OSUDNÁ CESTA Z KINA

Krimipříběh z dob předlistopadových.

Dělat tak vrátného na nějaké ubytovně. Hlavně na takové, kde jsou mladé a hezké holky. To bychom se poměli... Sedmdesátiletý Dominik Modrý si vzpomněl na slova jednoho ze dvou starších mužů, kteří rozvíjeli své sny včera v obchodě ve frontě před pokladnou.

Usmíval se. Stejně jako se usmívá teď, když vybaluje z alobalu svačinu, pečlivě připravenou manželkou. Dominik Modrý totiž vrátného na takové ubytovně dělá. Chodí do ní odpočívat a spát nejen mladá děvčata, ale i kluci. „Dědci,“ myslí si vrátný, když se zakusuje do tlustého krajíce chleba s máslem a šunkou, „co byste z toho měli? Jen závist a vzpomínku na ty krásné chvíle, když jste byli mladí. I já jsem byl kdysi mladý a takovéhle holky přede mnou tenkrát neutekly.“ Opět se usměje a zaboří svůj náhradní chrup do skývy měkkého chleba.

Elektrické hodiny v jeho kukani líně poskakují minutu po minutě, čas se vleče. Chodbou vedoucí od vstupních dveří ke schodišti občas projde, proskáče či proběhne mladá postava. Dělá tu už nějaký pátek, většinu těch obuvníků a obuvnic zná. Mnohé z nich dokonce podle oblečení, podle chůze. „Dědo, představte si, co se mi včera stalo,“ naváží s ním čas od času rozhovor hlavně děvčata. Chápavě pokývá hlavou, utrousí s nimi nějaké to slůvko.

Konečně. Blíží se jedenáctá večer onoho srpnového dne. Pár minut před ní přijde kolega vrátný, který po něm přebírá službu. Dominik Modrý vezme tašku, pokyne svému nástupci a vydá se na cestu domů. Jeho bílý žigulík naskočí na první pootočení klíčkem v zapalování. Domů to nemá daleko. Ale autem je to rychlé a pohodlné.

Důchodce svírá volant a myšlenkami zabloudí k zítřku. Jak už je u něho zvykem, moc toho nenaspí. Ráno musí jít vytrhat fazole, pak zaskočí za kamarády do hospůdky. Lehne si, zdřímne, a hodinu před půlnocí aby byl zase v kukani.

Jenže do té doby zbývá ještě skoro celých čtyřiadvacet hodin. Radostně přišlápne plynový pedál.

***

Dvaadvacetiletý Miroslav Kalenda opřel své skládací kolo o sloup pouličního osvětlení a nervózně pohlédl na hodinky. Jejich ručičky ukazovaly něco před osmou večer. Přijde? Nepřijde?

Včera se s Mirkou tak trochu pohádali. Vyčítala mu, že se jí víc nevěnuje, že na ni má málo času. „Jestli to tak bude pokračovat dál, řeknu ti: Buď já nebo tvoje zájmy,“ vyhrožovala mu blonďatá dívka a napůl uraženě odešla. Beze slov. K předchozí domluvě na dnešní návštěvě letního kina se už nevrátila. Znovu pohlédl na hodinky. Přesně osm.

O pět minut později ji uviděl a lhal by, kdyby tvrdil, že se mu neulevilo. Přišla jako by nic, vlepila mu pusu a zavěsila se do něho. „Víš, Mirku, včera jsem asi byla protivná, nezlob se na mě,“ zavrkala. Její partner byl v té chvíli v sedmém nebi. „To nic,“ mávl rukou a snad už ze zvyku zase pohlédl na své levé zápěstí. „Snad abychom šli. Za chvilku začínají,“ vybídl dívku.

Kdyby měl obsah filmu někomu vyprávět, asi by moc neuspěl. Víc než plátna si hleděl propletených prstů svých a své partnerky, co chvíli mu zrak sklouzl k Mirčiným nohám v odvážné minisukni. Cestou z kina chtěl předejít opakování včerejška: „Kdy se zase uvidíme? Nejlépe hned zítra, ne?“ Mirka na něj pohlédla hlubokýma modrýma očima a němě přikývla.

„V šest na obvyklém místě,“ dodala po chvíli a zahleděla se na chlapce ještě jednou. Tentokrát, nebýt tmy, by Mirek v jejích očích objevil něco víc. Ty pomněnkové oči zářily nadějí. Loučení před domem, v němž Mirka bydlela, trvalo o něco déle než jindy. Mirek dívce ještě naposledy zamával a pak usilovně šlápl do pedálů.

