MRTVÁ Z INZERÁTU

Mojmíra Sivínka vyrušil pronikavý a naléhavý zvuk domovního zvonku uprostřed večeře. Za dveřmi stál Milan Kavický, bydlící o dvě patra výš. „Sousede…představte si…Jiřina…leží doma ve vaně. Je asi…mrtvá,“ soukal ze sebe věty týkající se jeho současné družky. Sivínek naprázdno polkl. „Co mám…dělat?“ zaslechl přitom otázku.

„Snad zavolat policii. Budka před panelákem nefunguje, ale řidiči autobusů mají vysílačky,“ radil Sivínek. Kavický se otočil a pomalu odcházel, důchodce za ním chvíli hleděl, pak zavřel dveře a vrátil se ke stydnoucímu jídlu.

Je dvacet minut po páté hodině odpolední. Šestačtyřicetiletý Kavický požádal řidiče, aby ohlásil událost policistům, teď se vrací do svého bytu. Zazvoní na sousedku Soudkovou. Říká jí tu novinu: „Jiřina se utopila.“ Pak začíná poplakávat. „Vždyť ona zase tak špatná nebyla,“ vzlyká. Když se trochu uklidní, požádá sousedku, jestli by mu nepůjčila padesát korun. Na cigarety. Žena odmítne.

Odkáže ho na jinou sousedku – tu, od které si půjčuje vždycky.

Přicházejí policisté. V bytě zastihnou spolu s Kavickým i jeho dvanáctiletou dceru Ditu, v koupelně najdou v napuštěné vaně sedmatřicetiletou Jiřinu Valbřichovou. Mrtvá má na sobě svetr, jinak nic. Kavický sedí, naříká, drží si hlavu v dlaních. „Poslední dobou hodně pila. Doma ne, opilá sem už přicházela,“ říká policistům.

„Rozmlouval jsem jí to, několikrát ji dokonce vyhodil z bytu. Pokaždé se vrátila, pít nepřestala.“ Muž stále vzlyká a nikdo netuší, na co teď myslí.

***

Pracoval tehdy v papírnách v Ružomberku, když se seznámil se svou první ženou. Jen u schůzek nezůstalo. Lékařku Margitu si vzal, ale po šesti letech se rozvedli. Kavický přišel nejen o ženu, ale také o dceru a syna. Dlouho sám nevydržel. Inženýrku Kamilu poznal v Nitře, kde pracoval po rozvodu. Za rok byla veselka, nejprve se narodila Dita, později Klára.

Jedenáct let jim to v manželství klapalo. Pak už ne. Začal užívat víc léků, byl nervózní. Přestali se ženou intimně žít. Žárlil na ni, před sousedy i známými ji pomlouval, urážel. Kamila podala žádost o rozvod. „Shodím tě z balkonu a nikdo mně nic nedokáže,“ vyhrožoval jí tehdy. Dostala z něho strach, párkrát dokonce přespala v hotelu. Po rozvodu o své bývalé rozhlašoval, že vstoupila do sekty svědků Jehovových. Ale o Ditu, Ditušku mě nepřipravila. Hlavně že ta patří mně – řekl si po rozvodu s uspokojením mnohokrát.

Teď tu sedí v prosincovém večeru ve svém sídlištním brněnském bytě, sem tam pohlédne na cizí muže v uniformách i v civilu. Drží si pořád hlavu v dlaních a promítá si v ní film vzpomínek, který zná zatím jen on.

***

Ta myšlenka ho poprvé napadla při pohledu na spokojeně oddychující spící Ditu. Když jí nezajistím jinou maminku, hrozí, že mi ji vezmou, že o ni přijdu. Lekl se toho. Pro začátek změnil zaměstnání. Nepravidelnou pracovní dobu u dráhy vyměnil za pravidelnou u vrtačky v jednom z brněnských podniků. Ale kde vzít ženu? Hodnou, pracovitou ženu, která by se o Ditku dobře starala a měla ji ráda?

