Kola vlaku vytrvale vyklepávají monotónní melodii, za okny se míhá krajina. Jan Šišma zná tuhle cestu jako svoje boty, jezdívá tudy do zaměstnání už déle než deset let. Dnes chvílemi poklimbává, proto si nevšimne, kde přistoupil přibližně třicetiletý muž, který teď sedí naproti němu a upřeně si ho prohlíží.
Když mu pohlédne zpříma do očí, dotyčný se těma svýma zahledí kamsi ven. O co mu jde? Co je na mně tak zajímavého? znervózní Šišma. Teď, teď mi hlavou naznačuje, abych šel ven. Snad na plošinu?
Šišma nereaguje. Muž sedící naproti němu však se svou hrou nepřestává. Je to ale hra? Puzen zvědavostí nakonec opouští své místo a vydává se směrem, kam naznačoval soused. Tašku si pro jistotu bere s sebou. Co kdyby…
Nervózně postává na plošině vagónu. Přichází jeho protějšek. Kývne – snad na pozdrav – hlavou, opatrně se rozhlédne. Ujistí se, že je nikdo nevidí. „Něco bych pro tebe měl,“ neobtěžuje se vykáním. „Jo? A co by to mělo být?“ snaží se vypadat klidně Šišma. „Tady ne, to bychom museli…“ – už známým pohybem hlavy ukáže neznámý na dveře, na nichž se skví dvě písmena.
Vyzvaný zaváhá. Nepatří k těm, které hned tak něco zaskočí. Ostravské drsné prostředí ho za ty roky patřičně vyučilo. Ale přece jen… „No dobře,“ svolí nakonec. Dveře veřejného zařízení, pro dva lidi poměrně těsného, se za nimi zavřou.
Uvnitř sáhne muž beze slova do kapsy a vytáhne pistoli. „Ty grázle,“ vykřikne Šišma. Na víc se nezmůže, bojí se pohnout. Majiteli zbraně přeběhne po tváři pobavený úsměv. „Klid, není nabitá. Chci ti ji nabídnout ke koupi. Střelit,“ ještě jednou se zasměje. „Za čtrnáct stovek.“
Šišma už jako kluk po něčem takovém toužil. Mít tak svou vlastní zbraň… Kdoví, k čemu by se mi jednou mohla hodit, říkal si. A peníze na ni u sebe náhodou mám – zasní se. „Tak bereš?“ přetrhne nit jeho snů neznámý. „Bral bych, ale není těch čtrnáct stováků nějak moc?“ zkouší smlouvat Šišma. „Diskutovat nebudem. Řekl jsem čtrnáct, tak čtrnáct. Ale abys nebyl škodný, přidám ti k ní ještě včeličky,“ nasypal Šišmovi do tašky náboje.
Pak neznámý beze slova otevřel dveře a zmizel. Šišma už ho nikdy neviděl. Přitom ho tolik potkat chtěl. Do pistole, kterou od něj koupil, se totiž ze dvou set nábojů hodila přibližně jen čtvrtina.
***
O sedm let později polehává Jan Šišma na válendě v patře rodinného domku, které se stalo po rozvodu jeho útočištěm. Sáhne pod matraci a vytáhne pistoli. Aspoň tys mi zůstala, aspoň tebe mám. Tebe, ty moje věrná družko – víří mu v opilé hlavě myšlenky. Položí prázdnou láhev od borovičky na zem a napadne ho, že už musí zbraň konečně někde vyzkoušet.
Ještě než usne, padne mu kalný zrak na neschopenku povalující se na stole. Uvědomí si, že zítra má jít na kontrolu k lékaři. Mávne rukou. Spí. Neví nic o tom, že bývalá manželka Blanka, která se s ním rozvedla hlavně kvůli pití, bydlící se dvěma syny v přízemí, má už déle než rok vážnou známost. Jak by také mohl vědět? Miloš Klička se mu totiž zatím úspěšně vyhýbal.
