Představa postarších manželů o příjemném večerním posezení s přáteli se zhroutila jako domeček z karet hned po odpoledním příchodu domů. V ložnici i obývacím pokoji svého rodinného domku našli spoušť. Všechny skříně byly otevřené, zásuvky vysypané na zemi. Mezi prádlem se povalovaly prázdné kazety, předtím plné šperků. Majitelé ztuhli. V očích se jim objevily slzy. „Který darebák? Já bych ho...,“ ulevil si muž a šel volat policisty.
***
Onen darebák, říkejme mu třeba Roman, přibližně v té samé chvíli odcházel z pohřbu matky. Matky, které před měsícem sebral zlaté náušnice a prodal je staré cikánce. Nesla to těžce. Tím spíš, že nebyla zdaleka jedinou okradenou členkou rodiny. Otci ukradl ještě ne osmnáctiletý Roman snubní prsten a zlaté zubní protézy, dědečka obral o patnáct set korun.
Mladý zloděj odcházel z pohřbu a hlavu měl plnou plánů. Jenže sám na ně nestačím. Potřebuju parťáka – uvažoval. Zalovil v kapse, na dlani se mu objevilo několik zlatých šperků.
„Podívej,“ upozornil na ně jedenadvacetiletého kamaráda Petra. S uspokojením zaznamenal jeho překvapivý pohled. „Jjjestli chceš, vvvyber si nějaký. Pppro Lenku,“ vybídl Petra. Dobře věděl o jeho slabosti pro téměř patnáctiletou dívku, s níž tři měsíce chodil.
„Mmmůžeš jich mmmít mmmnohem víc, když se bbbudeš činit,“ nadhodil Roman, když jeden ze šperků dnes už podruhé změnil majitele.
***
„Jjje nnnačase pppodívat se tttrochu dddo světa,“ vytasil se o nějaký den později se svými plány Roman. „Ale pppotřebujeme ppprachy,“ soukal ze sebe se zadrháváním, ke kterému přišel ve svých sedmi letech. Tehdy spadl ze zídky na hlavu.
Petr byl přičinlivý učedník. Snad i proto, že Lenka měla z jeho množících se darů, aniž by tušila, odkud pocházejí, vždy velkou radost. Navíc ho – už odmalička – nebyl velký problém ovlivnit, přesvědčit. Teď, aby přispěl ke společnému dílu, ukradl doma rodičům jeden ze zlatých prstenů.
„Já vím,“ pokýval hlavou na Romanovo upozornění, že za ten se moc nepovyrazí. Proto se s kamarádem bez řečí vydal do jedné z okrajových brněnských čtvrtí, kde se – alespoň podle slov už zkušeného zloděje – měli pěkně napakovat.
„Sssakra, tttady ale vvvůbec nic není,“ podivil se Roman po půlhodině, během níž obrátili zařízení jednoho z rodinných domků málem vzhůru nohama. „Dddeme vvvedle,“ zavelel. Ani tam však na ně nečekal žádný zlatý důl. Dva tisíce korun byly jen slabou náplastí na představy o peněženkách praskajících ve švech, s nimiž se vydají za štěstím.
„Nnnevadí, dddalší ssseženeme cestou,“ mávl rukou Roman.
***
„Nnno vvvidíš, a je to,“ spokojeně se rozvalil Roman na předním sedadle vypůjčeného auta. Petr zařadil rychlost, vyjeli. Do Karlových Varů.
„Vvvem to pppřes Ppprahu,“ nařídil jeho spolucestující. „Ppporozhlédneme se tttam,“ Porozhlédli se hlavně po parkovištích. Na jednom z nich se jim podařilo prodat magnetofon. Za pár stovek, hlídači. Jinde však neuspěli.
Nastal večer, bylo načase pomýšlet na nocleh. Vybírat nemuseli. Jejich kapsy zely prázdnotou, za „zboží“ je nikdo přespat nenechá. Nezbývalo než vzít zavděk interiérem auta, odstaveného na kraji lesní cesty.
„Ach jo,“ vzdychl jeden a pomyslel si něco o slibovaných radovánkách se spoustou peněz v kapse.
„Zzzítra zzzačneme pppracovat,“ prohodil druhý a těšil se na pokračování výletu.
Ráno Petr už podruhé zapochyboval o smyslu cesty. Bolelo ho celé tělo, cítil se špinavý, měl viditelně po náladě. Jenže neřekl nic. Bezpečně vedl auto po okresních silnicích a když uslyšel kamarádovo „zzzastav“, poslušně šlápl na brzdu.
Ono „zzzastav“ zaznělo toho dne celkem devětkrát. Pokaždé u nějakého rodinného domku. Hned napoprvé ale zbytečně. Kromě spousty náboženských knih v něm nebylo zhola nic. Zato dalších osm domů přineslo poměrně bohatou žeň. Peněz i cenností.
Roman se usmíval jak letní sluníčko. Projevil přání jet směrem na Most, zastavit se v Libkovicích, kde „seděl.“ Řidič jen mlčky přikývl, o něčem přemýšlel. Po chvíli s tím vyrukoval: „Co kdybychom se vrátili do Brna pro Lenku? Znám jednoho chlápka na Litoměřicku, pár dnů bychom u něj mohli zůstat. Co říkáš?“ obrátil se na Romana.
Ten nic nenamítal. Měl jen jednu podmínku: „Až zzzítra.“ Nemohl se dočkat noci, strávené v mosteckém hotelu. Přesněji řečeno šestnáctileté servírky Martiny, pro kterou měl připravené náušnice s bílou perlou. A taky drahé značkové hodinky.
***
Do hotelu se pak vrátili hned nazítří večer. Už s Lenkou. Zatímco Roman spal sám, ve vedlejším dvoulůžkovém pokoji došlo k tomu, čemu se říká pohlavní zneužití. Hned třikrát. Lence totiž chybělo do dovršení patnácti let ještě pět dnů.
Kamarád Sehnálek v malebné vísce na Litoměřicku přivítal návštěvníky srdečně. Tři dny jedli, opíjeli se a veselili. Ranní návrat do Brna však moc radostný nebyl. Znovu jim totiž došly peníze.
Roman se dlouho nerozmýšlel. Tentokrát sám se vydal do jednoho z brněnských domků a odnesl odtud zlato, šperky i peníze v hodnotě téměř sto třicet tisíc korun. Zastavil se za Petrem v práci, pak se vydali do Bratislavy prodávat nakradené zlato. Udali však jen zlatý dukát.
Roman se v cestování zhlédl. Stejně jako v Martině. Cestu za ní si chtěl zjednodušit v Lovosicích ukradeným autem, daleko se však nedostal. Došel benzín. Dívka se zaradovala ze zlatého řetízku i prstenu, odjížděla však na dovolenou. Romanovi nezbylo, než se s ní rozloučit.
Policisté už na něj v Brně čekali. Otisky ukazováčku levé ruky, částí pravé i levé dlaně a další, které zanechal při posledním vloupání, hovořily jasně. O den později skončil ve vazbě i Petr.
