HOLKA K NAKOUSNUTÍ

Krimipříběh, který se skutečně stal.

Dívka kráčející po šedivé asfaltce se zachvěla zimou. Vděčně zavzpomínala na seník, v němž strávila právě končící noc, a přidala do kroku. Sakra, to není možné, tudy snad nic nejezdí, poněkud znervózněla po několikaminutovém pochodování. Když se konečně dočkala a zamávala na blížící se náklaďák, stejně jí to nebylo nic platné. Řidič na ni z výšky své kabiny pohlédl sice se zalíbením, ale nezastavil.

Podobně se jí vedlo i v dalších dvou případech. Ti chlapi jsou snad slepí nebo co – přemítala sedmnáctiletá Zuzana. Zastavila se a vyzkoušela jakousi sexy pózu. Zabrala hned napoprvé. Zakrátko před ní zaskřípěly brzdy naleštěného žigulíku, mžiku se pohodlně uvelebila na předním sedadle. „Tak kampak to bude, madam?“ následovala otázka přibližně čtyřicetiletého řidiče.

Zarazila se. Bylo jí to vcelku jedno. „Do Brna, do Brna jedu,“ zareagovala po chvilce zaváhání a zadoufala, že tahle silnice nevede opačným směrem. „Máš štěstí,“ uklidnil ji řidič. „Jedu tam taky, aspoň nebudeš muset přesedat,“ pokusil se o vtip. Zapnul přehrávač, z něhož se vylinuly tóny jakéhosi slaďáku. Nějakou dobu mlčel a poočku si pohlednou mladou spolucestující prohlížel.
 
„Vypadáš, jako bys spala někde v seníku,“ snažil se rozbřednout debatu. Neodpověděla. Vytáhla hřebínek a začala se česat. „Fakt by ses měla dát do pořádku, jinak tě seberou hned na prvním rohu,“ zasmál se. Ani tentokrát se nedočkal Jakub Rozrazil od Zuzany odpovědi. 

Ruku ze stehna, kterou jí tam mezi řečí jakoby mimochodem položil, však neodstrčila. Ještě by ji mohl vysadit, a to teď, po desetidenním potulování, které následovalo po útěku z pasťáku, nemohla potřebovat. Nakonec za všechno se platí, říkala si.

Žigulík polykal další kilometry silnice. Cílové město se nezadržitelně blížilo. Řidičova ruka byla čím dál smělejší. V prvních brněnských ulicích se však stáhla. „Tak kde tě mám vysadit?“ zaznělo v autě do příjemných tónů hudby. Zuzana se polekaně rozhlédla kolem. Pojednou v ní začal hlodat červíček strachu.

„To je jedno,“ řekla přiškrceným hlasem. Rozrazil pokrčil rameny a vedl dál svůj vůz houstnoucím městským provozem. Dívka se plaše rozhlížela. "Kam to jedeme?“ zeptala se po chvíli. „Myslím, že na policii. Co tomu říkáš?“ tvrdě zaútočil řidič. „Nechci mít žádné oplétačky,“ dodal.

Krve by se v ní nedořezal. „Ne! Prosím vás ne. To nedělejte. „Co byste z toho měl?“ Jakub Rozrazil se spokojeně pousmál. Dívčinu situaci odhadl dobře. Proč na tom nevydělat? Rozhodl se k akci. „Víš co, ty mi teď řekneš o co jde a já ti pak možná něco nabídnu. Souhlasíš?“ Přikývla. Povyprávěla mu o útěku z dětského domova, za svobodou.

„Dobrá. Neprásknu tě. Vezmu tě k sobě do baráku. Bydlím v něm sám, postarám se o tebe. Ale zadarmo to nebude. Mou péči si odpracuješ. Uklidíš, vypereš a tak.“ Nebránila se. O ničem lepším stejně nevěděla.
***
Poněkud zanedbaný domek stál v jedné z okrajových částí města. „Běž se napřed dát trochu do pořádku, pak uděláš něco k jídlu. Koupelna je tamhle,“ ukázal Rozrazil. Napustila si plnou vanu a labužnicky se ponořila do vody až po bradu. Tohle jí už dlouho chybělo. Strávila v koupelně asi půlhodinu, když se ve dveřích objevil její domácí. „trvá ti to nějak dlouho,“ řekl zastřeným hlasem a osahával ji přitom očima. pojď ven, utřu ti záda,“ nakázal.

