Ze stráně se mělkým kamenitým korytem hrnula horská bystřina. Pěnivě se rozlévala přes terasovitě nakupené balvany a potom plynula pokojněji dál k údolí, malebně překlenuta lávkou s prostým vyřezávaným zábradlím. Filip Petýrek ji zvolna přešel a vydal se vzhůru do kopce.
Chodíval tudy na své pravidelné vycházky téměř denně. Na vrcholku se nikdy nezapomněl zastavit. Zadívat se do údolí na mozaiku střech, komínů, televizních antén, zahrad a zahrádek. A také na rybník, na tu kalužinku uprostřed vesnické návsi, kde se jako kluk koupával.
Dával tady na chvíli odpočinout svému čtyřiaosmdesátiletému tělu. Pohlédl na květnové slunce spočívající vysoko na obloze a konstatoval, že bude čas k obědu. Ještě chvíli poseděl a pak se pomalu vydal na zpáteční cestu.
„Mámo, tady mě máš,“ prohodil vesele mezi dveřmi čisťounké vesnické kuchyňky, vonící v tento polední čas čerstvě usmaženými řízky. Vtom se zarazil. Jeho žena Apolena seděla za stolem, v ruce kapesník, její slzy kanuly na bělostný ubrus. Smáčely i telegram ležící před ní.
Muž jej třesoucíma rukama uchopil, nasadil si brýle a četl: Karel zemrel. Kremace v patek v Brne. Vera.
Starému muži se udělaly mžitky před očima. Tvrdě usedl na židli. Pohladil plačící ženu po šedivé hlavě, složil mozolnaté ruce do klína a zahleděl se kamsi do dálky. Vzpomínal na den, kdy jejich dcera Věra poprvé přivedla svého nastávajícího manžela Karla sem k nim domů. Vybavil se mu jeho plachý pohled modrých očí, jako by znovu ucítil vůni kytice růží, kterou tenkrát mladý Kája držel nemotorně v rukou.
Film vzpomínek pokračoval: svatba, narození prvního dítěte, pak ještě dvou. Stěhování mladých do Brna. Karlova zákeřná nemoc, objevená u něj lékaři před necelým rokem.
Bylo otázkou času, kdy k tomu dojde – probudil se ze snění Filip Petýrek. Museli jsme s tím počítat. Jenže my na Karlovu rakovinu málem zapomněli. Nebo spíše chtěli zapomenout. Snažili jsme se věřit, že dojde k zázraku. Jenže zázraky se nedějí.
„Mámo, neplač, všichni tam jednou musíme,“ zbytečně se snažil uklidnit ženu. Zastrčil telegram do kapsy saka a vydal se na druhý konec vesnice. Oznámit neradostnou novinu čtyřiapadesátiletému synovi Jiřímu. A taky s ním dojednat cestu na poslední rozloučení se svým zetěm a jeho švagrem.
***
To květnové páteční ráno bylo kalné a probuzení jako vždy nepříjemně časné. Budík však drnčel s paličatou vervou dál a nebylo před ním úniku. Sylva Bělková jej zamáčkla, vzdychla a posadila se. Cestou z ložnice do koupelny se stavila v dětském pokoji.
Čtrnáctiletá dcera Laura spokojeně, klidně oddychovala. Po její včerejší zvýšené teplotě nebylo ani památky. Naštěstí, pomyslela si dívčina matka a pod studenou sprchou zahájila dnešní den.
O dvacet minut později dopila nezbytnou černou kávu, oblékla si stejnokroj, který coby řidička dopravního podniku nosila už sedmým rokem, a vykročila vstříc ranní směně.
***
Jedna z brněnských ulic. Neustálý pohyb a hlomoz dlouhých řad osobních i nákladních aut, mezi nimi kličkující chodci. Tramvaje, uvolňující si cestu netrpělivým zvoněním.
Ke křižovatce se blíží novotou svítící žiguli. S jeho ostře červenou karosérií kontrastuje černé oblečení pěti lidí sedících uvnitř. „Co si teď jen Věrka sama počne,“ naříká Apolena Petýrková. Její manžel mlčí. Do řeči není ani řidiči Jiřímu Petýrkovi.
V křižovatce se kupí auta, na chodnících lidé. Rachot tramvaje pohlcuje všechny ostatní zvuky. Přední část červeného žigulíku se v křižovatce nedočkavě stáčí doleva. Motor nabírá na obrátkách.
Řidička tramvaje Sylva Bělková doprovodila pohledem do zpětného zrcátka poslední dobíhající opozdilce. Když zmizeli ve dveřích, naposledy zazvonila. Oranžová světla nade dveřmi i kontrolka před řidičkou pohasly. Tramvaj se pomalu rozjela.
Většina cestujících se ani nedívala ven. Přemýšleli o svých všedních starostech, o cíli cesty, o tom, kdy jej dosáhnou. Za jejich bezpečnost teď odpovídá ta štíhlá světlovlasá žena v kabině prvního vozu soupravy. Na semaforu před křižovatkou už svítí zelená a – což řidičku zajímá víc – signál volno pro tramvaje.
Zase to jednou vyšlo bez čekání, pomyslela si a sešlápla jízdní šlapku, zatímco ji v protisměru míjely jiné tramvaje. Náhle se však za nárazníkem posledního protijedoucího tramvajového vozu objevilo cosi červeného.
Na koleje vjíždí auto. Řidička úlekem vykřikne. Sešlápne pedál rychlobrzdy. Až na podlahu. Brzdy se s rachotem přisají ke kolejím.
Náraz.
Spřáhlo tramvaje nemilosrdně proráží plech pravých předních dveří červeného žigulíka. Tramvaj před sebou sune auto až na přechod pro chodce za křižovatkou. Veškerý hluk jako by náhle ztichl. Zlověstný klid.
Jeden z cestujících otevírá dveře tramvaje. Vyhrne se z nich dav zvědavců. Vidí obraz zkázy a utrpení. Řidič zůstává sedět v autě. Je otřesený, na rukou i na hlavě má krev. Z pravého předního sedadla se na něj nahýbá starší muž. Je při vědomí, ale bezvládně padá s tichým sténáním na sedadla.
Rozbitým čelním sklem je vidět, že pod zlomenou střechou na zadním sedadle - hned u zničeného pravého boku auta - sedí bez známek vědomí starý muž. Filip Petýrek, řidičův otec. Na čele nad pravým obočím mu zeje ošklivá tržná rána, z ní stéká na obličej krev. Nikdo neví, netuší, že nárazem zlomená žebra mu roztrhla srdce a z něj prýští krev do hrudní dutiny. Že starý muž umírá.
***
Jeden z posledních říjnových dnů. Obloha je plná strkajících se olovnatých mraků, déšť na spadnutí, chladno. Nevlídný den připadá v jednací síni brněnského městského soudu ještě nevlídnější, pochmurnější.