„No co, dej si inzerát,“ poradil mu kamarád. „Tím nic nepokazíš. Bude dobrá, vezmeš ji, nebude, pustíš ji k vodě. A dáš si další inzerát,“ byl s tím hned hotov. Za pár dnů se objevil hned v několika denících text: „Najdu ještě hodnou mámu? Dita 11/145 hledá pro sebe a tátu 45/182 hodnou štíhlou mámu ve věku 35-40 let. Máma odešla a zapomněla se vrátit. Táta je pořád smutný a já taky. Najdeme ještě někoho, kdo nám dá trochu lásky, něhy, štěstí?“

„Vážková. Klára,“ představila se při prvním osobním setkání ta, kterou si Kavický z několika nabídek vybral. Ani nemusel moc naléhat, aby se k němu brzy nastěhovala. Vdova považovala za štěstí, že získá muže a dítě, které sama neměla. Soud časem svěřil nezletilou Ditu s konečnou platností do výchovy otci. Ten pak zatoužil i po druhé.

„Milane, takhle to dál nejde,“ řekla mu jednoho dne družka Klára. „S ničím mi nepomůžeš, já už na tuhle domácnost nestačím. Zmáhá mě to. A to chceš ještě druhou holku. Odejdu. Někoho si najdi, bez ženské by to tu nešlo,“ poradila mu. Odstěhovala se, ale i potom sem občas zašla. Uklidit, dát do pořádku byt. Přestala teprve tehdy, když se v domácnosti objevila nová žena. Jiřina Valbřichová.

Kavický se na chvíli probere ze snění. Ti cizí muži v jeho bytě ještě neskončili. Fotografují, snímají otisky, kreslí si jakési plánky. Muž v křesle si v hlavě znovu pustí onen neexistující film. Jak to s Jiřinou vlastně bylo?

***

Držel ten dopis, tu mnohokrát přečtenou odpověď na inzerát a rozhodl se: Hned zítra do té vesnice zajedu. Jiřina Valbřichová ho ve svém domku přivítala tak, jako by se znali odjakživa. Stalo se, v co by nedoufal ani v tom nejrůžovějším snu. „A vy byste se mnou hned jela?“ nechtěl věřit svým uším. „Proč ne? Vypadáte k světu, myslím, že budete i hodný člověk,“ odpověděla.

Sbalila si do tašky pár nejnutnějších věcí, nasedla do jeho škodovky a o pár hodin později už trávila první noc ve svém novém bydlišti. Bylo osmnáctého června. Až do srpna žili jako dvě hrdličky, zavzpomíná Kavický. Kdesi uvnitř ho vzápětí bolestivě zahlodá to, co se začalo dít potom. Několikrát našel Jiřinu doma ležící na posteli, hodně opilou. Vybaví se mu v paměti věty sousedů, že znečišťuje prostory domu. Ještě před chvílí cítil ten protivný pach piva – uvědomí si teď, osmého prosince večer. V den, kdy se toho tolik událo.

***

„Ditko, budeme už muset jít,“ naléhá Kavický v to prosincové ráno na svou dceru. „Zpozdit se nemůžeme,“ zdůrazňuje před odchodem na soudní přelíčení o přiřčení dívky do výchovy jeho bývalé ženě. Soud se však kvůli onemocnění předsedkyně senátu nekoná. Zajdou spolu k optikovi, pak se jejich cesty rozdělí. Otec se jde informovat na možnost nového zaměstnání, dcera směřuje do školy.

Před jednou odpoledne se vrací Kavický do prázdného bytu. Bere si na uklidnění léky, usíná. O půl druhé se vrací Dita. „Jiřino,“ oslovuje ženu spící na rohožce přede dveřmi bytu. Probudí ji a pustí dovnitř. Ve čtvrt na čtyři odchází dívka s kamarádkou do školy, na chemická praktika.

Milana Kavického probudí jakýsi hluk v dětském pokoji. „Co to děláš?“ zakřičí na Valbřichovou, která vytahuje ze skříně Ditiny svršky. Její nahotu zakrývá jen svetr. „Jsou jí už malé, dáme je do sběru,“ vysvětluje žena. Pak dojde k prudké hádce. K ranám. Po jedné z nich se Jiřina vpotácí do koupelny a padne do napuštěné vany. Sedí v ní, nohy jí visí přes okraj ven. Kavický je stáhne také dovnitř. „Až už mám od tebe konečně pokoj,“ zakřičí a zatlačí ženě hlavu pod vodu.

