněnské přehradě. Zbavuje se tam zakrvácených riflí a plátěné bundy, připravuje se na cestu zpět domů, do Ostravy. Sotva však ujede pár kilometrů, policisté ho na dálničním přivaděči zadrží. Hodiny ukazují půl druhé odpoledne.
***
Kdo je vlastně trojnásobný vrah Pavel Kalný?
Narodil se před dvaatřiceti roky, jako jediné dítě svých rodičů. Vyučil se montérem akustického zařízení, při zaměstnání vystudoval stavební průmyslovku, pak vystřídal několik zaměstnání. Naposledy působil v Bytostavu Ostrava. Zpočátku jako stolař, nakonec se stal bezpečnostním technikem.
Sedí před vyšetřovatelem, hledí do země přes silná skla svých brýlí (kvůli slabým očím nebyl ani na vojně) a vede pořád svou: „Snažil jsem se, abychom byli úplná rodina. Už to nešlo vydržet, nevidět se denně se svými dětmi. Manželky mě nechápaly a tchýně se do nás neustále pletla. Za všechno můžou ženské. Však jsem to taky do těch dopisů napsal.“
Dopisy rozesílal na nejrůznější instituce, do novin i lidem náhodně vybraným z telefonního seznamu. Manželské rozvraty a rozvody v nich dával za vinu jednoznačně ženám, neváhal na papíře ani pomlouvat a urážet manželku Lucii.
„Nechtěl jsem nikoho zabít. Jen zranit. Aby se všechny ženské nad sebou zamyslely, až se o mém činu dozví. Nejsem žádný fackovací panák, to už měl dávno někdo pochopit,“ vykřikuje před vyšetřovatelem.
O tom, že první manželství skončilo z jeho popudu, že druhou manželku už krátce po svatbě ohrožoval kuchyňským nožem, ani slovo. O tom se museli vyšetřovatelé dozvědět od svědků.
V průběhu vyšetřování přijde zpráva, že zemřela Jana Nývltová. Soudní pitva však prokáže, že nikoli na následky zranění, které jí způsobil Kalný.
***
Soudní znalci, psychiatři a psychologové, zjišťují, že Kalný trpí duševní poruchou. Jedná se o výjimečný případ.
Patnáctého ledna se Kalný dozvěděl, že bude obžalovaný z trestných činů vraždy a ublížení na zdraví. O den později se oběsil. Rozsudek nad sebou raději vynesl sám.

CESTA DO KREMATORIA

Ze stráně se mělkým kamenitým korytem hrnula horská bystřina. Pěnivě se rozlévala přes terasovitě nakupené balvany a potom plynula pokojněji dál k údolí, malebně překlenuta lávkou s prostým vyřezávaným zábradlím. Filip Petýrek ji zvolna přešel a vydal se vzhůru do kopce.

Chodíval tudy na své pravidelné vycházky téměř denně. Na vrcholku se nikdy nezapomněl zastavit. Zadívat se do údolí na mozaiku střech, komínů, televizních antén, zahrad a zahrádek. A také na rybník, na tu kalužinku uprostřed vesnické návsi, kde se jako kluk koupával.

Dával tady na chvíli odpočinout svému čtyřiaosmdesátiletému tělu. Pohlédl na květnové slunce spočívající vysoko na obloze a konstatoval, že bude čas k obědu. Ještě chvíli poseděl a pak se pomalu vydal na zpáteční cestu.

„Mámo, tady mě máš,“ prohodil vesele mezi dveřmi čisťounké vesnické kuchyňky, vonící v tento polední čas čerstvě usmaženými řízky. Vtom se zarazil. Jeho žena Apolena seděla za stolem, v ruce kapesník, její slzy kanuly na bělostný ubrus. Smáčely i telegram ležící před ní.

Muž jej třesoucíma rukama uchopil, nasadil si brýle a četl: Karel zemrel. Kremace v patek v Brne. Vera.

Starému muži se udělaly mžitky před očima. Tvrdě usedl na židli. Pohladil plačící ženu po šedivé hlavě, složil mozolnaté ruce do klína a zahleděl se kamsi do dálky. Vzpomínal na den, kdy jejich dcera Věra poprvé přivedla svého nastávajícího manžela Karla sem k nim domů. Vybavil se mu jeho plachý pohled modrých očí, jako by znovu ucítil vůni kytice růží, kterou tenkrát mladý Kája držel nemotorně v rukou.

Film vzpomínek pokračoval: svatba, narození prvního dítěte, pak ještě dvou. Stěhování mladých do Brna. Karlova zákeřná nemoc, objevená u něj lékaři před necelým rokem.

Bylo otázkou času, kdy k tomu dojde – probudil se ze snění Filip Petýrek. Museli jsme s tím počítat. Jenže my na Karlovu rakovinu málem zapomněli. Nebo spíše chtěli zapomenout. Snažili jsme se věřit, že dojde k zázraku. Jenže zázraky se nedějí.