***

Radomír Kupský měl starosti úplně jiného rázu. Nedávno se odstěhoval od rodičů k babičce. Je jí už přes sedmdesát, nemůže na nohy, zlobí ji i srdíčko. „Aspoň jí trochu pomůžu,“ zdůvodňoval rodičům své rozhodnutí. Pravdou je, že jejich reakci na tento čin nečekal. „Jen jestli za tím nevězí něco jiného,“ zapochybovala matka. Otec cosi zabručel, ale z výrazu jeho tváře také žádné nadšení nevyzařovalo.

Hlavně na matku se tenkrát naštval. Neudržel se: „Místo aby ses o ni postarala sama, ještě mi vyčítáš, kdovíco nechystám.“ Pomohlo to. Rodiče už ke stěhování dvaadvacetiletého syna neřekli jediné slovo.

Jenže jeden problém vystřídal jiný. Rozešla se s ním dívka. „Víš, Radečku,“ řekla mu s medem v hlase, „jsi moc fajn kluk. Kluk, ale ne chlap. Poznala jsem jiného, takového, který chlapem je.“ Zatnul pěsti, vyschlo mu v krku, nebyl schopný říct jediné slovo. Možná čekala, že o ni bude bojovat. Nebojoval. Hodil do pomyslného ringu ručník a vzdal to. Jediné, na co se v té chvíli zmohl, byla věta na rozloučenou, jejíž každičké písmenko bolelo a zadrhávalo mu v krku: „No tak jo. Ať se s ním máš líp.“

Otočila se a šla. On stál a nohy měl jako z olova. Ne a ne se odlepit z místa. Nakonec se mu to přece jen podařilo. „Zatracenej svět, zatracenej život,“ vykřikoval, aby se mu ulevilo. Babička ho ani tentokrát nezklamala. „Sejde z očí, sejde z mysli. S takovou bys stejně dlouho šťastný nebyl. Šla za svým štěstím, udělej to taky tak,“ pověděla mu. Její slova hladila. Zacelovala ránu zející v chlapcově srdci.

Teď měl času poměrně dost. Hlavně po večerech. Proměňoval jej ve chvíle pohody, strávené před stříbrným plátnem letního kina. Nevynechal jediné nové představení, zažíval s filmovými hrdiny jejich dobrodružství, bylo mu s nimi dobře.

Nechybí v hledišti kina ani dnes. Na rozdíl od svého kamaráda Mirka Kalendy (o němž netuší, že sedí pár řad za ním) děj filmu pečlivě sleduje. Když na plátně běží závěrečné titulky, když se v areálu rozsvítí, povzdechne si: „Škoda.“

Vydá se na cestu domů, do sousední vesnice. Pěšky.

***

Radek kráčí ztichlou noční krajinou, jde po pravé straně silnice, přemýšlí o všem možném. „Jsi to ty?“ ozve se najednou vedle něho z úst Mirka Kalendy. Ten sestoupí z kola, chvíli je vede vedle sebe, pak znovu nasedne a jede pomalu vedle kamaráda. Povídají si. O filmu, který před chvíli viděli, o životě. Pro jednoho teď veselém, pro druhého smutném.

Najednou rána. Mirek letí vzduchem, skončí v příkopu. Zahlédne ještě jakési bílé auto pokračující v jízdě a blížící se k prvním domkům na dosah vzdálené obce. Radka nevidí.

Události nabírají rychlý spád. Mirek se doplazí na silnici, snaží se zastavit blížící se autobus. Marně. Nemůže se zvednout, všechno ho bolí, chybějí síly. Naštěstí se blíží jakási dvojice na kolech – muž a žena, vracející se z odpolední směny v obuvnickém závodě domů. Žena autobus zastaví, muž se vydává za bílým autem. Jeho řidič však na kraji obce sám auto otočí a vrací se zpět. Je jím Dominik Modrý.

Na místo přijíždí záchranka, lékař s řidičem nakládají oba chlapce a uhánějí s nimi do nemocnice. Někde v polovině cesty se lékař obrátí na Mirka: „Chlapče, tvůj kamarád právě zemřel.“

***

Dominik Modrý se na místě nehody podrobí dechové zkoušce, trubička hodně zezelená. Na záchytce odmítne odběr krve. Souhlasí s ním teprve později, někdy kolem třetí hodiny ráno. V té době má v krvi ještě téměř promile alkoholu.

Před vyšetřovatelem se vymlouvá, vymýšlí si, zaplétá se do lží. Tvrdí, že po obědě vypil dvě piva, nic jiného si prý v restauraci nedal. „Jel jsem asi šedesátkou, rychleji nejezdím. V protisměru jel autobus, ztlumil jsem světla. Když jsem jej míjel, zdálo se mi, jako by z pravé strany do mého vozu něco kleplo. Napadlo mě, že někdo po autě hodil kamenem,“ vyprávěl pohádky.