„Nevíš, kde je Jiřina?“ zeptá se dcery po jejím návratu ze školy. Dítě jde ženu hledat po bytě. Najde ji. Kavický polkne další tři prášky, obleče se a zajde o dvě patra níž. Zeptat se pana Sivínka, co má dělat.

Odpovědi se dočkal i u soudu. V podobě dvanáctiletého pobytu za mřížemi.

...A BYLO JÍ PATNÁCT

V hlavě jí ještě bušily tisíce malých kováříčků do tisíců svých malých kovadlinek. Kráčela vedle kamarádky Judity a nebyla schopna se soustředit. Mám jí to říct? Nemám? Přišla jsem domů nad ránem, v hrozném stavu. Judita je moje nejlepší kamarádka, asi bych jí to říct měla – honilo se Evelýně hlavou cestou na nádraží. Jedeme na návštěvu za jejím kamarádem, než tam dorazíme, všechno jí povím – rozhodla se.

„Ty, Judito,“ nakousla o nějakou chvíli později kyselé jablko. Kupé, v němž seděly samy dvě, jí to poněkud ulehčovalo. „Včera na té zábavě mě znásilnili.“ Patnáctiletá kamarádka překvapením otevřela pusu. „Byli tam takoví dva, jeden měl vousy, druhý nosil brýle. Napřed si se mnou povídali, pak chtěli, abych se s nimi šla projít. Venku do mě lili násilím víno. Když jsem nechtěla, zbili mě. Naložili mě do auta, odvezli kamsi pryč a pak se to stalo.“ Judita jen tiše zírala.

„Nakonec mě vyhodili do škarpy. Přišla jsem i o prádlo,“ završila svůj monolog Evelýna a jak s uspokojením zjistila, poněkud se jí ulevilo. „Kecáš,“ zmohla se kamarádka na jediné slovo. „Proč bych to dělala?“ zamrzelo její pochybování od včerejška patnáctiletou Evelýnu.

***

Šestnáctiletý Patrik se Evelýně od prvního okamžiku líbil. Mít takového kamaráda – zasnila se. Jenže ho má Judita, vrátil ji nespoutaný kamarádčin smích do reality. Judita, která mi o včerejšku nevěří ani slovo. Počkej, já ti ukážu –zrodil se Evelýně v hlavě nápad.

Patrik však nereagoval na historku o vousatém a brýlatém muži zdaleka tak, jak čekala. K obdivu měl daleko: „Jestli sis ji nevymyslela, tak by se s tím mělo něco dělat.“ Hned ho napadlo co: zajít do přízemí domku, za jeho otcem. Všechno mu říct.

„Holka, tady přestává veškerá legrace. S takovými věcmi se nešpásuje,“ obrátil se na Evelýnu Patrikův rodič. „Hlásilas to někde?“ Sotva odmítavě zakroutila hlavou, měl se k činu. „Tak to oznámíme. Teď hned.“ Dívce bylo do breku. Bylo jí do breku i ve chvíli, kdy jela s policisty sepsat výpověď. „Jak se jmenovali nevím. Oslovovali se vole vole. Byli o dost starší,“ odpovídala na otázky strážců zákona.

Začalo vyšetřování. Výslechy účastníků taneční zábavy přinesly nejeden zajímavý poznatek. Něco nehrálo. Nikdo odpovídající Evelýninu popisu se nenašel. Lékařská zpráva hovořila o tom, že na dívčině těle se nenašly žádné podlitiny. Nic, co by napovídalo jejímu bránění se, které tak zdůrazňovala.

Nakonec vyšlo najevo, že všechno bylo jinak.

***

Dvojčata Evelýna s Miriam si oslavu patnáctin plánovala dlouho dopředu. „Co takhle udělat mejdan?“ –„Šílíš? S tím by bylo moc práce. Radši půjdem někam na zábavu.“ – „No jo, ale co když zrovna žádná nebude?“ přemítaly dívky nejednou. Naštěstí byla. Hned ve vedlejší vsi. Ten den se nemohly dočkat večera.

„Holky, jde se na věc,“ halekala Evelýna už zdálky na další tři kamarádky. Zásoba dobré nálady se jí samotné zdála nevyčerpatelná, když v pětici šlapaly v onen srpnový den po silnici vstříc oslavě. Padaly vtipy, než bys řekl švec, byly na místě.