„Mámo, neplač, všichni tam jednou musíme,“ zbytečně se snažil uklidnit ženu. Zastrčil telegram do kapsy saka a vydal se na druhý konec vesnice. Oznámit neradostnou novinu čtyřiapadesátiletému synovi Jiřímu. A taky s ním dojednat cestu na poslední rozloučení se svým zetěm a jeho švagrem.

***

To květnové páteční ráno bylo kalné a probuzení jako vždy nepříjemně časné. Budík však drnčel s paličatou vervou dál a nebylo před ním úniku. Sylva Bělková jej zamáčkla, vzdychla a posadila se. Cestou z ložnice do koupelny se stavila v dětském pokoji.

Čtrnáctiletá dcera Laura spokojeně, klidně oddychovala. Po její včerejší zvýšené teplotě nebylo ani památky. Naštěstí, pomyslela si dívčina matka a pod studenou sprchou zahájila dnešní den.

O dvacet minut později dopila nezbytnou černou kávu, oblékla si stejnokroj, který coby řidička dopravního podniku nosila už sedmým rokem, a vykročila vstříc ranní směně.

***

Jedna z brněnských ulic. Neustálý pohyb a hlomoz dlouhých řad osobních i nákladních aut, mezi nimi kličkující chodci. Tramvaje, uvolňující si cestu netrpělivým zvoněním.

Ke křižovatce se blíží novotou svítící žiguli. S jeho ostře červenou karosérií kontrastuje černé oblečení pěti lidí sedících uvnitř. „Co si teď jen Věrka sama počne,“ naříká Apolena Petýrková. Její manžel mlčí. Do řeči není ani řidiči Jiřímu Petýrkovi.

V křižovatce se kupí auta, na chodnících lidé. Rachot tramvaje pohlcuje všechny ostatní zvuky. Přední část červeného žigulíku se v křižovatce nedočkavě stáčí doleva. Motor nabírá na obrátkách.

Řidička tramvaje Sylva Bělková doprovodila pohledem do zpětného zrcátka poslední dobíhající opozdilce. Když zmizeli ve dveřích, naposledy zazvonila. Oranžová světla nade dveřmi i kontrolka před řidičkou pohasly. Tramvaj se pomalu rozjela.

Většina cestujících se ani nedívala ven. Přemýšleli o svých všedních starostech, o cíli cesty, o tom, kdy jej dosáhnou. Za jejich bezpečnost teď odpovídá ta štíhlá světlovlasá žena v kabině prvního vozu soupravy. Na semaforu před křižovatkou už svítí zelená a – což řidičku zajímá víc – signál volno pro tramvaje.

Zase to jednou vyšlo bez čekání, pomyslela si a sešlápla jízdní šlapku, zatímco ji v protisměru míjely jiné tramvaje. Náhle se však za nárazníkem posledního protijedoucího tramvajového vozu objevilo cosi červeného.

Na koleje vjíždí auto. Řidička úlekem vykřikne. Sešlápne pedál rychlobrzdy. Až na podlahu. Brzdy se s rachotem přisají ke kolejím.

Náraz.

Spřáhlo tramvaje nemilosrdně proráží plech pravých předních dveří červeného žigulíka. Tramvaj před sebou sune auto až na přechod pro chodce za křižovatkou. Veškerý hluk jako by náhle ztichl. Zlověstný klid.

Jeden z cestujících otevírá dveře tramvaje. Vyhrne se z nich dav zvědavců. Vidí obraz zkázy a utrpení. Řidič zůstává sedět v autě. Je otřesený, na rukou i na hlavě má krev. Z pravého předního sedadla se na něj nahýbá starší muž. Je při vědomí, ale bezvládně padá s tichým sténáním na sedadla.

Rozbitým čelním sklem je vidět, že pod zlomenou střechou na zadním sedadle - hned u zničeného pravého boku auta - sedí bez známek vědomí starý muž. Filip Petýrek, řidičův otec. Na čele nad pravým obočím mu zeje ošklivá tržná rána, z ní stéká na obličej krev. Nikdo neví, netuší, že nárazem zlomená žebra mu roztrhla srdce a z něj prýští krev do hrudní dutiny. Že starý muž umírá.

***

Jeden z posledních říjnových dnů. Obloha je plná strkajících se olovnatých mraků, déšť na spadnutí, chladno. Nevlídný den připadá v jednací síni brněnského městského soudu ještě nevlídnější, pochmurnější.

Jiří Petýrek, čtyřiapadesátiletý muž s třicetiletou praxí řidiče z povolání, poslouchá slova soudkyně o podmíněně odloženém trestu odnětí svobody. Před očima se mu objevuje laskavá tvář jeho otce, kterého už nikdy neuvidí. Otce, který v onen kritický den netušil, nemohl tušit, že cesta na zeťův pohřeb bude jeho cestou poslední. Cestou na pohřeb svůj.