středa 7. ledna 2009

CHTĚL PŘELSTÍT POLICISTY. ZABALIL SE DO KOBERCE

„Proč bych pracoval, když se dá přijít k penězům jinak a snadněji. Třeba krádežemi,“ řekl si nejednou třiadvacetiletý muž z Brněnska. Kradl a svůj lup úspěšně prodával, byť většinou hodně pod cenou. Ale jak už tomu bývá, všeho do času. Jednoho dne i nad ním past sklapla.


Mladíka tehdy čekal hodně náročný večer. Nejprve se vypravil do kamenolomu, v němž parkovalo pět nákladních aut. Zkušený zloděj z nich odčerpal dvě stě litrů nafty. Nebyl to problém. Ani jedno z aut totiž nemělo nádrž zamčenou. O pár hodin později se mladíkovi podařilo pohonné hmoty bez potíží prodat v nedaleké obci.


Byla už pokročilá noc a dostal hlad. V pekárně proto ukradl přepravku s patnácti čerstvě usmaženými koblihami. Pocit hladu pak pro změnu vystřídala žízeň. Mladík vytlačil okno jedné z restaurací a vlezl dovnitř. Nejprve se pořádně napil a poté začal z regálu za výčepem vybírat cigarety, doutníky a žvýkačky.


Najednou venku spatřil přijíždějící policisty, které přivolali všímaví lidé. Zkušený zloděj chtěl strážce zákona přelstít. Zabalil se do červeného koberce, v němž pod oknem ani nedutal. Nebylo mu to nic platné. Policisté ho tam objevili i bez použití psa. Teď mu hrozí až dvouleté vězení.

neděle 4. ledna 2009

S NOŽEM NA KRKU

Další předlistopadový krimipříběh.

Pavlačový byt Pavla Laňky se otřásal v základech. Jeden z častých, byť neplánovaných večírků byl v plném proudu. Držitel bytu seděl v pohodlném křesle v rohu místnosti, pomalu upíjel rum a spokojeně si prohlížel skotačící mládež. Jen se vydovádějte. Doma nemůžete, a přespat je tady taky kde – pomyslel si. Třeba z toho vašeho mejdanu kápne něco i pro mne...

***

Máša Brvová se probudila, líně protáhla své hezké patnáctileté tělo a spokojeně zaznamenala, že je toho srpnového pátečního rána sama doma. Matka se vrátí z práce až odpoledne, to už tu zase nebudu já – řekla si radostně a dopřála si ještě nějakou minutu sladkého poležení.

Nijak netajila, že matku ráda nemá. Rodiče se rozvedli, když jí byly tři roky. Na to se sice nepamatuje, ale až moc dobře ví, co následovalo později. Neradostné dětství strávené většinou u babičky, jen občasné matčiny návštěvy.

„Jo, táta,“ povzdychla si Máša polohlasně. Táta, to je aspoň chlap. Dovolili jí stýkat se s ním teprve tehdy, když jí bylo deset. Dívka si našla na lůžku co možná nejpohodlnější polohu, přivřela oči a měla ten obrázek před sebou jako na dlani. V barvách: „Ty jsi Máša, viď?“ povídá jí mladá, oproti ní asi o deset let starší žena. „Mně říkají Iva, doufám, že mi budeš tykat,“ slyší od otcovy nové manželky.

Chodila k nim stále častěji a nejednou ji napadlo: Tady by se mi líbilo, to by byl opravdový domov. Škoda, že to tak špatně skončilo – přepadne Mášu smutek. Za všechno může víno. Jablečné víno a ...ona (jak si Ivě v poslední době navykla říkat).

Začátek byl – alespoň podle ní samé – docela nevinný: „Je ti čtrnáct pryč, už jsi velká holka, tak proč by sis s námi nemohla trochu dát?“ Věta vyslovená otcem při jedné z návštěv působila jako balzám. Sklenička jablečného vína, podpořená několika vykouřenými startkami chutnala sladce. Přesladce.

„Tati, viď že mi dáš ještě? Je to moc dobrý. Táto, tatínku,“ žadonila dcera a věděla, že uspěje. Nemýlila se. Přímo úměrně s klesající hladinou vína v láhvi přibývalo i nedopalků v popelníku.