Nebylo těžké dokázat, jak se všechno stalo. Včetně toho, že Dominik Modrý si vzal před jízdou na noční směnu navíc prášek, který způsobuje ospalost a únavu. Sedmdesátiletý řidič se nevylhal. Kdoví, co mu před soudem probíhalo hlavou. Možná celý jeho dosavadní život, v němž figurovali i jeho dva synové. Jeden z nich zemřel také při dopravní nehodě.

Soud ho poslal za mříže na rok, na tři léta mu zakázal řídit motorová vozidla. Modrý se odvolal, soud mu nakonec zvýšil trest zákazu řízení na pět let.

...A DŮM BYL PRÁZDNÝ

Skutečný kriminální případ z doby před listopadem 1989.

Hodiny ukazují šedesát minut po poledni. U jednoho ze stolků kavárny Máj sedí mladý muž. Jeho tvář zdobí slušivý knír, dlouhé kadeřavé vlasy mu padají k ramenům. Sedí, upíjí z půllitru piva a hledí kamsi do dálky. Občas si k pivu poručí něco kaloričtějšího. V těch chvílích sklopí na okamžik zrak ke dnu skleničky vodky, aby se vzápětí znovu zahleděl před sebe. Tentokrát však směrem ke dveřím. Že by někoho čekal?

Kolem čtvrté vejde do kavárny přibližně dvacetiletá dívka. Přisedne si k němu, po asi dvouhodinové debatě zase odchází. Mladý muž zůstává. Objednává si další pivo, k němu opět vodku. Jmenuje se Jaroslav Archman, v březnu mu bylo dvaadvacet. Za pár hodin má onoho prosincového dne nastoupit ve sklárně noční směnu.

„Nazdar Jardo,“ osloví v devět večer kníratého, na první pohled už zdaleka ne střízlivého skláře jeho spolupracovník Pavel. „Půjdeš na směnu?“ ptá se celodenního hosta kavárny. Ten jen záporně zavrtí hlavou. Nebude to poprvé. Však se s mistrem nějak domluví. Buď mu napíše neplacené volno, přinejhorším áčko – pomyslí si.

Cosi zabručí na rozloučenou směrem k odcházejícímu Pavlovi. Do závěrečné, do dvaadvaceti hodin, stačí vypít ještě jedno pivo a dorazit víno, které tam nechal spolupracovník. „Platit prosím,“ uslyší vrchního. „Tak to máme osm dvanácteček, čtyři velké vodečky, čtyři dvoudecánka vínečka...“

Opilý mladík zaplatí, pohlédne na osiřelou padesátikorunu ve své peněžence a uvědomí si, že s ní žádnou díru do světa neudělá. Musím si nějaké peníze obstarat. Teď hned – rozhoduje se, když vratkým krokem opouští kavárnu. Ví jak.

***

Strážná na zdejší šachtě Marie Žindulková o den později zavřela osahaný časopis, usrkla kávy z hrníčku, jenž by snesl přívlastek památeční, a pohlédla na hodinky. Pět odpoledne, za půl hodiny skončím, přijde mě vystřídat Jan Imrich. Už aby tady byl.

Hlavou se jí honily myšlenky na to, co všechno ještě musí do blížících se vánočních svátků zvládnout: dopéct cukroví, udělat pořádný úklid, nazdobit stromeček. Najednou se zarazila. Kde ten Imrich může proboha být? Vždycky chodí přesně, dnes už má půl hodiny zpoždění. Že by byl nemocný? To by snad dal vědět. Asi ho něco zdrželo – kombinovala.

Jan Imrich, kterého po této službě čekaly dva dny volna, však nepřišel. Marie Žindulková odsloužila směnu za něho.

***

„Františku, nějak se mi to všechno nechce líbit,“ obrátila se na svého muže, rovněž strážného na šachtě, Hedvika Imrichová. „Tvůj bratr nepřišel do práce, dneska jsem si všimla, že má v oknech od ložnice stále ještě zatažené závěsy.“

František Imrich mávl rukou. „Ty z toho naděláš. Asi bude nemocný. Zítra se k němu zajdu podívat.“ Když svůj slib splní, zjistí, že domek je zamčený, nikdo neotvírá. Dostává se dovnitř zadem, přes plot. Na stole v kuchyni objeví zbytky jídla, slupky od pomerančů a skořápky od ořechů, dvě prázdné lahve od piva. V ložnici najde kromě rozestlané postele také pár kapek krve. Na zemi za dveřmi.

