Bez jazyka nelze hovořit o člověku, bez zločinu o vrahovi. Před dvaceti lety se o něm – hlavně na Brněnsku – mluvilo. Nahlas i potichu, s otazníky i bez nich. Se strachem i beze strachu. Tišnovem a Ivančicemi, dějišti tragédie, se zprávy o ní šířily mezi lidmi rychlostí blesku.
Tři vyhaslé lidské životy během čtrnácti hodin, těžce zraněná žena a ještě ne roční dítě. Taková byla bilance jedné cesty z Ostravy na jižní Moravu. Cesty, která uzavřela hned několik lidských osudů. Je to smutný, tragický příběh. Bohužel skutečný, pravdivý.
***
Šedivý úsvit se pozvolna mění v bledé světlo a posléze v nový den. Noc je zapuzena, začíná ráno a s ním iluze další naděje. Pavel Kalný nespočítá, kolikrát už takhle stál u okna svého ostravského bytu, hleděl kamsi do dáli a přemýšlel. Proč ji přede mnou schovávají? Proč mi ji ty ženský zatracený nechtějí ani ukázat? Dát? Vždyť je to přece i moje dítě!
Zapomíná na to, že nyní šestiletou Hanku svěřil soud po rozvodu do péče matky. Zapomíná, že loni o Vánocích ji bývalé manželce včas nevrátil, že s dítětem v náručí nakonec utekl na zastávku tramvaje a tam napadl policisty i bývalou ženu. Neuvědomuje si, že trestní stíhání proti němu zastavili jen pro zjištěnou psychickou poruchu.
Začíná nový den a Pavel jej vítá starými myšlenkami: Rozvod stejně zavinila tchýně Tlášková. Nebýt jí, nemusel jsem zbytečně psát tolik dopisů na různé instituce, aby dítě svěřili mně. Nebýt jí, mohla být Hanka už dávno se mnou.
Zapomíná na to, že od něj po pár měsících odešla i druhá žena, Lucie. Nakonec se odstěhovala k rodičům do Ivančic, kde před pár měsíci porodila dceru Markétu. Zatne pěsti: proč se nechce vrátit? Proč byly všechny ty dopisy a návštěvy v Ivančicích marné? Proč?
Znovu se mu před očima objeví obrázek Hanky. Pak mu zrak zabloudí na kalendář. Už brzy budou prázdniny. Toho dubnového dne sedne a napíše bývalé ženě další dopis. Oznamuje v něm, že si od prvního července vezme Hanku na dovolenou k sobě. Může. Opravňuje ho k tomu rozhodnutí okresního soudu v Ostravě.
V určený den však zvoní u bytu bývalé manželky marně. V jejím zaměstnání se dozví, že odjela na dovolenou do Brna.
Je i s Hankou u své babičky v Tišnově, usoudí Kalný. Musím konečně začít jednat jako chlap, rozhodne tvrdě.
***
Motor červené škodovky stovky, půjčené od otce, si spokojeně pobrukuje. Pavel Kalný pohlédne na hodinky, v duchu počítá, za jak dlouho uvidí dceru. Zatváří se nespokojeně, přišlápne plynový pedál.
Je pondělí sedmého července, přibližně půl páté odpoledne. Auto měkce zastaví v jedné z tišnovských ulic. Mladý muž za volantem přes silné brýle pozorně sleduje dění před jedním z domů. Dceru však vyhlíží marně.
Po půlhodině ho čekání omrzí. „Jdu si pro Hanku,“ řekne bývalé tchýni Janě Tláškové, která mu otevře. „Mám na to právo,“ nic nedbá na ženino tvrzení, že Hanka v Tišnově není. Dívčino oblečení a boty v předsíni totiž svědčí o opaku.
Neuspěje.
Jde zpět do auta, přemýšlí, co podniknout. Budu jednat jako chlap, připomene si své rozhodnutí z prvního červencového dne. Schová pod bundu dlouhý kuchyňský nůž a jde se znovu dovolávat svého práva. Jestli mi holku nedá, tak jej použiju – přesvědčuje sám sebe.
Myslí to vážně. Dvaapadesátiletá Jana Tlášková na místě umírá, její o jedenatřicet let starší matka Jana Nývltová, která uslyšela křik a vyšla z bytu ven na chodbičku, končí se dvěma tržnými ranami v brněnské nemocnici.
