Ostrý zvuk zvonku prořízl ticho panující v bytě. Znovu. A ještě jednou. Žena seděla v kuchyni na židli, ani nedutala. Neměla strach. Věděla, že když neotevře, nemůže se nic stát. Jen si zvoňte, vyzvánějte, říkala si v duchu. Máte smůlu, viděla jsem vás. Věra Aderová, dříve Hoblíková, Šumělová a Kokrdová, rozená Hrázná, v té dávné, předlistopadové době nikomu neotvírala dveře bytu už dlouho. Dobře věděla proč.
Bylo jí osmatřicet, když s tím začala. Když si uvědomila, že její práci mzdové účetní nikdo nekontroluje. Proč toho nevyužít? napadlo ji jednou při pohledu do prázdné peněženky. Ne nadarmo o ní říkali, že je ženou činu. Ani tentokrát nezůstala své pověsti nic dlužna.
Stačila jí k tomu tužka.
Začala si účtovat daň ze mzdy v nižší daňové skupině. Krátila splátky půjček a podnikového spoření ostatním zaměstnancům bytového družstva. Peníze převáděla na své spoření nebo splátky svých půjček. Nestačilo jí to. Proto si začala účtovat i vyšší nemocenské dávky.
Až jednou...
***
„Tak se na to podíváme,“ zahlaholil mezi dveřmi muž, jenž představě revizora, vytvořené v hlavě Věry Hoblíkové, neodpovídal ani v nejmenším. Prohodil pár vtipů, podebatoval o dětech, vypil kafe.
Bude to dobré, utěšovala se v duchu účetní, když mu předkládala potřebné doklady. Bude to dobré, s tímhle mužem se přinejhorším nějak domluvím, opakovala si pořád dokola.
Nebylo.
Muž svraštil čelo, párkrát zakroutil hlavou a dal se do přepočítávání. Něco se mu nezdálo.
„Nemůžu si pomoct, ale máte tady nějakou ránu,“ obrátil se na mzdovou účetní. Zabodl propisovačku do výplatnic. „Vidíte? Něco tady nehraje.“
Ve Věře Hoblíkové by se krve nedořezal. Přesto se nenechala vyvést z míry. „Ale to není možné. Ukažte?“ Svou roli sehrála bez chybičky. Jenže zbytečně.
„Nedá se nic dělat, musím to nahlásit,“ nedal se obměkčit revizor. Následovala kompletní revize. Ukázala, že účetní se neoprávněně obohatila o téměř dvacet tisíc korun.
***
Sedávala před vyšetřovatelem, jen neochotně vypovídala o tom, co, kdy, jak a proč to dělala. Vyšetřovací spis narůstal, důkazů přibývalo. Už jich bylo dost na to, aby mzdová účetní skončila před soudem.
Uvědomila si to.
Přece se nenechám zavřít, řekla si teď už počtvrté vdaná žena a udělala jediné, co v této chvíli udělat mohla. Zavřela se doma, nikomu neotvírala. Ani poštovnímu doručovateli.
Sedávala na židli v kuchyni, netečně poslouchala ostrý zvuk zvonku a vychutnávala opojný pocit vítězství – tak jako dnes. Netušila, že po ní vyhlásili pátrání, že ji už brzy zatknou. Při nákupu, před obchodem.
***
Ve vazební věznici se jí nelíbilo. Co naplat, říkala si přesto. Nějak bylo, nějak bude. Zapřádala sáhodlouhé rozhovory se spoluvězeňkyní Vlastou. Víc poslouchala než mluvila. Povídání o jejím druhu Vítězslavovi, jejich bytě, o jejich životě už znala skoro zpaměti.
Nebyla by to ona, kdyby se jí v těch chvílích v hlavě nezrodil další nápad.
Blížily se Vánoce. Doba, ve které se mění prostor i čas. Dny, v nichž každá vzpomínka nabývá na významu. Člověk má najednou pocit, že všechno spolu nějak souvisí, že každý detail v životě je důležitý. Každý okamžik, každá vůně, každý záblesk světla. Že všichni koneckonců žijeme jenom jeden život a jiný nám nikdo nedaruje.
Nemám co ztratit, řekla si žena činu a požádala o propuštění z vazby. Prokurátor jí vyhověl. Dva dny před vánočními svátky ji propustil na svobodu.
***
Na muže, který se po jejím zazvonění objevil mezi dveřmi bytu, pohlédla se zalíbením. Vysoký, černovlasý, urostlý. Jen šediny na skráních napovídaly, že mezi mladíky už nepatří.