Jako by někomu tekla z nosu – napadne ho. Před týdnem jej měl bratr rozbitý, vzpomene si. Taky to už mohl od té doby uklidit. Posadí se na židli, chvíli čeká, zda se bratr neukáže. Přemýšlí. Mluvil něco o tom, že bude kupovat kapra. Zřejmě šel pro něj, dovtípí se František a z domku odejde.

Den nato navštěvuje Jana znovu. Bouchá na dveře, opět nikdo neotvírá. Svěří se dalšímu sourozenci, Stanislavovi. Spolu domek, v němž se od včerejší návštěvy nic nezměnilo, prohledají. Bezvýsledně. „Je to všechno nějaké divné,“ shodnou se bratři při pohledu na hladovou drůbež. Že by někam odjel a nic neřekl? Nebo že by se mu něco stalo?

Stanislav obtelefonuje nemocnice v okolí. Odevšad slyší ve sluchátku větu se stejným obsahem: „Ne, nikoho toho jména sem nepřivezli.“ Ani návštěva Janova sklípku nepřinese nic nového. Na dveřích visí bytelný zámek, je zřejmé, že tu nikdo pár dnů nebyl.

Záhada zůstává záhadou, domek Jana Imricha je nadále prázdný.

***

„Vyhlašujeme pátrání po pohřešovaném pětapadesátiletém Janu Imrichovi. Jmenovaný je 175 centimetrů vysoký, střední postavy, kulatého obličeje, má krátké světlé prošedivělé vlasy a modré oči. Je samotářské povahy, bezdětný. Naposledy byl spatřen...“

Fotografie pohřešovaného se objevuje na televizní obrazovce, policisté chodí, zpovídají sousedy, ptají se i dalších lidí. Dochází k důkladné prohlídce všech obytných i přilehlých prostor domku. Jan Imrich jako by se do země propadl.

Kriminalisté zjišťují, že pohřešovaný udržuje známost s jakousi Magdalenou Archmanovou. Občas je v domku vídán i její syn, jenž Imrichovi pomáhá s některými těžšími pracemi. Netrvá dlouho a záhada je objasněna. Jan Imrich přestává být pohřešovaným. Stává se zavražděným.

***

Budou vánoce a já nemám pomalu ani vindru na dárky pro svou družku Jiřinku, neustále si opakoval mladý sklář, když klopýtal cestou z kavárny prosincovou nocí. Půjdu k Imrichovi a nějaké prachy si vezmu. Stejně nám dluží za práci. Za sběr brambor dal jen flašku kořalky, matka mu dělá poskoka, mě taky zneužívá. Posledně s tím kopáním zákopu na vodu jsem se pěkně nadřel. A co z toho? Nic.

Držgrešle jedna, ulevil si. Ještě že je dnes ve službě, aspoň nebudou žádné problémy, honilo se mu hlavou. Jenže se přepočítal. Jan Imrich měl nastoupit do práce až zítra.

Zadem se dostal do domku. Vtom zaslechl vrznutí dveří. Vyběhl ven a domek obešel. „Jdu na návštěvu,“ hlásil majiteli domku, stojícímu mezi dveřmi. „No tak pojď. A co tak pozdě?“ podivil se hostitel. V kuchyni sáhl do tašky na židli, vytáhl z ní dvě piva. „Dáš si, ne?“ Po souhlasném přikývnutí je otevřel. „Peníze? Tak ty bys chtěl peníze?“ zasmál se Imrich prosbě nočního návštěvníka. „Pět tisíc? To nepřipadá v úvahu. V žádném případě,“ rezolutně odmítl.

„A na to, abychom tady dřeli, jsme s matkou dobří, že?“ položil Archman základy hádky. Vygradovala slovy Imricha: „Podívej, jestli se ti to nelíbí, tak o tobě řeknu na policii. Myslíš, že nevím, proč jsi sem v noci lezl zadem? Myslíš, že nevím, žes chtěl krást? Zloději!“

Současně se svým posledním slovem dostal ránu pěstí do obličeje. Upadl na zem, Archman se na něho vrhl. Za chvíli byl Imrich mrtvý. Surově zbitý, dokopaný, uškrcený.

Vrah si počíná chladnokrevně. Odtáhne mrtvého do průjezdu, naloží na káru a přikryje ubrusem. Vrátí se, hledá peníze. Najde je ve skříni, zabalené v šátku: sedmdesát tisíc.

Uklidí viditelné stopy od krve, nevšimne si těch za dveřmi do ložnice, ukradne ještě tranzistorové rádio. Pak odjede s károu za městečko, do míst vyvážky. Káru nechá stát v keřích, jde domů pro rýč. Vyhloubí jámu, do níž mrtvolu ukryje, káru zanechá na zamrzlé hladině asi kilometr vzdáleného rybníka. Rýč hodí do dalšího rybníka nacházejícího se blíž jeho bydlišti. Jde spát.