***
Pavel Kalný pozoruje zrcadlově hladkou a lesklou hladinu Brněnské přehrady. Nevydrží sedět na místě. Neklidně přechází po břehu, nakonec se svlékne a vykoupe. V příjemně chladivé vodě ho napadne: Dostaly co zasloužily. Teď budou v bolestech přemýšlet o tom, co způsobily, zavinily. Takového varování by bylo třeba všem ženským – aby se nad sebou zamyslely.
Že je vrahem, netuší. Nemůže ani vědět, že v této chvíli už po něm strážci zákona usilovně pátrají. Když na přehradě usíná, ví, co udělá a kam pojede zítra.
***
Dvacet minut po sedmé ráno, osmého července, zazvoní na obvodním oddělení policie v Ivančicích telefon.
„Hadrbolcová,“ představí se žena na druhém konci drátu. „Ve Starého ulici křičí z okna nějaký malý chlapec, že se něco stalo s jejich maminkou. Zlý strýc ji prý pořezal či co,“ rychle sděluje žena.
Na místo se okamžitě vydává podpraporčík Randáček. Dům, z něhož chlapec volal, je zamčený. Uvnitř se nachází nejen pětiletý kluk, ale také dvouletá dvojčátka. Jejich matka, třiadvacetiletá Stáňa Brvová, sestra Lucie Kalné, leží na podlaze. Mrtvá.
O půl osmé vychází najevo, že něco podobného se stalo v ulici Na hradbách. Obětí je ještě ne dvaadvacetiletá manželka Pavla Kalného Lucie. Desetiměsíční dcerka Markéta, kterou držela v náručí, má na sobě řezné rány. Vyžádají si nejméně měsíční léčení.
O pachateli všech hrůzných činů není pochyb. Jenže kde je? Kde ho hledat? Kontroly aut na silnicích se zatím míjejí účinkem. Ani jeden z řidičů zastavených červených škodovek-stovek není hledaný Kalný.
Ten je teď znovu na Brněnské přehradě. Zbavuje se tam zakrvácených riflí a plátěné bundy, připravuje se na cestu zpět domů, do Ostravy. Sotva však ujede pár kilometrů, policisté ho na dálničním přivaděči zadrží. Hodiny ukazují půl druhé odpoledne.
***
Kdo je vlastně trojnásobný vrah Pavel Kalný?
Narodil se před dvaatřiceti roky, jako jediné dítě svých rodičů. Vyučil se montérem akustického zařízení, při zaměstnání vystudoval stavební průmyslovku, pak vystřídal několik zaměstnání. Naposledy působil v Bytostavu Ostrava. Zpočátku jako stolař, nakonec se stal bezpečnostním technikem.
Sedí před vyšetřovatelem, hledí do země přes silná skla svých brýlí (kvůli slabým očím nebyl ani na vojně) a vede pořád svou: „Snažil jsem se, abychom byli úplná rodina. Už to nešlo vydržet, nevidět se denně se svými dětmi. Manželky mě nechápaly a tchýně se do nás neustále pletla. Za všechno můžou ženské. Však jsem to taky do těch dopisů napsal.“
Dopisy rozesílal na nejrůznější instituce, do novin i lidem náhodně vybraným z telefonního seznamu. Manželské rozvraty a rozvody v nich dával za vinu jednoznačně ženám, neváhal na papíře ani pomlouvat a urážet manželku Lucii.
„Nechtěl jsem nikoho zabít. Jen zranit. Aby se všechny ženské nad sebou zamyslely, až se o mém činu dozví. Nejsem žádný fackovací panák, to už měl dávno někdo pochopit,“ vykřikuje před vyšetřovatelem.
O tom, že první manželství skončilo z jeho popudu, že druhou manželku už krátce po svatbě ohrožoval kuchyňským nožem, ani slovo. O tom se museli vyšetřovatelé dozvědět od svědků.
V průběhu vyšetřování přijde zpráva, že zemřela Jana Nývltová. Soudní pitva však prokáže, že nikoli na následky zranění, které jí způsobil Kalný.
***
Soudní znalci, psychiatři a psychologové, zjišťují, že Kalný trpí duševní poruchou. Jedná se o výjimečný případ.
Patnáctého ledna se Kalný dozvěděl, že bude obžalovaný z trestných činů vraždy a ublížení na zdraví. O den později se oběsil. Rozsudek nad sebou raději vynesl sám.
