Čarodějnice už byly dávno spáleny, léto se naplno smálo malinovými ústy dívek. Jiří Aulehla v tom předrevolučním čase přehlížel z okna bytu v prvním patře panelového domu rozpálenou ulici s notně prořídlou řadou parkujících aut.
Jeho deset let stará škodovka tam skromně postávala vedle sice ojetého, ale přece jen mercedesu souseda Jauera. Však se s ním taky pěkně naparuje – pomyslel si znechuceně. Prý – sousede, nechcete jednou svézt v pořádném autě? – provokoval tuhle.
Aulehlovy oči se zúžily v úzké štěrbinky, vysunul spodní ret. Znamenalo to, že přemýšlí. Kdybys věděl, chlape – těšil se v duchu. Kdybys jen něco tušil o mých zděděných sto tisících, zezelenal bys závistí. Já ti kašlu na mercedes, naše škodovka je kupodivu ještě slušná. Do něčeho pořádného bychom ale ty prachy investovat měli. Do něčeho, nad čím budeš popadat dech i ty – jedovatě si pomyslel Aulehla.
„Video. Tatííí, pořiď video,“ objala ho večer kolem krku devatenáctiletá dcera Jitka. Matka na ni pohlédla jako na někoho, kdo se zbláznil: „Ty třeštidlo, a můžeš nám říct kde? Chtějí za to dvacet tisícovek a stejně není.“
Dcera zapomněla na dosud doma tak pečlivě uplatňovanou ostražitost: „Já nemyslím naše. Nějaké lepší, zahraniční. Znám... totiž kámoška, Iveta... zná jednoho Itala,“ opravila se vzápětí. „ten by snad nějak mohl...“
Rodiče tu drobnou korekci v jedné z dceřiných vět taktně přešli. Netušili, že se jejich Jituška s Pietrem – tak se mladý Ital jmenoval – stýká už dobrého půl roku. Video teď dostalo přednost. „No,“ uzavřela debatu hlava rodiny, „zkusit to můžeme.“
„Ocko, seš světovej,“ rozlehlo se kuchyní nadšené Jitčino zvolání.
***
Ač mladý, měl už mírně prokvetlé skráně, nechyběla mu ani široká ramena, na kterých ulpěl nejeden obdivný dámský pohled. Pietro odjakživa miloval barokní tvary – u sklenic i u žen. První měl v této chvíli na dosah, druhý se toulal bůhvíkde. Protentokrát jej „zastupoval“ rodič.
Lokál hlučel desítkami rozhovorů, nad hlavami stolovníků se vlnil závoj kouře a v něm pluly dva lustry. Lámaná čeština jednoho z nich a o nic plynulejší němčina obou nakonec vedly k dohodě: během dvou, tří týdnů Pietro video přiveze. Z Rakouska, za dvacet tisíc korun. Za stejnou cenu, jakou má tento československý přístroj u nás.
Jiří Aulehla si pod stolem tiše zamnul ruce. Ještě budeš koukat, sousede – nemohl zapomenout na chlubílka Jauera. O chvíli později procházel nedalekým parkem, kolem laviček patřících teď milencům. Ve stínu keřů si tady šeptali sladká slova o lásce i mnohém jiném. Netušil, že na jedné z nich už prožili řadu příjemných chvilek také jeho nový obchodní partner s barokně tvarovanou dcerou Jitkou.
Zatímco láska bývá slepá, vnímaví sousedé nikoliv. Františku Jauerovi nemohl příjezd elegantního auta se zahraniční poznávací značkou před jejich dům uniknout. Překvapivě hleděl dveřním kukátkem na cizince, nesoucího nějaký balík a zvonícího naproti u Aulehlů.
Nezdržel se tam dlouho. Jen co přístroj předvedl, jen co jej kupec sám vyzkoušel. Jen co dvacet tisíc korun změnilo majitele. Ještě než odešel, dohodli další koupi. Tentokrát radiomagnetofonu. Za devět tisícovek.
„Sousede, už jste viděl film Bony a klid?“ sondoval o dva dny později Aulehla na Jauerovi. „Ne? Tak to se musíte přijít podívat k nám. Na video. Mám od známého půjčenou kazetu. Přijďte třeba hned zítra. A vemte s sebou i manželku,“ zakončil pozvání tónem, který měl k upřímnosti daleko.
Domnívat se, že nezůstalo jen u jediné návštěvy, že video vykříslo jiskérku zažíhající přátelství, by bylo omylem. Jauerovi k Auhlehlům víckrát nepřišli. Nemohli proto spatřit ani nový radiomagnetofon, na který byl jeho majitel tak pyšný.