Z ukradených peněz si koupil radiomagnetofon, kazety, budík a prsten z bílého kovu. Kriminalisté všechno našli při domovní prohlídce. Spolu s věcmi pak i zbývající peníze. Dvaadvacetiletý vrah se musel rozloučit se svobodou na třináct a půl roku.

ZTRATIL SE NÁM SYN. KAM ZMIZEL?

Když mi táta nechce to auto půjčit, vezmu si je sám, řekl si jednoho dne sedmnáctiletý Jirka. A v pátek večer se vydal se na výlet. Jenže po cestě boural. V tu chvíli mu zatrnulo u srdce. Co na to řekne otec? Koupil je teprve před pár týdny. Vždyť on mě zabije, pomyslel si. Nechal auto autem a vydal se pěšky za kamarádem. Ten byl taky sám doma a nechal ho u sebe přespat.

Jirkovi rodiče po návratu nic netušili. Teprve v sobotu ráno zjistili, že syn není doma. A že v garáži chybí auto. Otec okamžitě běžel na policii: „Ztratil se nám syn. I s autem. Pomozte!“ vychrlil tam. Strážci zákona zahájili pátrání, havarovaný vůz brzy našli. Ale po chlapci jako by se slehla zem.

Přibližně v té době promlouval Jirkovi do duše kamarád: „Neblázni, vrať se domů. Schovávat se nemůžeš věčně a nic tím stejně nevyřešíš.“ Jirka jen odmítavě kroutil hlavou: „Nemůžu, táta by mě fakt zabil.“ Kamarád však byl vytrvalý a později navíc neústupný. „Běž domů. Dneska už tě tady přespat nenechám,“ zdůraznil.

Navečer dosáhl svého. Nedospělý řidič se konečně vydal na cestu k domovu. Šel co noha nohu mine, s rostoucí panickou hrůzou z tátovy reakce. Otec ho nezabil, jen mu hodně důrazně promluvil do duše. A nakonec dodal: „V budoucnu jsem ti chtěl řidičák zaplatit. Ale za tohle ti nepřispěju ani korunou. Hezky si na něj vyděláš sám.“

OBJEDNALA SI VÝPRASK BÝVALÉHO PŘÍTELE

Moc tě miluji. A nikdy tě neopustím. Kolikrát to jen dvaatřicetiletý muž od své mladší přítelkyně slyšel. Když mu nakonec dala kopačky, nesl to těžce. Nemohl se s tím vyrovnat a snažil se svou bývalou přítelkyni neustále a vytrvale kontaktovat.

Jí se to nelíbilo. Poslala mu tedy výhrůžnou textovou zprávu. „Jestli mě nenecháš na pokoji, nechám tě zmlátit,“ objevilo se na displeji mužova mobilního telefonu. Moc času na přemýšlení neměl. Ještě tentýž večer uslyšel za vchodovými dveřmi svého bytu v devátém patře jakýsi rámus. Vzápětí někdo vykopl dveře a uvnitř se objevili tři mladíci.

Zaútočili pěstmi do mužova obličeje a neustále vykřikovali, aby svou bývalou nechal na pokoji. Při odchodu oběti ještě ukradli mobilní telefon. Možná proto, aby už ženě nemohl volat ani psát.

Muž utrpěl otřes mozku, měl spoustu tržných ran v obličeji i vzadu na hlavě. S podezřením na zlomeniny v obličeji skončil v nemocnici. Tam se ale dlouho neohřál. Po ošetření odešel ještě v noci na vlastní žádost domů. Na svou expřítelkyni žádné trestní oznámení nepodal.

NARKOMAN TRÝZNIL NEVLASTNÍ DÍTĚ

Bezbranného ročního chlapečka vozil v kočárku v jednom z brněnských sídlišť sedmadvacetiletý muž. Na první pohled vzorný otec. Ale jen do té doby, než si dal po poledni pervitin. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, co s dítětem je a bude.

Jeden z kolemjdoucích se nestačil divit. Pak zavolal strážníkům: „U popelnic leží opilý muž a vedle něj pláče v kočárku dítě. Přijeďte!“ Městští policisté našli na uvedeném místě ležet v odpadcích muže, jenž nebyl schopen pohybu. Skončil na záchytce, dítě si převzala sociální pracovnice. Úředníci zjistili, že dehydrovaný chlapeček narkomanovi nepatří. Byl jeho nevlastním otcem. Dítě nakonec skončilo u matky, bydlící v úplně jiné části města. Policisté ji naštěstí brzy vypátrali.