O jídle už nemluvil. Odvlekl dívku do ložnice a povalil ji na postel. Nebránila se. Počítala s tím. Nakonec co – domácí vypadá vcelku zachovale, konstatovala, když Rozrazil dozápolil se všemi knoflíky.

Dny plynuly. Zuzana žila v Rozrazilově domě, uklízela, vařila, úspěšně plnila i roli milenky. Čas od času jí pan Jakub – tak si od ní nechal říkat – koupil nějaký ten svršek. Jen ven nesměla. Nepřál si to. „Co kdyby tě viděli sousedé? Co by si o mě pomysleli?“ opakoval donekonečna.

Nějakou dobu to vydržela, jenže stále víc se jí vkrádala do hlavy myšlenka, že vyměnila jeden pasťák za jiný. Vykašlu se mu na to, odejdu – říkala si stále častěji. Vždyť mu dělám jen služku a matraci. Jednoho večera mu to pověděla. „Už toho mám dost. Sbalím se a odejdu. Hned zítra. Ráno.“ Nerozčílil se. Odpověděl jí v klidu. „Ty huso hloupá, buď ráda, že máš kde bydlet. Když odejdeš, zabásnou tě.“

„Nezabásnou. nechytnou mě,“ přesvědčovala domácího i sama sebe. „Nikdo a nic mě tady už neudrží. Chci si něco užít. Chodit do kina, na zábavy. Tohle tady je vězení,“ vykřikla.

„Jestli zmizíš, tak tě prásknu,“ odhodil Rozrazil dosavadní masku hodného pána. Vzápětí od dívky uslyšel, že by byl sám proti sobě. „Nebo si myslíte, že se nezeptají, jak dlouho tady žiju a co tu přes den i po nocích dělám?“
Pan Jakub zatnul pěsti a zbledl. „Couro jedna, dělej, jak myslíš. Jdu do hospody.“
***
Před půlnocí probudil Zuzanu rámus. Hlasy z kuchyně nasvědčovaly, že domácí si přivedl návštěvu. To ještě nikdy neudělal. Na přemýšlení jí nezbyl čas. Dveře do ložnice se rozletěly, stál v nich Rozrazil. Spolu s ním ještě dva muži.

„Tak tady ji máme, krasavici,“ hulákal opileckým hlasem pan Jakub. „Hybaj z peřin, holubičko, ať si tě můžou kámoši pořádně prohlídnout.“ Když se k tomu neměla, neurvale ji z postele vytáhl sám. „No řekněte, bude za tři stovky drahá?“

Jeden z návštěvníků ji zbavil prádla, které měla na sobě, a zálibně mlaskl. „Dobrý,“ zachrčel. „Pokud máme obchodovat, tak musíme vědět, jaké zboží nabízíme. Dneska ji vyzkoušíme sami, vydělávat začneme až zítra.“
Vystřídali se na ní všichni tři. „Když jsem ti nestačil já, tak dostaneš, co si zasloužíš,“ uslyšela při tom od Rozrazila.
***
Ráno se noční situace opakovala. Zuzana, pevně přivázaná k posteli, ještě předtím uslyšela z kuchyně rozmluvu tří kumpánů. „Tři stovky za ni dá každém. Ale musíme být opatrní, aby nás někdo neprásknul. A kdyby náhodou chtěla kecat, tak jí to vysvětlíme ručně,“ rozvášnil se jeden ze dvou cizích mužů. Totéž jí pověděl později a na důkaz, že nemluví do větru, přidal pár facek.