Iva, dnes evidentně v ne právě nejlepší náladě, to už nevydržela: „Neměl bys jí nalévat. Podívej se, jak vypadá. A navíc hulí jak fabrika,“ zamávala manželovi před nosem prázdnou krabičkou od startek. „Uvědom si, že je to ještě dítě,“ uzavřela svou neúprosnou řeč.

Máša, kterou alkohol rozparádil, se do ní bez respektu pustila: „Co se do nás pleteš? Co je ti po tom? Jsi snad moje matka? Raději se starej sama o sebe, ty, ty...“ Nedořekla. „Mášo, tak dost,“ zaburácel místností hromová hlas otce. „Okamžitě se Ivě omluvíš!“

„To určitě,“ jedovatě odvětila dcera a vzpurně pohodila hlavou. Co následovalo potom, na to Máša vzpomíná nerada. „Ta holka už mi nevkročí do baráku. Zkrátka ji tady nechci vidět,“ vyřkla tvrdý ortel Iva. Táta mlčel.

Od té doby za ním chodí Máša do práce. Prakticky obden. Ráda ho mít nepřestala. Jen ji mrzí, že táta doma nemá žádné slovo, že se Ivy bojí. Je proti němu hodně mladá, nechce ji ztratit, to je jasné – prohlédla už dříve otcovo počínání.

Dívka se na posteli ještě jednou protáhla, její zrak spočinul na hodinách. Je pozdě, do učňáku už nepůjdu. Zase bych musela vysvětlovat, proč jsem nepřišla včas, kde jsem celou tu dobu byla. Však ono to nějak dopadne – pustila problém z hlavy a odkráčela do koupelny.

Zvonek nad dveřmi bytu se rozdrnčel, kdosi na chodbě mačkal jeho tlačítko naléhavě a vytrvale. Máša jen nerada opouštěla proud příjemně chladivé vody, valící se ze sprchy. Přehodila přes sebe župan a vydala se vstříc neodbytnému návštěvníkovi.

„Věděla jsem, že budeš doma,“ vhrnula se bez pozdravu dovnitř devatenáctiletá kamarádka Pavla. „Co si takhle vyrazit, pobavit se, poveselit?“ nadhodila bez otálení. „Holka, žijeme jen jednou. To, co urvem, už nám nikdo nevezme,“ zcela zbytečně přesvědčovala kamarádku.

„Samo, jde se,“ rozhodla Máša.

***

Pavlu vždycky obdivovala. Líbilo se jí, jak se obléká, závistivě na ni koukala a přemýšlela, jak by se starší kamarádce mohla vyrovnat. O tom, kde bere na parádu i na vysedávání v restauracích, však nikdy nepřemýšlela.

„Nechce se ti domů? Žádný problém, vyspíme se jako dámy. Pojď a nekoukej,“ vzala jednou Pavla Mášu a vyrazila s ní do hotelu. Dívce se domů nechtělo často. Vadila jí tam nejen máma, ale i její manžel. „Vypadá to tak, že by se mě nejraději zbavil,“ vylévala si nejednou srdce kamarádce. „A máma? Máma, to je parazit,“ ulevovala si dál.

Zdaleka ne pokaždé však byla po ruce Pavla se svými hotely. Nejednou Máše nezbylo nic jiného, než přespat ve sklepě některého z domů. Z těch, co byly právě po ruce.

Takhle to dál nejde, řekla si jednoho dne. Sebrala doma řetízek a prsten, prodala je. S několika stokorunami v kapse se cítila jako královna. Alespoň jednou se jí zdálo, že se Pavle trochu přiblížila, že se jí kapku podobá.

Teď s ní jde ulicemi, jejich kroky nevedou nikam jinam než do jednoho z pohostinských zařízení. Máša sedí, popíjí víno, kouří startky a ani moc nevnímá nepřetržité kamarádčino vyprávění. Rozhlíží se po lokále, její pozornost upoutá jeden z nedaleko sedících hochů.