Případ sice skončil dobře, ale chlapeček několik hodin trpěl. „Byl ve špatném psychickém i fyzickém stavu. Když jsme ho převzali, byl pročuraný a nejméně od rána nic nepil,“ konstatovala sociální pracovnice, která byla s dítětem téměř dvě hodiny. Záležitostí se teď zabývají policisté.

STRAŠIL PISTOLÍ SOUSEDY, POSTŘELIL ŠVAGRA

Třicetiletý muž si otevřel druhou sedmičku vína a vztekle se zahleděl směrem k sousednímu rodinnému domku. Pořádali tam zřejmě nějakou oslavu a teď se hodně nahlas hádali. Tak nahlas, že milovník vína ani pořádně nerozuměl tomu, co říkají v televizi. Zesílil proto zvuk a napil se.

Hádka u sousedů nekončila. Naopak nabírala na obrátkách, křik byl postupem času čím dál silnější. „Já jim ukážu,“ vykřikl nahlas teď už vínem přiopilý muž. Sáhl po pistoli a vydal se na balkon. „Tak vy nebudete zticha? Ale budete, však uvidíte,“ zvedl ruku s pistolí nad hlavu a chystal se vystřelit do vzduchu. V poslední chvíli si však uvědomil, že balkon je zastřešený. „Přece si jej kvůli nim nepoškodím,“ řekl si a jeho ruka se zbraní změnila směr. Dolů k zemi.

Vzápětí vyšla rána. Sousedé skutečně ztichli, zato ze zahrady před mužovým domem se ozýval nářek. Ležel tam střelcův švagr s prostřelenou nohou. Muž okamžitě vystřízlivěl a seběhl dolů. Poskytl příbuznému první pomoc a zavolal záchranku. Lékaři zase pro změnu přivolali policisty. Ti si střelce i s jeho legálně drženou zbraní odvezli. Teď mu hrozí za ublížení na zdraví až roční vězení.

PŘIŠEL PRO TABÁK, PAK ZAÚTOČIL SEKEROU

Je po páté hodině ráno. Zahrádkářská kolonie se pomalu začíná probouzet do dalšího letního rána. Zatímco v chatce ještě spí šestačtyřicetiletý muž, jeho družka si venku zapaluje první cigaretu a vychutnává ji spolu s pohodou začínajícího dne.

"Prosímtě, nedala bys mi trochu tabáku? Trafiky mají ještě zavřeno," ozve se znenadání za jejími zády. Jedenačtyřicetiletý soused ze zahrádkářské kolonie od ženy košem nedostane. Zručně si ubalí cigaretu, lačně vdechne kouř a poptá se na ženina druha: "Potřebuju s ním mluvit, můžu ho probudit?"

Vchází do zahradní chatky. Za moment se z ní ozývá křik. Žena vbíhá dovnitř a spatří scénu jaho z hororového filmu. Její druh silně krvácí z hlavy, soused drží v ruce sekeru. Kouká na ni a ani se nesnaží utéct. Až teď si družka zraněného muže uvědomuje, že útočník je opilý. A hodně.

Potvrdili to i přivolaní policisté. Nejprve nechali pachatele vystřízlivět v cele, později ho obvinili z pokusu o vraždu. Zraněný zahrádkář se po operaci rychle zotavuje, ránu sekerou do hlavy přežije. Nikdo zatím neví, co se v chatce vlastně stalo. Jedno je ale jisté: útočník nebyl pro policisty neznámý. Má hodně pestrý trestní rejstřík, před několika lety si odseděl trest za ublížení na zdraví.

Žena ani její druh to nevěděli. Souseda zahrádkáře dokonce považovali za kamaráda. Byl to omyl, který mohl stát lidský život.

PANÍ, POMOZTE! MAMINKA JE V HOSPODĚ

Třiatřicetiletá žena procházela v sobotu večer kolem jednoho z malých brněnských parků. Ze zamyšlení ji vytrhl dětský pláč a nářek. Na jedné z laviček seděly holčičky ve věku čtyři a sedm let, v kočárku měly ročního chlapečka.

„Paní, pomozte nám,“ prosily dívky ženu. Starší z nich říkala, že druhá holčička s chlapečkem jsou sourozenci a ona je jejich kamarádka. „Maminka je tady nechala a šla do hospody. Už jsou tady sami strašně dlouho,“ posteskla si. A pak ještě dodala, že to není nic výjimečného.

Pro oba sourozence prý jsou mnohahodinové pobyty bez přítomnosti rodičů téměř normální. „Bývají sami skoro každý den. Někdy doma, jindy venku,“ tvrdila kamarádka malých sourozenců. Ti to – možná nechtěně - potvrzovali pláčem.