Přes den Zuzanu hlídal vždy některý z trojlístku mužů, dohlížel na to, aby uklidila, vyprala, uvařila. Večer pak zbývající dva vodili zákazníky. Jen jednou se pokusila odepřít poslušnost. Dostala co proto. V noci se často budila. Řetězy, jimiž ji připoutávali, tlačily. Později dívku zavírali do sklepa. Střídavě ji hlídali. Jenže po čase je to přestalo bavit.
„Mám nápad,“ pronesl jednoho dne Rozrazil. „Sebereme jí všechno oblečení. Nahá na ulici neuteče.“

Jedné noci jí přivedl hned sedm zákazníků. Na počest dobře prosperujícího obchodu se pak zpili do němoty. Tak, že zapomněli dveře do sklepa zamknout. Teď a nebo nikdy, řekla si Zuzana. Hodila na sebe potrhanou, špinavou a páchnoucí deku, kterou ve sklepě objevila, vyběhla ven, přelezla plot a utíkala, utíkala. Jedno kam, hlavně pryč odtud. Co nejdál.

Pak vyčerpáním padla a zůstala ležet. Objevila ji posádka policejního auta a odvezla ji do nemocnice. Trojice kumpánů se ocitla v zařízení poněkud jiného charakteru.

TAKOVÝ HODNÝ KLUK

Sedmačtyřicetiletý muž spí tvrdým spánkem opilců. Nevidí dvaadvacetiletého syna Zdeňka, jak zavírá okna ložnice, jde na dvůr, bere tam sekyru a vrací se s ní do domku. Jak s nástrojem za zády přistupuje ke gauči. Stojí nad spícím otcem, hledí na něho a přemýšlí. Uvažuje nad celým svým životem. Jak dlouho to trvá? Dvě minuty? Tři? Během té kratičké doby mu proběhne hlavou vše, co tomu předcházelo.

***

Dětství. Neradostné pro něho i jeho čtyři sourozence. Prožívané v kulisách křiku, vyhrožování, někdy i bití. „Nech maminku, proč ji nenecháš?“ volaly děti nejednou na otce potácejícího se po světnici. Chtěly ji bránit. Dostaly nářez taky.

Tehdy tomu moc nerozuměly. Až později pochopily, že otec je nenapravitelný alkoholik. Člověk, který je při vidině plné skleničky schopen udělat cokoliv. Nocí, kdy se budily kraválem, provázejícím jeho příchody z hospody, bylo nepočítaně. Krčily se v postýlkách, vyděšeně po sobě pokukovaly a čekaly, co se bude dít tentokrát.

Matka snášela příkoří statečně. „Tatínek za to nemůže, je nemocný. Však se nebojte, on se zase uzdraví,“ konejšívala je. Později už ne. Bylo jí jasné, že dospívající děti prohlédly. „Kolik mi vlastně bylo, když se s ním rozvedla? Šestnáct? Ne, sedmnáct“ – pomyslí si Zdeněk. Měla to udělat už dřív, říkal jsem si tehdy a měl z jejího rozhodnutí radost.

Ne nadlouho. Otec chodil za matkou, kupodivu střízlivý. Žadonil, prosil, sliboval: „Už pít nebudu. Fakt se polepším. Jen mě vem zpátky.“

Proč mu věřila? Proč k jeho návratu svolila? – honí se Zdeňkovi hlavou. Vždyť jí muselo být jasné, že se nic nezmění. On už jiný nebude. Taky nebyl. Jen málokdy dal matce peníze na domácnost. Pokud ano, tak je z ní zase brzy pod různými záminkami vytahal. Potřeboval pít.

Zdeňkovi se před očima vynoří scéna, jíž se stal nechtěným svědkem: Pootevřenými dveřmi do ložnice zaslechl otcův opilý hlas. Jeho slova, adresovaná bývalé manželce. „Tak ty chceš peníze? Podívejme.“ Následoval nespoutaný smích. „Dostaneš je, ale něco za něco. Musíš mi podržet. Teď hned.“ Dál už neposlouchal.

Film vzpomínek se ve Zdeňkově hlavě odvíjí dál. Je na něm otec, jak propíjí peníze získané za prodej kuřat ze synovy líhně. Zpeněžuje zrní. Vyčítá matce, že nevaří, nepere, nestará se o domácnost. Je na něm zachycena i maminka. Mlčenlivá, trpící, rezignující.

