Na dlouhém a silném krku hlava, z níž vyzařuje sebedůvěra, ctižádost, radost ze života. Neměl jsem toho venkovského strejdu tak odbýt. Chtěl mrazničku, vypadal slibně. Mrazničky sice nemám, ale tu jednu jsem mu slíbit mohl. Vždyť mi peníze přímo vnucoval, strkal mi je až pod nos – rekapituloval toho předlistopadového socialistického dne odpolední událost ve své brněnské prodejně Domácích potřeb vedoucí Lubomír Cirkl. Nevadí. Příště se zachovám jinak, budu chytřejší – řekl si toho večera.
***
„Tak, pánové, držte si kloboučky, pojedeme z kopečka. Nebo aspoň někteří z nás,“ vykřikuje rozjařeně jeden ze čtyř karbaníků v bytě v líšeňském sídlišti. Tváře zbývajících tří ztuhnou. Jsou zvyklí na ledacos, ale tohle? Dnes už poněkolikáté vyhrává jeden a ten samý...
Další stokorunová bankovka mění majitele. Lubomír Cirkl není jediný, komu tady zbývá v kapse už jen pár korun. „Holt štěstí nám tentokrát nepřálo,“ prohodí s kyselým úsměvem ke dvěma stejně nešťastným spoluhráčům. Třetí zatím s úšklebkem ukládá výhru do peněženky.
Než Cirkl z bytu odejde, vzpomene si na onoho strejdu z prodejny, který mu tam před časem mával před nosem štůskem stokorun na mrazničku. Kdybych je tenkrát vzal, mohl jsem dneska možná ještě hrát – zamrzí ho tehdejší neústupnost.
***
Se zalíbením pohlédl na jednu z mladičkých prodavaček. Vědoma si jeho pozornosti, zavlnila se v bocích a pomalu odkráčela na dlouhých, štíhlých nohou kamsi dozadu do skladu.
Dlouho mě, Blaničko, provokovat nebudeš. Jednoho dne tě stejně dostanu, zasnil se Cirkl. Viděl to v těch nejostřejších, nejživějších barvách: Ji, vzhlížející k němu s bezmezným obdivem. Sebe, pyšnícího se atraktivní milenkou.
„Pane vedoucí, někdo vás hledá,“ vrátil ho do reality hlas pokladní. Postarší muž nervózně přešlapoval z nohy na nohu: „Nevím, jak bych... Nemohli bychom... promluvit si někde jinde? Sami dva?“ soukal ze sebe.
V malé kancelářičce překvapivě rychle nabyl sebedůvěry. „Posílá mě za vámi Franta Nováků. Říkal, že se dobře znáte. Sháním barevný televizor. Pomůžete mi?“ sáhl do kapsy a vytáhl z ní obálku. „Tady jsou na něj peníze. Až bude, ještě něco přidám,“ nadhodil neurčitě.
Ber! Na tuhle chvíli jsi přece čekal! Ber a neváhej! našeptával vedoucímu prodejny vnitřní hlas. „Jenže my teď barevné televize nemáme. Ledaže by...“ uslyšel Cirkl sám sebe.
„Právě. Vemte si tady ty peníze a až televize budou, zavolejte mi. Číslo telefonu vám hned napíšu.“
Cirklův vnitřní hlas zvítězil.
***
Blanka se k němu přivinula tak, jak to uměla jen ona. Přejela mu hustou hřívou svých blonďatých vlasů přes obličej. „Mně je s tebou moc dobře. Věříš mi to?“ zeptala se a současně zaznamenala nepřítomný pohled svého milence, otce dvou dětí.
„Luboši, ty mě neposloucháš. Už mě nemáš rád, viď?“ zazněl z jejího hlasu podezíravý tón.
„Ale mám,“ odvětil, a snažil se, aby jeho slova vyzněla co nejpřesvědčivěji.
Skutečnost však byla jiná. Blanka se stávala čím dál větší přítěží, navíc měl starosti. Velké starosti. V kartách se mu nadále nedařilo. Prohrával. Prohrával peníze lidí, kteří po něm chtěli barevné televizory, mrazničky, šicí stroje. A co hůř, někteří už přišli do prodejny a chtěli své peníze zpátky.
Zatím se mu je podařilo uklidnit. Zatím. Jenže donekonečna to nepůjde. Musím něco vymyslet, nějak z toho vybruslit. Jenže jak? honilo se mu hlavou.
„Ty mě opravdu neposloucháš. A rád mě už asi taky nemáš. Dneska jsi mi nepřinesl žádný dárek,“ uslyšel vedle sebe. Zamumlal něco o tom, že si zapomněl peněženku doma.
„A to sis nemohl vypůjčit? Kamarádů a známých máš přece plno,“ pohodila vzpurně hlavou blondýnka.
Vypůjčit! To je ono! málem vykřikl nahlas. „Jsi poklad, Blaničko. Co bych si počal, kdybych tě neměl?“ řekl místo toho.
Projevil jí vděčnost tím pro něj nejlacinějším způsobem.
***
„To je dost, že se taky přijdeš podívat,“ přivítal Lubomíra Cirkla mezi dveřmi svého bytu bratr Radek. „Co vás k nám, pane vedoucí, přivádí?“ přešel k rádoby humornému tónu.
„Příbuzenské svazky. Bratři přece mají držet pohromadě. Nebo se mýlím?“ snažil se dotázaný odpovědět v podobném duchu.
