Vlahá letní noc pomalu končila, kdesi za obzorem se probouzel den. Auto mlékařů ukrajovalo z každodenní dávky kilometrů na své pravidelné trase. Dva muži v kabině diskutovali o průběhu včerejšího mezistátního zápasu v kopané, pak přešli – jak už to tak mezi muži bývá – na ženy. Nejprve vlastní, pak ty další.
Řidič už tuhle trasu mohl jezdit se zavřenýma očima. Tak dobře ji znal. Zatáčka doprava,, pak krátká rovinka, dvě serpentiny, znovu rovinka, táhlé stoupání, ostrá zatáčka doleva. Právě za ní onen muž stál.
„Tondo, viděls to taky?“ zeptal se řidič závozníka. „Jo,“ suše konstatoval dotázaný a hrnul se z kabiny auta, které právě zastavilo. S nohou na prvním schůdku a s hlavou natočenou zpět za auto se zarazil. „Ten chlap je fakt úplně nahej,“ řekl. Muž kryjící si své popředí lopuchovým listem mezitím doběhl k oběma mlékařům.
„Prosím vás, neujíždějte, nenechávejte mě tady,“ volal zoufale. „Všechno vám vysvětlím, bohatě se vám odměním, jenom mě tady proboha nenechávejte.“
„No tak si nasedněte,“ vyzval nahého řidič a nastartoval. „Jo a tohle si můžete obléct,“ podal mu pracovní plášť. Muž se do něj nasoukal a pak se rozpovídal.
„Jste taky chlapi, jistě to pochopíte. Žena mi odjela do lázní, chtěl jsem se trochu povyrazit. Ve vinárničce seděla ženská jak lusk. Havraní vlasy, takový ten jižanský typ, správně tvarovaná na správných místech. A seděla tam sama, úplně sama. Slovo dalo slovo, prý tam čeká na kamarádku. Chtěl jsem jí poručit decánko – ona totiž pila kafe. Odmítla. Má prý venku auto, nechce přijít o papíry. Kamarádka nakonec nepřišla, já jí navrhl, že můžeme zajet ke mně. Opět odmítla. Nabídla mi ale něco jiného. Podívala se těma smutnýma černýma očima a řekla: Taková krásná noc, pojeďme se raději vykoupat. Znám tady nedaleko pěkný rybníček. Berete?
Bodejť bych nebral. Usadila mě do svého červeného fiatu a vyrazila. Barva jejích šatů ladila s potahy, minisukni měla vysoukanou až kamsi, no co vám budu povídat. Předpokládám, že plavky nemáte, řekla ta krasavice u rybníka a dodala, že ona taky ne. Snad aby mně dodala odvahy, hned nato se vyloupla z těch svých šatiček, pod nimiž nic neměla.“
Naháč v plášti se na chvilku odmlčel. Jako by si znovu vybavil obrázek té krasavice.
„Tak co bylo? Co bylo dál?“ přerušil ticho netrpělivý závozník. „Šel jsem za ní do vody. Zastavila se a řekla, že si zapomněla uvázat šátek na vlasy. Rozběhla se k autu, v mžiku nastartovala. Odjela i s mými svršky. Nezůstalo mi nic,“ vzdychl nedávný naháč.
Znovu se odmlčel. Pak vyrukoval s prosbou: „Nemohli byste mě zavézt domů? Dám vám za to pětistovku.“ Zajížďka nebyla dlouhá. Tři, čtyři kilometry. Muž vyskočil z kabiny, ale vzápětí se zarazil. „Jenže… Já vlastně nemám klíče. Mohli byste mi půjčit něco na vypáčení dveří?“
Vzal si šroubovák i montážní páku a zmizel v jednom z paneláků. Závozník zapochyboval: „Kdoví, jak to všechno je. Přišli jsme o plášť, šroubovák a páku, navíc nám možná hrozí pořádný průšvih. Co když se ten chlap vloupá do nějakého cizího bytu? Co když tady vůbec nebydlí?“
Pochybnostmi se nakazil i řidič: „Myslíš, že by bylo lepší rychle zmizet?“ Chvíli se rozmýšleli. V okamžiku, kdy chtěli vzít do zaječích, vyběhl ze dveří domu jejich nový známý. „Mockrát vám děkuju, děkuju mockrát,“ opakoval. Přitom vracel půjčené věci a navrch přidal slíbenou pětistovku.