Právě kvůli otci jsem se odstěhoval nejprve k tetě a potom k babičce. Tam byl alespoň klid. Na vojně už méně, ale pořád to bylo lepší než doma, bilancuje Zdeněk další roky svého života. Jenže nemohl jsem nechat maminku jen s ním. Asi by to nepřežila. Proto jsem se vrátil domů. Domů? Dá se tomu tak vůbec říkat?

Na pomyslném filmovém pásu se objevují obrázky ze včerejšího večera. Otec přichází opilý. Vyhrožuje, nadává. „Vypadněte! Nechci vás tady vidět! Už vás mám dost!“ Odmlčí se, ale jen na chvilku. Jako by nabíral dalších sil. „Buď půjdete dobrovolně, nebo vám to zařídím jinak. Mám známého na soudu, on už se postará o to, abyste odtud letěli!“ Rozesměje se tím svým opileckým smíchem, který Zdeněk dobře zná. Jak jej nenávidí...

Otec se nakonec uklidní, jde si lehnout. Syn počká, až usne a jde spát také. Jenže nemůže usnout. Dlouho do noci se převaluje na lůžku.

***

Dnešní ráno. Zdeněk se budí, jako už tolikrát, křikem. „Stejně vás vyženu, domek bude můj. Jen můj!“ slyší otce hulákat z kuchyně. „Hned dneska pojedu na soud. Nepomůže vám nic.“

Je půl šesté. Otec s vyřváváním skončí až ve chvíli, kdy jeho bývalá manželka odchází na vlak, kterým odjíždí do práce. On ji následuje asi o deset minut později. Zdeněk do práce nejde. Včera ho bodla do víčka včela. Po téměř probdělé noci nakonec ještě na chvíli usne. V osm se nasnídá, pak se jde postarat o své holuby, kuřata. Taky v domku trochu uklidí.

Je něco po jedenácté, když se otec vrací domů. Opilý. „Tak, a je to,“ vykřikuje. „Půjdete! Potáhnete! Zůstanu tady sám, na soudě to potvrdili. Domek bude patřit jenom mně.“ Motá se po kuchyni, nahlíží do hrnce, v němž syn vaří polévku. „Mám hlad. Chci jíst,“ poroučí.

Ve Zdeňkovi se zvedne vlna odporu. Nebude mlčet jako matka. „Nic nedostaneš. Nedáváš mamince peníze, tak nebudeš jíst,“ prohlásí rezolutně. Tohle otec nečeká. Zaskočí ho to. „No no, jsi nějaký drzý,“ prohlásí. „Můžeš si tu podělanou polívku strčit někam, já se bez ní obejdu.“ Ještě chvíli se potácí po kuchyni, pak za sebou práskne dveřmi od ložnice. Jde spát. Za okamžik je slyšet jeho chrápání až do kuchyně.

Syn se nají, nahlédne do ložnice a pozavírá okna, jimiž do místnosti nakukuje zvědavé červencové slunce. Všimne si ho soused odnaproti: „Proč je zavíráš? Táhne na tebe?“ vyzvídá. Zdeněk jen pokrčí rameny. Jde na dvůr, bere tam do špalku zaseknutou sekyru a vrací se do domku. S nástrojem za zády přistupuje ke gauči.

Tři minuty vzpomínek uplynuly. Zdeněk zasazuje otci ránu. Pak ještě jednu. Hodiny ukazují hodinu po poledni.

Pracoviště má Zdeněk kousek odtud. „Mistře, beru si dovolenou,“ poví nadřízenému. „Bodla mě včela. A taky budu zavřený, protože jsem zabil otce.“ Předá klíče od své skříňky, taky od skříňky s nářadím: „Vraťte je, prosím vás, abych to nemusel platit.“

***

Lidé ve vsi se diví. „Vždyť to byl takový hodný, pracovitý kluk,“ říkají. „Jak jen mohl udělat tak hroznou věc?“ Jedna ze Zdeňkových sester vyšetřovateli poví: „Otce jsem moc ráda neměla a myslím si, že on nás taky ne. Ale Zdeňka ano. Vždycky byl hodný, nejen na mě, ale i na ostatní sourozence. Často nám pomáhal i s úkoly do školy.“

Zabil otce. Ospravedlnit ho nemohlo ani to, jaký jeho rodič byl. Za vraždu šel do vězení na deset let.