Poseděli, popili, popovídali. Po dvou hodinách se návštěvník začal v křesle netrpělivě ošívat. „Co je? Snad už nechceš jít?“ nemohl si nevšimnout Lubošových rádoby nenápadných pohledů na hodinky bratr.
„Pomalu bych měl. Jenže s tebou ještě potřebuju... No...“ nevěděl jak začít mluvit o tom, proč sem vlastně přišel.
„Jak to vypadá a jak tě znám, asi půjde o peníze, ne?“ pomohl mu bratr. „Jo,“ ulehčilo se Lubošovi viditelně. „Mám totiž v prodejně manko. Nevím, jak se to mohlo stát,“ nasadil nešťastný výraz.
„Kolik?“ zeptal se bratr stručně.
„Brácho, ty bys mi vážně půjčil?“ zatvářil se překvapeně Lubomír.
„Co mně zbývá? Příbuzní si přece mají pomáhat. Tak nějak jsi to při svém příchodu říkal, ne? Tak kolik?“
„Šest tisíc by to spravilo. Co nejdřív ti je vrátím,“ zalhal Radkovi Luboš.
Ve výtahu si spokojeně zamnul ruce. To bychom měli. Zítra zase přijde otravovat ten zatracený Bednář. Dostane zpátky pět tisíc, konečně od něj bude pokoj. A já si se zbývající tisícovkou můžu jít zahrát karty – kul plány.
S viditelně dobrou náladou zamířil k Blance. Tentokrát pro ni měl dárek už dávno připravený. Přívěšek na krk, podkovičku pro štěstí. Možná bych jej víc potřeboval já sám, napadlo ho.
***
Ponuré zdi kancelářičky byly tichými svědky dalšího z kontraktů vedoucího Cirkla. „Mraznička bude, ale musíte být trpělivý. To víte, nedostatkové zboží,“ usmál se na zákazníka a zastrčil obnos na přislíbené zboží do kapsy.
Vyprovodil muže do prodejny, v níž postával další z nedočkavců. „Co se dá dělat? Přece jsem vám říkal, že to nebude hned,“ uslyšel od vedoucího. „Jestli chcete, tady máte peníze na vaši mrazničku zpátky.“
Nechtěl. „Ještě počkám. Ale znáte to. Manželka se nemůže dočkat, pořád mě sem honí, už by ji chtěla mít doma.“
„No jo, ženské,“ chápavě se usmál vedoucí. „Také mám jednu takovou.“ Vlastně dvě, opravil se v duchu.
Zbytek dne strávil uvažováním nad příchodem svého nového zástupce. Do těchhle záležitostí ho zasvětit nemůžu. To bych byl sám proti sobě. Jenže nebude to jednoduché. Ti otravní chlapi dotírají čím dál víc, chodí sem stále častěji. Ještě mi bude horko, zhodnotil situaci. Nemýlil se.
***
Aleš Krajíček, jak se nový zástupce jmenoval, byl o osm let mladší než vedoucí. Brzy nadřízeného přesvědčil, že se na něj může kdykoliv spolehnout.
„Kdosi tu nabízel kazety do magnetofonu. Levně,“ oťukával jednoho dne Cirkl nováčka. Povzbuzen pohledem plným zájmu pokračoval: „A bylo jich dost.“ Domluvili se. Po pětaosmdesáti korunách jich dvě stovky koupí, po sto pěti prodají.
„Jenže kde seženeme tolik kupců? Přece nebudu stát někde na rohu a nabízet kazety?“ zapochyboval však vzápětí méně zkušený Krajíček.
„A to si říkáš obchodník? To jsi můj zástupce?“ vychutnával si převahu Cirkl. „Na co máme tady tohle?“ rozmáchl se rukou kolem sebe. Krajíček se zatvářil nechápavě. „Snad nechceš ty kazety prodávat tady?“
„Ano i ne,“ odvětil s tajuplným výrazem ve tváři dotázaný. Pak zástupci vysvětlil svůj plán: Čas od času zajišťuje jejich provozovna stánkový prodej na různých akcích. „Na některé z nich kazety střelíme. Uvidíš, že se po nich jen zapráší. Bude tam hodně lidí, nikdo si ničeho nevšimne,“ prorokoval správně vedoucí.
Mohl být spokojený. Přesto nebyl. Lidé čekající na slíbené a předplacené zboží ve svém úsilí získat buď je, nebo alespoň své peníze, nepolevovali. Cirkl neměl ani jedno, ani druhé. Neměl čas věnovat se vedení prodejny. Přemýšlel, sháněl a půjčoval si peníze – aby je mohl vrátit neodbytným zákazníkům. Někteří už totiž vyhrožovali oznámením záležitosti policistům.
Pak to jeden z nich udělal.
Desátého září šestaosmdesátého roku jedenatřicetiletého Lubomíra Cirkla zatkli. „Byl jsem nakonec rád, když to prasklo. Už jsem dál nemohl,“ řekl hned při prvním výslechu.
***
Během tří let vylákal od jedenačtyřiceti lidí více než 360 tisíc korun. Když ho zadrželi, dlužil sto tisíc. Ve vězení strávil šest let, jeho zástupce Krajíček vyvázl s podmínkou.
Komu karty v rukou šustí, toho štěstí neopustí, říkává se. Zřejmě tomu věřil i Lubomír Cirkl. Jeho však opustilo nejen štěstí, ale i manželka, která krátce po zatčení podala žádost o rozvod.