Je podobný tomu, s nímž jsem se setkala před rokem na zábavě. Tomu, který mě připravil o věneček a taky přivedl do jiného stavu. „Jó, to kdybych věděla,“ musela jsem tenkrát odpovědět, když se mě ptali, jak se jmenuje a odkud je. Nevěřili mi. Ale já to fakt nevěděla. Od té doby jsem takto poznala ještě tři kluky, na toho prvního však nikdy nezapomenu – rovnala si Máša v hlavě myšlenky, už poněkud zkalené vypitým alkoholem.

„...a tak si říkám, že bychom tam mohly vyrazit, co ty na to?“ zaregistrovala najednou otázku.

„Promiň, nějak jsem se zamyslela. O co jde?“ omluvila se upovídané kamarádce a zjistila, že se jedná o návštěvu zítřejší taneční zábavy v nedaleké obci. Domluveno, ujednáno.

Krátce před závěrečnou došla už tradičně řeč na nocleh. „Tentokrát půjdeme k Pavlovi. K Pavlovi Laňkovi, pamatuješ se na něho přece, ne? Nedávno jsem ti ho právě tady představovala,“ připomínala Pavla Máše čtyřicetiletého muže, který s přespáváním mladých lidí ve svém bytě nedělal žádné cavyky.

Známý je přivítal s otevřenou náručí. „Jako doma, chovejte se jako doma,“ vybízel dívky a litoval, že jim dnes nemůže nabídnout žádný ze svých neplánovaných mejdanů. „To víte, není každý den posvícení,“ pokusil se zažertovat.

Strávily u něj ještě část sobotního dopoledne. „Kam spěcháš, co blázníš, vždyť do odjezdu na zábavu máme ještě spoustu času,“ zdržovala Pavla kamarádku u Laňky. „Tobě se tady nelíbí? Nebuď hloupá, když budeš potřebovat, nechá tě tu přespat kdykoliv,“ vysvětlovala.

***

Rocková kapela neúnavně vysílala decibely své hudby směrem k tanečnímu parketu. Máša ani neví, kdy se jí kamarádka ztratila. Najednou jí nebylo, pátrala po ní bezúspěšně.

Ve tři ráno hudba ztichla, parket se vylidnil. Náhodný chodec mohl spatřit spící Mášu v autobusové čekárně. Jiní ji pak viděli v místním pohostinství, kam zavítala krátce před polednem a průběžně konverzovala s číšníkem Romanem. Nespěchala, vydržela tam až do večera. Romanovu nabídku, že jí zajistí odvoz do vedlejší obce, odkud nějaký autobus do jejího bydliště určitě jede, neodmítla.

„A jsme namydlení,“ konstatovala suše, když je Romanův známý v obci vysadil a oni zjistili, že poslední spoj před pár minutami ujel. „Co šílíš, jdeme na stopa,“ uklidnil ji číšník. „Já se schovám, ty zamáváš, a jedeme,“ odhadl situaci přesně.

„Tak ahoj,“ rozloučil se s ní později Roman a vydal se domů. Dvě noci jsem u mámy nebyla, nebudu tam ani třetí – zakrývala strach Máša a horečně uvažovala, co podnikne. Pavel. Pavel Laňka, napadlo ji. Jen ten mi teď může pomoci.

„Ahoj, není tady náhodou Pavla?“ počastovala svého potenciálního bytného otázkou. Po záporné odpovědi se zatvářila zkroušeně. „Však co? Není, ale může přijít,“ snažil se jí vlít naději do žil Laňka. „Pojď dál, i vyspat se tady můžeš.“

Dostala pozdní večeři, zaregistrovala, že v bytě budou přespávat ještě dva jí neznámí muži. Usnula. První noční pokus Laňky o sblížení se jí ještě podařilo odvrátit. Ranní už ne. Ucítila na krku chladnou čepel nože, uslyšela mužův hlas: „V baráku už nikdo není. Jestli budeš křičet, zabiju tě.“ Nekřičela, nebránila se.

Čin Pavla Laňky ani neohlásila. Měla strach. Pouze se o něm zmínila dvěma známým. Netrvalo dlouho a vyšel najevo při vyšetřování jiné trestné činnosti. Laňka, dosud sedmnáctkrát trestaný za majetkovou trestnou činnost, šel tentokrát za mříže za znásilnění. Na pět a půl roku.

Zapírání a svalování viny na přespávající kamarády mu nebylo nic platné.