Překvapená žena udělala jediné, co udělat mohla. Přivolala strážníky. Městští policisté konstatovali, že jde o podezření na spáchání trestného činu. Případ proto předali republikové policii, která se teď záležitostí zabývá.

ROZZUŘILA SE. ZDEMOLOVALA MILENCI AUTO

Nic netrvá věčně. Platí to také o mileneckém vztahu osmadvacetileté Brňanky a jejího o sedmnáct let staršího milence z Rakouska. „Už to nemá cenu. Končíme,“ řekl jí jednoho dne. Pro ni nečekaně. Snažila se ho přesvědčit o opaku, ale byl neústupný. Budeš litovat, já ti ještě ukážu, řekla si v duchu.

Nejprve se napila na kuráž. Pak sedla za volant svého renaultu a začala s ním najíždět do cizincova zaparkovaného mercedesu. Před očima šokované manželky teď už bývalého milence. Několikrát a pořádně. Ani to jí ale nestačilo. Rozzuřená zhrzená milenka navíc začala do auta kopat, ulomila mu také obě zpětná zrcátka. „A máš to! Máš cos chtěl!“ vykřikovala přitom nahlas.

Přivolaní policisté ji zastihli v momentě, kdy už seděla klidně a způsobně uvnitř svého auta. Vzápětí nadýchala promile alkoholu. Pomsta byla možná hodně sladká, ale také drahá. Žena přišla o řidičský průkaz, svému exmilenci bude samozřejmě muset nahradit způsobenou škodu.

NIČILA REKLAMNÍ DESKU. S ŽILETKOU V ÚSTECH

„Zastav,“ pokynul po jedenácté hodině večer policista kolegovi za volantem před jednou z brněnských restaurací. Netoužil po občerstvení. Jen ho zaujala postava čmárající cosi na plechovou reklamní tabuli před lokálem. Dvaapadesátiletá žena byla tak zabraná do práce, že si uniformovaných mužů všimla teprve tehdy, až stáli vedle ní.

Ptát se na to, co dělá, bylo zbytečné. Právě černým fixem dokončovala nápis, jehož obsah tvrdě a vulgárně útočil na jistou politickou stranu. „Půjdete s námi,“ oznámil jí policista. Vandalka odmítavě zakroutila hlavou. „Ne. Mám v puse žiletku. Když mě nenecháte, polknu ji,“ zašišlala.

Nezbylo než se uchýlit ke lsti. Zatímco jeden ze strážců zákona odpoutával ženinu pozornost, druhý šel do auta přivolat lékaře. Tomu se nakonec podařilo ženu žiletky zbavit. Současně doporučil, aby místo do policejní cely prozatím putovala do psychiatrické léčebny.

Trestnímu stíhání se ale vandalka nakonec stejně nevyhnula. Jak se ukázalo, u restaurace to nebyl její první prohřešek. O několik měsíců dříve ji při stejném přistihli pro změnu strážníci. O půl jedné v noci tehdy vytvářela svým fixem podobný nápis o rozměrech tři krát půl metru na trafostanici. Před strážníky se chtěla zachránit útěkem, ale nepodařilo se jí to. Brzy jí došel dech.

NECHÁVAJÍ SE OD MUŽŮ BÍT. PŘESTO JE POŘÁD MILUJÍ

Svého času jsem bydlel v paneláku, v jehož přízemí žili jistí manželé. Ona částečně tělesně postižená, on vyhlášený kriminálník. Denně chodili do hospody a vraceli se z ní v podroušeném stavu. Brzy nato se z jejich bytu začaly ozývat rány a řev. Jednou dokonce letěly z okna některé menší kusy nábytku.

Na druhý den vídávali sousedé onen pár zavěšený do sebe, kráčeli jako dvě hrdličky. Jen žena mívala často na obličeji něco, co připomínalo mejkap. Jenže šminky to nebyly.

Připomněl jsem si to při čtení jednoho novinového článku. Padesátiletá vystrašená žena volala na tísňovou linku brněnských policistů. Zaútočil na ni totiž o sedm let mladší manžel. Tvrdila, že muž ji napadl a zlomil jí ruku v zápěstí. Manžel skončil na záchytce, střízlivá nebyla ani žena. Nadýchala téměř dvě a půl promile alkoholu.

Nazítří bylo všechno jinak. Zraněná, ale střízlivá manželka začala svého muže obhajovat. Tvrdila, že je jinak dobrák a že ho moc miluje. Při výslechu navíc nedala souhlas s manželovým trestním stíháním.

Tomu se dá říkat láska až za hrob. Tentokrát totiž muž ženě jen zlomil zápěstí a v ruce držel pouze nůž. Příště na ni ten její dobrák vezme možná sekeru.