Od lékaře se Šišma nazítří vrací se zjevně dobrou náladou. Moc se mu nechtělo, ale nakonec mi vycházky přece jen napsal – rekapituluje svou návštěvu na zdravotním středisku. Zastaví se na poště, zajde do prodejny potravin. V tašce si odnáší nejen něco k jídlu, ale i nezbytnou půllitrovou láhev borovičky.
Doma se spokojeně natáhne. Ukroutí plechový uzávěr láhve a pořádně si lokne. Ještě jednou. Pak potřetí. Poklimbává, když do pokoje vtrhne jak velká voda jeho devatenáctiletý syn Richard, vracející se ze školy. „Ahoj táto. Mám hlad jako vlk. Nenašlo by se tady něco k jídlu?“ zazní kolem druhé hodiny odpoledne místností nasycenou borovičkovými výpary otázka. „Vem si třeba klobásu,“ zamumlá otec. Mladík se vrací dolů, Šišma znovu usíná. Bude spát necelé dvě hodiny. Než ho probudí hlasy, které se zezdola ozvou.
***
Blanka Šišmová přichází z práce ve tři. Ohřeje jídlo, spolu s Richardem se nají. Sotva uklidí ze stolu, někdo zvoní. Zbyněk Frodl, společný známý obou bývalých manželů, bydlící přes ulici. „Nazdar Blanko, tady jsem ti přinesl nějaké maso,“ říká mezi dveřmi. Neodmítne kávu ani pohárek slivovice. Hovoří s hostitelkou o všem možném, pár slov prohodí i s Richardem, který odjíždí za kamarádem.
Plynulý tok řeči zastaví až čerstvě probuzený Šišma, scházející dolů po schodech: „Není vám to blbé mě tu takhle pomlouvat?“ Následuje vodopád vulgárních slov.
„Jdi si po svých a dej nám pokoj,“ odpoví mu klidně bývalá žena. „Nikdo na tebe v tomhle stavu není zvědavý,“ dodá. Šišma kupodivu poslechne. Vrátí se nahoru, nezapomene si přihnout z teď už poloprázdné láhve. „Jdu do hospody,“ prohodí dole, když míjí oba besedující. Žádný z nich na to nereaguje.
„Tuplovanou borovou a pivo,“ objedná si v zakouřeném lokále. Popíjí, sem tam prohodí slovo se spolusedícími. Do řeči mu ale moc není. Svět, viděný růžověji přes dno láhve, najednou dostává v jeho očích docela jinou barvu. „Ještě jednou to samé,“ poručí si. Když dopije, je asi sedm večer. Zvedne se, jde vratkým krokem domů.
Dole v domku narazí na svou bývalou ženu s nějakým mužem. „Aspoň představit bys mě mohla,“ zavrčí. Nahoře si zapálí cigaretu, párkrát si lokne borovičky a zase sejde dolů. „Vypadněte z mého baráku, tady se mi pelešit nebudete,“ vyřvává na exmanželku i na Miloše Kličku. U sebe v pokoji dopije láhev. Když vidí, že dvojice ho neposlechla, jde znovu nahoru. Pro pistoli.
***
Do jedenácté večer zbývá čtvrthodina. Richard si už zdálky všiml rozsvíceného světla na chodbě i nahoře v patře. Odemkne, vejde do obývacího pokoje, rozsvítí. Na zemi u konferenčního stolku leží jeho matka a také muž, který za ní často chodil. Oba evidentně mrtví.
Policisté najdou Jana Šišmu sedícího na válendě, popíjejícího slivovici přinesenou z pokoje, v němž patnáctkrát vystřelil do těl bývalé manželky a jejího milence. Vražedná zbraň leží na zemi. Odhodil ji tam, když se mu nepodařilo ji znovu nabít.
V gramofonu v přízemí je založena deska s názvem Nestřílejte na milence. Kdo ji tam dal – zda vrah či některá z jeho obětí – se zjistit nepodařilo.