Radek, Miloš, Láďa a další čtyři kluci, vrstevníci z jejich vesnice, už na ně čekali. „Čau holky, máte zpoždění,“ poklepal si jeden z nich na hodinky ukazující něco před sedmou. „To víš, ženské, než se vypraví,“ neodpustila si poznámku upovídaná Evelýna.

„Tak vidíte, není si kam sednout,“ ozval se při pohledu na přeplněný sál zklamaný hlas dalšího z kluků. „Nic se neděje, copak nevidíte tamhlety stoly?“ chopil se iniciativy Radek. Stály posrážené k sobě při jedné straně sálu. „Jsou tady jako připravené pro nás.“ Usedli na ně. Nikdo z pořadatelů proti tomu neprotestoval.

„Už se to nese,“ snažila se překřičet produkci skupiny Šlapadlo Evelýna. V každé ruce litrovou láhev vína. „Ale nemáme žádné skleničky,“ podotklo jedno z děvčat. „No a?“ nemohlo nic vyvést z míry oslavenkyni. „Tahle,“ zvedla pravou ruku, „bude pro kluky, a tahle,“ vztyčila levou, „zase pro holky.“

Láhve začaly kolovat, nezůstalo jen u těch dvou. Než odbila desátá, všimli si někteří z účastníků zábavy, že dívka v riflích a zářivě červené halence – Evelýna – je hodně opilá.

***

Čtrnáctiletý Venda si párkrát zatancoval, mezitím povzbudivě mrkal na kluky v kapele. Už nějakou dobu byl jejím velkým příznivcem, teď již málem členem. Bez něj by aparaturu nesložili ani nerozebrali – namlouval si. Zaposlouchal se do tónů další skladby, chvíli přemýšlel, jestli má jít na dusný parket nebo na čerstvý vzduch. Zvolil druhou možnost.

„Ta ho teda má,“ napadlo ho při pohledu na dívčí část dvojice, opouštějící před ním sál. Vzápětí děvče upadlo. „Počkej, pomůžu ti,“ přiskočil Venda k hochovi marně se snažícímu postavit Evelýnu na nohy. Venku ji posadili do trávy. „Měli bychom jí nějak pomoct. Aspoň opláchnout obličej nebo tak,“ navrhl skorohudebník.

Evelýna se však po chvíli vzpamatovala sama. Natolik, že si s Radkem a Vendou několikrát zatancovala. „Pojďte se projít,“ navrhla poté. K trojlístku se připojila i kamarádka Monika. Přešli můstek klenoucí se nad potůčkem, zakotvili na fotbalovém hřišti. „Něčeho bych se napila,“ zamumlala Evelýna. „Co vy na to?“ zahleděla se na Radka s Monikou. „Dojdeme ti pro limču,“ slíbili jí.

„Půjdeme támhle na druhou stranu,“ poněkud ožila Evelýna. Chytla Vendu za rukáv a škobrtala s ním přes hřiště. Položila se do trávy… Radkovi, který se s limonádou vrátil sám, příčinu k závisti nezavdala. Venda už ji v sále nespatřil, po sladké chvilce se cestou zpět na zábavu ztratila i Radkovi. Kdosi ji později viděl, jak spí pod májkou. Pod tou májkou, u níž ji měli naložit do auta brýlatý a vousatý muž.

***

Našel se Evelýnin ztracený občanský průkaz (objevili jej pořadatelé zábavy), našlo se i její prádlo. Na fotbalovém hřišti. Dívka musela chtě nechtě s pravdou ven. „Moc jsem si toho nepamatovala,“ rozvzlykala se. „Někde jsem asi spala, domů přišla k ránu. Otevřel mi děda.“

Vyhledala kamarádku Moniku, ta se jí snažila dát celý děj onoho večera a noci nějak dohromady. Evelýna si z toho vytvořila vlastní verzi. Proč zrovna takovou, snad ani sama neví. Aby vypadala zajímavěji? „To ne,“ říká. Možná aby si na ni lidé neukazovali prstem.

Před třemi měsíci začala kouřit, před dvěma pít. Nefetovala. „Nevím, jak se to všechno mohlo stát,“ pověděla policejním vyšetřovatelům. Ale stalo se. To, co v daném případě trestným činem není. Dívka už totiž dovršila patnáct let věku, žádné násilí se neprokázalo.