DEJTE MI JEN PIVO. KOŘALKU MÁM SVOU

Půjdu se trochu povyrazit, řekl si jedenadvacetiletý mladík a vyrazil do jednoho z brněnských barů. S pořádnou zásobou kořalky v tašce. „Pivo,“ objednal si u barmanky. Jakmile pěnivý mok dostal, začal jím zapíjet mohutné hlty lihoviny ze své láhve. Ostatní hosté to ani nezaregistrovali. Na rozdíl od ženy za barovým pultem.

„Pane, takhle by to nešlo. Konzumace přineseného alkoholu je tady zakázaná,“ podotkla barmanka. Mladík ji ignoroval. Jako by byl hluchý. Žena to po několika dalších pokusech vzdala a věnovala se ostatním hostům. Samozásobitel se mezitím činil. Jeho hrdlo připomínalo splav. Po několika dalších velkých locích kořalky se vydal mezi hosty.

„Kámo, kdes tu štětku splašil? Je stará jak uhlí,“ vykřikoval u jednoho ze stolů. „Poď si skočit. Na mého pajduláka,“ oslovil ženu u dalšího. Pak se pod vlivem vypitého alkoholu začal motat. Cosi nesrozumitelně blekotal a nakonec svými pády posunul několik stolů. Barmanka si s ním nevěděla rady, proto přivolala strážníky. Ti zjistili, že má v krvi více než dvě promile alkoholu. Odvezli ho na záchytku.

Pokud chtěl mladík pitím přineseného alkoholu ušetřit, tak se mu to nepovedlo. Pobyt na záchytce bude stát nejméně patnáct set korun. O další peníze ho může připravit přestupková komise. V moci úředníků je totiž udělení až tisícikorunové pokuty.

ZNÁSILNIL MĚ. ZAVŘETE HO!

Doba, kdy se dal vztah šestadvacetileté Jarmily s jejím přítelem označit za zamilovaný a láskyplný, byla pryč. Ti dva se stále víc odcizovali, hrozil rozchod. Jenže ženě se to ani trochu nelíbilo. Přemýšlela, jak si přítele udržet. Za každou cenu. „Musí mě litovat, pak neodejde,“ říkala si. Na tom postavila svůj ďábelský plán.

Pořídila si druhý mobilní telefon, ze kterého muži poslala téměř patnáct set výhrůžných SMS. Podepisovala se v nich jménem svého vymyšleného bývalého přítele. Mnohokrát v nich vyhrožovala znásilněním. Druh na zamýšlený rozchod zapomněl a začal se o ženu bát. Proto všechno oznámil policistům. Ti případ řešili měsíc.

Žena si nejprve jaksi nemohla vzpomenout na jméno svého bývalého, uváděla i další nepřesnosti. Kriminalistům se jejího bývalého přítele nalézt nepodařilo a žena se nakonec ke všemu přiznala. Trest jí ale nehrozí. O křivé obvinění s hrozbou až tříletého vězení by totiž šlo jen tehdy, pokud by označila konkrétního viníka.

CHCEŠ POČÍTAČ? MUSÍŠ SI NA NĚJ NAKRÁST

„Bez práce nejsou koláče,“ říkával pětatřicetiletý otec svému jedenáctiletému synovi. Když jeho dítě stále častěji žadonilo o počítač, uslyšelo: „Dostaneš ho, ale musíš si na něj vydělat.“ A tak se stal školák hodně důležitým členem rodinného zlodějského gangu. Ten se vydával v limuzíně audi na parkoviště brněnských supermarketů – vykrádat zaparkovaná auta.

„Dítě při činech sehrávalo důležitou úlohu. Ve chvíli, kdy lidé nakládali nákupy do kufrů svých aut, šikovně otvíral dveře vozů a vybíral z nich peněženky či příruční tašky s doklady, platebními kartami a penězi. Pak se rychle vrátil do otcova auta,“ informoval brněnský policejní mluvčí Bohumil Malášek. Dodal, že kriminalisté už o rodinné zlodějské skupině věděli. Osudnou se jí stala krádež na parkovišti u velkoobchodu v Kaštanové ulici.

Tam šel do akce překvapivě školákův otec. Ukradl tašku, v níž bylo více než čtyřicet tisíc korun. Policisté zasáhli, zloději nepomohl ani jeho dvaadvacetiletý příbuzný, jenž vytáhl na strážce zákona nůž. Kriminalisté zatím rodinné skupině prokázali čtrnáct zlodějských skutků se škodou téměř sto padesát tisíc korun.

Školákův otec, kterého jen letos stíhali pro krádeže už třikrát na různých místech jižní Moravy, skončil ve vazební věznici. Jeho potomek se vysněného počítače zřejmě jen tak brzy nedočká.