City stranou, napomenula se Věra a nasadila okouzlující úsměv: „Pan Vítězslav?“ Po kladné odpovědi se představila a pak vyrukovala se zbraní těžkého kalibru: „Pozdravuje vás Vlasta.“
O účinku těchto slov nepochybovala od počátku. Nemýlila se. „Pojďte dál,“ ráda zaznamenala pozvání do bytu, v němž by se dovedla orientovat snad i poslepu. Všechno tu bylo tak, jak jí to kolegyně z vězení mnohokrát popisovala.
Na stole se objevila sedmička červeného. „Neodmítnete, že ne?“ poptal se Vítězslav. Aniž čekal na odpověď, nalil víno do broušených sklenic.
„Jak se má? Co dělá?“ vyzvídal hostitel.
O chvíli později Věra naznala, že je vhodný čas na uskutečnění záměru, s nímž sem přišla.
„Pane Vítězslave, víte, je mi to trapné, ale Vlasta si tam ode mne půjčila pětistovku. Potřebovala ji na nějaké nutné výdaje. Teď bych ty peníze potřebovala, to víte, kdopak má dneska na rozhazování.“
Mluvila přesvědčivě. Muž netušil, že se stává další obětí podvodu. Peníze jí dal.
***
Ukázalo se, že nebyl jediný, koho o pět set korun obrala. Přihlásil se i další člověk. „Plakala, že potřebuje peníze na domácnost, neboť bývalý manžel jí neplatí výživné na dceru. Bylo mi jí líto,“ vyprávěl vyšetřovateli.
Jenže po Věře jako by se zem slehla.
Znovu ji předvolávali k výslechům. Znovu se předvolánky vracely jako nedoručitelné. Znovu po ní vyhlásili pátrání.
***
Inzerát, jehož prostřednictvím hledal velký brněnský průmyslový podnik prodavačky do kantýny, ji zaujal. Proč nezkusit štěstí?
„Ráda bych u vás nastoupila, tady na ten inzerát,“ zamávala před sebou novinami a bez váhání položila na stůl občanský průkaz. Svůj největší trumf. V době, kdy nikde nepracovala, totiž vypršela lhůta platnosti starého. Nechala si vystavit nový, v němž samozřejmě poslední zaměstnání uvedené nebylo.
„Byla jsem v domácnosti, starala se o dceru. Manžel si nepřál, abych pracovala. Jenže já to doma nemohla vydržet. Znáte to: Pořád jen mezi čtyřmi stěnami, celý den není s kým promluvit. A peníze taky potřebujeme. Manžel to uznal, i když moc nadšený nebyl,“ vychrlila na úřednici.
Ta nehnula brvou.
Věra Aderová do kantýny nastoupila. Zákazníci si ji nemohli vynachválit. Ochotná prodavačka nešetřila úsměvy, rozdávala na potkání dobrou náladu. Však ji to nic nestálo. „Paní Aderová, není mi to vůbec příjemné, ale znovu vám musím připomenout, že potřebujeme váš výpis z rejstříku trestů,“ přišla za ní jednoho dne vedoucí závodního stravování.
„Samozřejmě, úplně jsem na to zapomněla,“ odvětila bez váhání prodavačka, ale v hlavě se jí začal roztáčet kolotoč myšlenek. Jak z toho ven? Před patnácti lety mě potrestali za rozkrádání, teď mi to tam najdou...
Nevěděla, že trest jí mezitím vymazali, proto žádný výpis nedodala.
Vedoucí stravování podvědomě tušila nějakou zradu. Pár dnů to ještě vydržela, pak se nerozpakovala jít za technickým náměstkem ředitele. Pověděla mu co a jak.
„Dobře,“ pokýval náměstek hlavou. „Je tady měsíc, to je další důvod k tomu, abychom si ji trochu proklepali. Dám pokyn k mimořádné, neohlášené inventuře.“
Manko přesahovalo tři tisíce korun.
„Všechno uhradím, nebojte se,“ dušovala se Aderová. Jenže neuhradila. Znovu se ocitla ve vazbě.
***
„Na všechna předvolání se budu dostavovat. Všechny peníze vrátím, jen mě pusťte,“ naléhala zbytečně. Prokurátora už nepřesvědčily ani její slzy. Slib jednou porušila, navíc spáchala další trestné činy. Novému slibu věřit nešlo.
Aderová se pak pokusila zahrát na jinou strunu: „Měla jsem mozkovou mrtvici.“ Znalci však její tvrzení jednoznačně vyvrátili. Zhodnotili Věru jako psychopatickou nevyrovnanou osobnost s nedostatkem smyslu pro společenské normy.
Hra na schovávanou, v níž hrály hlavní roli peníze, skončila vynesením trestu. Věra Aderová šla na čtyři roky do vězení. Hrany jejích činů otupěly.