***
Miroslav Píchal se ve svých pětadvaceti letech oženil a zdálo se, že nastupuje pokojnou cestu směrem ke střednímu věku. Pouť lemovanou sedacími soupravami, pokojovými stěnami, magnetofony a nákladně zařízenými chatami či rekreačními chalupami. Jenže v době, kdy jeho vrstevníci pokojně obouvali bačkory, aby mohli v pohodlí sledovat nejnovější televizní seriály, Mirek se pustil do závodění.
Přestal teprve po čtyřicítce. Prodal soutěžní škodovku, ale rychlým kolům zůstal věrný. Byť jen jako divák. „Já se ti divím, že už si nedáš pokoj,“ slýchával v různých nepatrných obměnách od manželky při odjezdech na závody, dokonce i při sledování televizních přenosů.
Vypnul televizor, na jehož obrazovce před chvílí skončil záznam jednoho ze závodů formule 1 a už poněkolikáté během posledních dnů se začal opájet představou sama sebe coby bezprostředního účastníka této vzrušující podívané.
Nebyl to pouhý sen. Za pár měsíců své oblíbence opravdu na trati spatří na vlastní oči – v sousedním Rakousku. Jen dvě věci mu poněkud kalily radost: jak tuto novinu přijme manželka a kde sežene jakoukoli západní měnu na přilepšenou. Kapesné, které si může vyměnit, mu totiž připadalo směšně nízké.
Musím začít jednat – rozhodl se v momentě. „Růžo,“ zavolala na svou ženu, kutící cosi v kuchyni. „Potřebuju ti něco říct.“
Kupodivu neprotestovala. O plánu s nákupem „černých“ peněz se jí však pro jistotu nezmínil. Jednak by se jí nemusel zamlouvat, jednak chystaný dárek tam odtud pro ni má zůstat překvapením.
***
Píchal měl toho dne náladu, která se shodovala s počasím. Mizernou. Čas hrál proti němu. Žádné dolary, marky či jiná západní měna zatím na obzoru.
Prudce sevřel v dlani sklenku s likérem. Pak ji hlučně postavil na stůl, až si potřísnil prsty, a ponořil se do trudných myšlenek. Probíhalo jím zvláštní chladivé chvění, které mu stahovalo hrudník a nahánělo husí kůži.
Nevšímal si zasněných pohledů dívenek od vedlejšího stolu, dospělých jen namalovanýma očima a rtěnkou na rtech, nevšímal si lidí, podávajících si v hojném počtu dveře kavárny.
„No né, Mirku, kde se tady bereš? Vždyť pokud vím, tak tys do hospody nikdy nechodil,“ vyrušil ho ze zadumání jeden z nově příchozích. „Kolik je to let, co jsme se my dva neviděli?“ usedl na volnou židli, aniž by ubral na intenzitě svého hlasu.
Probrali všechno možné. Zavzpomínali na dva roky strávené na vojně, zavzpomínali na své tehdejší lásky, popovídali o rodinách, o dětech.
Večerní stíny houstly, nejedna vypitá sklenka podnítila Píchalovu odvahu. „Víš, Juro, mám takový problém,“ nakousl záležitost, která mu už nějaký čas dělala starosti. Rozpovídal se o nastávající cestě do Rakouska, o tom, jak se na ni těší. Taky o penězích, které zatím marně shání. „Nikoho, kdo by mně mohl pomoct, neznám,“ uzavřel monolog.
„Člověče, to chce klid, nedělej z toho zase takovou vědu,“ poplácal ho po rameni kamarád. „Myslím, že máš po problému,“ usmál se a zapsal si Mirkovo telefonní číslo. „Mám totiž jakýs takýs zdroj,“ mrkl spiklenecky.
Během necelých čtrnácti dnů byla ruka v rukávě. Píchal vyměnil dvanáct tisíc korun za čtyři sta amerických dolarů. Zprostředkovatelem byl Jiří Aulehla, ochotně prodávajícím Ital Pietro.
***
Po nějaké době se všichni tři sešli znovu. Před vyšetřovatelem. Vyšlo najevo, že Pietro začal jezdit do Československa před rokem. Často a ne s prázdnou. Prodal v republice osm radiomagnetofonů, nejméně tři videa. Také trička, kosmetiku, digitální hodinky. Nakupoval v Rakousku, tady se ziskem prodával. Jen na elektronice vydělal nějakých šedesát tisíc předlistopadových korun.
„Nevěděli jsme, že devizovému cizinci nesmíme dávat žádné naše koruny. Nevěděli jsme, že jednáme proti předpisům o devizovém hospodářství,“ hájili se Jiří s Miroslavem. Neznalost zákonů neomlouvala. Jiří pozbyl devětadvacet tisíc korun, přišel o video i radiomagnetofon. Navíc spolu s dalšími dvěma aktéry dostal podmínečný trest.
