Tak tady přece jen končím – nemohl teď už skutečnosti, potvrzené čerstvým razítkem v občanském průkazu stále ještě uvěřit Milan Kvíčala. Šlapal si to onoho socialistického rána chodbami brněnského hotelu Continental a za sebou nechával všechny ty hodiny, dny a měsíce strávené ve zdejší kuchyni. Stejně mě pro ni byla škoda, nešetřil skromností. Jako absolvent střední hotelové školy si přece zasloužím dělat něco lepšího. Třeba to, co mě právě čeká. S touto myšlenkou za sebou naposledy zavřel hotelové dveře.
***
Venku mrzlo až praštělo, ale Milana Kvíčalu polévalo příjemné horko. Konečně ve svém, konečně svým pánem. Nemohl se vynadívat na prostory nového působiště – autokemp na Českomoravské vrchovině.
Pan vedoucí, pan vedoucí. Jsem tu vedoucím – opakoval si pořád dokola třiadvacetiletý muž. Vzápětí začal spřádat plány do růžové budoucnosti. S úklidem tady pomůže sestra Jitka, s účetnictvím matka, profesorka hotelové školy. Na zkrácený pracovní úvazek. Vždyť nejsou lidi, tak co – byl hned se vším hotový.
Usedl a zasnil se. Takhle nějak jsem si to vždycky představoval. U plotny ať si stojí jiní – když se jim chce.
Brzy přišel na to, že práce v autokempu nebude tak jednoduchá, jak si představoval. Nevadí, říkal si. Po čase se to zlepší. Teď je potřeba hlavně chodit s otevřenýma očima, koukat kolem sebe. Dostat provoz do krve.
Nelenil. Bývával na pracovišti od rána do večera. Co chvíli zašel do kuchyně, do jídelny i bufetu. Rozhlížel se, poznatky ukládal hluboko do hlavy. Však se budou hodit, říkal si. ***
Z kuchyně se linula příjemná vůně připravovaného jídla, stoly už byly prostřené pro žáky jedné z mnoha škol v přírodě, které se tu teď střídaly.
Kvíčala si svolal personál. „Chtěl bych, aby z nás byl dobrý kolektiv. Abychom se nehádali, ale vycházeli si vstříc a pomáhali si,“ zahájil svou řeč, kterou později zopakoval i druhé směně. „Máme k tomu všechny předpoklady,“ poněkud frázovitě pokračoval a rozváděl hlavně výhody zdejšího stravovacího zařízení.
„Nebudeme tu zavádět žádné zbytečné papírování, nebudeme si komplikovat život,“ chýlil se ve své řeči k závěru. V něm rozhodl: „Máte nárok na teplé jídlo. Pětikačku, kterou platíte denně, si můžete nechat. Najezte se, však neubude. V tom množství jídla se těch pár porcí ztratí.“
Skončil a rozhlédl se po přítomných. Očekával pohledy plné vděku a oddanosti. Setkal se však jen s očima upřenýma kamsi do rohu. Jako by tihle lidé nevěděli, co si o jeho slovech myslet. Jako by mu nevěřili. Nebo se mu to jen zdálo?
***
Doktorka Tamara Ipserová seděla ve svém teplickém bytě, usrkávala ze šálku voňavé kávy a chrlila směrem ke své dlouholeté kamarádce Evě vodopád slov, týkajících se nastávajícího pobytu ve škole v přírodě.
„Máme jet kamsi na Českomoravskou vrchovinu, do nějakého autokempu. Už se celkem těším. Starosti s děckama samozřejmě budou. Jenže já teď mám starost úplně jinou: co s naší Alenkou? Rodiče mi ji na takovou dobu k sobě nevezmou, manžel je kdovíkde,“ zamýšlela se nahlas rozvedená žena nad tím, co podniknout se svou šestiletou dcerkou.
Zkušená Eva jen nechápavě zakroutila hlavou. „O co ti jde? Myslíš, že budeš z vedení jediná, kdo si tam poveze dítě? Postav své šéfy před hotovou věc. Řekni, že nemáš malou kam dát, že musí jet s tebou. Na posteli se nějak srovnáte a co se týká jídla, neměla bych obavy. Kolik toho takové šestileté dítě sní? V tom obrovském množství stravy se dětská poloviční porcička určitě vždycky najde,“ školila Tamaru.
„Asi máš pravdu. Zítra to projednám,“ řekla Tamara už značně veseleji a podívala se šálku s kávou na dno.
Nadřízení proti nebyli, vedoucí turnusu o Alence také věděla. Doktorka Ipserová nakonec nebyla jedinou členkou vedení téhle školy v přírodě, kdo měl s sebou malé dítě. V tom se Eva nepletla. Chlapci a děvčátka spávali s rodiči, dostávali poloviční porce jídla, nikdo se o tom nebavil. Nebylo proč.