***
„Lásek“ jedné černovlásky přibývalo. Získávala nápadníky ve vinárnách a nočních podnicích, vozila je k rybníkům, lákala, svlékala a odjížděla s jejich svršky. Žádnému neopomenula vrátit poštou doklady, ale šaty už ne. Pátrání po ní bylo bezvýsledné. Desítka Adamů by ji bez problémů poznala. Jenže kde ji hledat?
***
Kapitán Koníček neskrýval radost z toho, že po dlouhé době uviděl nejlepšího kamaráda z vojny. Osud ho totiž odvál kamsi na druhý konec republiky, párkrát si napsali a tím to skončilo.
„Budu tu ještě tři dny,“ řekl kamarád včera večer při krátké návštěvě v kapitánově bytě. Chtěl s ním někde posedět, popovídat si, zavzpomínat. Dohodli se na dnešek ve vinárně Romance. „Navrhoval bych asi tak hodinový rozptyl. Řekněme mezi devátou a desátou večer. Předtím totiž něco mám,“ usmál se kapitánův kamarád stejně jako většina mužů, když v náznacích hovoří o ženě.
Teď je přibližně o čtyřiadvacet hodin víc, kapitán sedí u stolku pro tři, spolu s ním atraktivní černovláska. Jiná dvě volná místa ve vinárně nebyla, jak zjistil při svém příchodu. Taky jsem je mohl nechat zamluvit, napadlo ho pozdě. Hodinky na Koníčkově zápěstí ukazují něco po desáté, kamarád nikde.
„Na někoho čekáte, že?“ navázala hovor černovláska. Na pokývnutí hlavy zareagovala přívalem slov: „Já taky. Na kamarádku. Měly jsme se tu sejít před dvěma hodinami. Nejde a nejde,“ pohodila hlavou. „Nejste na tom podobně?“
Kapitánovi moc do řeči nebylo. Skoro půl jedenácté, v plánované posezení s kamarádem, na které se tak těšil, přestával věřit. „Hm,“ odvětil a znovu se podíval na ciferník svých hodinek. Vtom ho něco napadlo.
„Sluší vám to,“ prohodil a musel si přiznat, že není potřeba lhát. „Nedala byste si se mnou dvě deci? Když už jsme se tady tak sešli a naši kamarádi dávají přednost něčemu jinému?“
Dívka potřásla hlavou. „Jindy ráda, ale teď to nejde. Mám tady auto a nerada bych přišla o papíry. Znáte to, s policajty není žádná legrace,“ usmála se. Kapitán Koníček začínal tušit, že se nemýlí. O případu svůdné černovlásky zanechávající za sebou Adamy už leccos slyšel. Vsadil vše na jednu kartu: „Co byste říkala, kdybych vás pozval ke mně? Posedíme, popovídáme si.“ Žena nesouhlasila: „Mám lepší nápad. Pojeďme se raději někam vykoupat. Taková krásná noc, znám tu nedaleko jeden moc pěkný rybníček. Berete?“
Bral. Když nasedal do červeného fiatu, věděl, že v pomyslném terči zamířil do černého. Svůdná Eva nevybočila ze svého scénáře ani tentokrát. Jenže jí nebylo dopřáno dohrát jej až do konce. „Policie,“ uslyšela ještě dříve, než stačila po šatech odložit i zbývající titěrné části oděvu. „Myslím, že vaše hra skončila,“ sdělil jí kapitán Koníček. „Pojedeme. Tentokrát ne ke mně, ale k nám. A když dovolíte, tentokrát budu řídit sám.“
Neřekla nic. Věděla, že je to zbytečné, že kdokoliv z jejích „zákazníků“ ji určitě pozná.
Pětadvacetiletá Sylva Břínková později vypověděla: „V mém životě byl muž, kterého jsem měla moc ráda. Vykašlal se na mě, sprostě mě odkopl. Kvůli jiné. Dostala jsem vztek a řekla si, že se za to pomstím. Že se budu mstít chlapům na potkání, protože všichni jsou stejní.“
Soud k tomu řekl rovněž své: Břínková dostala za krádeže pánských svršků (všechny u ní policisté našli) podmíněný půlroční trest. Co na to řekli všichni ti Adamové (nakonec se jich přihlásilo patnáct), se neví.