***
Jídelnou zněl koncert lžic, nožů a vidliček. Milan Kvíčala pomáhal roznášet jídlo, neopomněl popřát dobré chuti – vedoucím i těm malým. „Vaříte tady dobře, pověsti o vás nelhaly,“ uslyšel u jednoho ze stolů od sličné učitelky. Nasadil profesionální úsměv a odvětil: „To víte, snažíme se.“
Těch zbytků je škoda, napadlo ho dnes znovu, když po obědě odnášel talíře s kolečky knedlíků a kousky masa zpět do kuchyně. Děti sice baští s chutí, ale většinou stejně všechno nesnědí. Něco by se s tím mělo udělat, nabádal sám sebe.
Už nějakou dobu věděl co, zatím se však nemohl odhodlat. „Stravovací limit je příliš vysoký. Jak vidíte samy, děti všechno nesnědí,“ oslovil na druhý den ženy v kuchyni. „Budeme proto vařit menší porce. Rozdíly vyrovnáme jinak, třeba v kávě dospělým, v přilepšení nějakým ovocem či sladkostmi dětem,“ rozhodl vedoucí a vydal ze skladu přibližně o třetinu méně masa než včera.
„Jenže pozor. Je potřeba připravit tolik jídla, aby si případní nenasytové mohli přidat,“ nařídil s úsměvem. Jak to udělat, to už bývalý kuchař ženám neřekl.
Při obědě si nikdo nestěžoval. Někteří z vedoucích po jídle labužnicky usrkávali poctivě uvařenou kávičku, jiní si pochutnávali na lahvovém pivu. Zbytků bylo minimálně.
„Pane vedoucí,“ přitočil se po večeři k Milanu Kvíčalovi jeden z dospělých účastníků školy v přírodě, „dali bychom si lahvinku. To víte, za celý den toho má člověk s těma děckama dost, takové večerní posezení nad skleničkou něčeho dobrého působí jako balzám,“ rozváděl a zdůvodňoval své přání.
S poděkováním převzal dvě láhve červeného a otevřel peněženku. „To nechte, započítáme je do ceny stravy. Stejně limit nečerpáte,“ sdělil překvapenému zákazníkovi vedoucí.
***
S tímhle snad problémy nebudou. Neměly by být. Je mladý, teprve jedenadvacetiletý. Něco na přilepšenou určitě neodmítne – odhadoval Milan Kvíčala nového kuchaře.
Rozhodl se, že ho vyzkouší hned. Bez rozpaků mu vysvětlil už zaběhnutou praxi s vařením obědů a večeří. „Vy jste tu vedoucí, já jen obyčejnej kuchař,“ pokrčil Milan Komprs rameny.
„Přece si nebudeme vykat,“ skrýval radost jeho nadřízený. „Na tykání,“ pozvedl skleničku koňaku z čerstvě otevřené láhve, na níž tuzemská etiketa nebyla.
„Milan,“ ozvalo se dvakrát místností.
***
Zimu vytlačilo jaro, po něm převzalo vládu léto. Místa žáků ve školách v přírodě zaujaly děti, trávící zde prázdniny v táborech. Porce svůj objem nezvětšily. Káv a piv ubylo. Strávníci však byli stále spokojeni – s kvalitou i množstvím jídla. Nikoho z nich ani nenapadlo některou z porcí převážit.
Kvíčala si nemohl stěžovat. Přebytek vytvářený tímto způsobem v provozovně narůstal. Vedoucí jej postupně odčerpával. Hlavně pro sebe. Krátil tržby, bral si alkoholické nápoje, cigarety a další zboží. Vyrovnával poskytnutou stravu zaměstnancům, přilepšoval Komprsovi.
„Tumáš,“ podal mu jednou sto, podruhé dvě stě, jindy třeba i tři sta korun. „Za dobrou práci, z fondu vedoucího,“ vysvětloval zpočátku. Později už nemusel.
Letní sezona skončila, na podzim se nastěhovali do kempu lesní dělníci, pracující na odstraňování polomů. Kvíčala opatrněji, ale přesto pokračoval. Stravovací limit 48 korun na člověka a den mu dával dost prostoru k jeho „kouzlům.“
Rok si podal ruku s rokem. Znovu školy v přírodě. Nic se nemění. V dubnu odchází Komprs na jiné pracoviště. Kvíčala pokračuje ještě dva měsíce bez něho. Nenadálá inventura ukáže nesrovnalosti. Výsledek hloubkové je překvapující i pro Kvíčalu.
Během sedmnácti měsíců neoprávněně vyfakturoval stravu a další potravinářské zboží v hodnotě nejméně 136 tisíc korun. Bývalému kuchaři pak postupně předal asi pět tisíc.
Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví šel Kvíčala na čtyři a půl roku do vězení. Soud mu navíc uložil peněžitý trest 25 tisíc korun. Komprs dostal za napomáhání k trestnému činu dvouletou podmínku a pokutu čtyři tisíce korun.
Oběma zbyly jen oči pro pláč. Pro pozdní pláč.
