Byly zatím v tom bezstarostném věku, kdy toho o světě, o životě v něm moc nevěděly. Kdy spíše jen tušily, že život není jen zábava a tanec. Patnáctiletá Jindřiška Chrástková s o rok mladší Lenkou Náprstkovou kráčely zářijovými odpoledními ulicemi krajského města vstříc diskotéce a těšily se na setkání s kamarádkou Hankou Hromádkovou. Právě přicházela.
„Ahoj holky, dneska na disku nemůžu. Bylo mi uloženo jet k babičce,“ poněkud ironicky komentovala verdikt svých rodičů Hanka. Obě zbývající dívky zklamaně protáhly obličeje. „To je škoda,“rozloučily se s kamarádkou a začaly spřádat další plány.
Nakonec se vzdaly tanečního parketu, protínaného vybuchujícími gejzíry barevných světel a rytmů, notně násobených zesilovači a reproduktory. „Není co řešit. Pokecáme, pobloudíme po městě,“ shodly se a zamířily do nejbližších ulic.
***
Čtyři z pěti dalších hlavních aktérů nastávajícího dramatu koncertovali na kytaru v parku za divadlem. Melodie se rozléhaly do daleka, v přestávkách měl řečnické sólo mladík snědé pleti, ostatními přezdívaný Ital: „To byste zírali, co takový bílý holky dovedou. Je to úplně něco jinýho než ty naše.“
Jeho monolog, prošpikovaný řadou senzačních intimních podrobností, přerušila další píseň. Během ní se u improvizovaného koncertního pódia objevila dvě děvčata. „Ještě je čas, domů to do osmi večer bohatě stihneš. Budeme chvilku poslouchat,“ přemlouvala Lenku Jindřiška. O pár minut později už obě seděly se dvěma z oněch čtyř romských chlapců na lavičce. O několik metrů dál od koncertujícího.
„Pote do Lužánek, tam si budeme moct taky zatancovat,“ navrhl jim Ital. Dívky se nejprve zdráhaly, nakonec souhlasily. Ručičky nejbližších pouličních hodin v té chvíli ukazovaly patnáct minut po šesté.
„Na Lenku mi nemakej, ta je moje,“ zašeptal Ital do ucha kamarádovi cestou do Lužánek. Tam dostaly události rychlý spád.
Lenka je lákána do hustého křoví. Odmítá.
Nakonec na jeho okraj přece jen jde, protože Ital jí bere svetr a ona se bojí, že o něj přijde. Rom neváhá. Pevně ji uchopí za ruku a neurvale dívku do křoví vtáhne.
O pár metrů dál se baví Jindřiška s druhým hochem. „Už bychom měly jít domů. Kde je vlastně Lenka?“ uvědomí si.
Slova o Italovi a křoví jí potáhnou oči závojem úzkosti a strachu. Cítí nebezpečí. Poleká se a odchází na tramvaj. Ponechává kamarádku osudu.
***
Ital nechce zbytečně ztrácet čas. Cíl jeho počínání je zřejmý. Lenka se však úporně brání.
„Je mi teprve čtrnáct,“ vysloví větu, kterou později zopakuje ještě několikrát. Pak se zoufale snaží přivolat svou kamarádku.
Dostane facku.
„Ještě jednou křikneš na Jindru a domů už se nikdy nevrátíš,“uslyší varování. Násilník nic nedbá na dětská ramínka rozechvívaná přívalem pláče, na oči až po okraj naplněné slzami. Dosáhnout svého se mu přesto nepodaří.
Odkudsi opodál se ozve zapískání. Ital signál zopakuje. „Přichází posila, teď něco uvidíš,“ sykne nenávistně.
Do hustého křoví, vytvářejícího jakousi místnůstku, v němž nechybí ani přírodní klenba, vcházejí další tři romští mladíci. Dva z nich zná Lenka už od divadla, třetí je jí neznámý.
Netrvá dlouho a objeví se pátý. Ten, který doprovodil Jindřišku Chrástkovou k tramvaji.
Je přibližně sedm hodin večer. Pro Lenku Náprstkovou začíná nejhorší, nejotřesnější zážitek jejího dosavadního čtrnáctiletého života. S bundou na obličeji, s bitím, ponižováním, na ohořelém slamníku, mezi střepy, špinavými papíry a starými plechovkami poznává, jací také dovedou být muži.
Poznává to poprvé a hned několikrát.
Únavou ztrácí schopnost se bránit. Pláče a prosí. „Pusťte mě, nechte mě odejít,“ opakuje pořád dokola. Adresáti naléhavé výzvy ji odmítají vyslyšet. Dívka zavírá oči a doufá v zázrak. V to, že se objeví někdo, kdo ukončí tohle její nevýslovné utrpění. Pak se vzdává veškeré naděje. Snaží se nevnímat cizí ruku, ruce, vůbec nic. Ale nejde to...
Po dvouhodinovém trápení v sobě posbírá poslední zbytky sil, využije chvilkové nepozornosti násilníků a utíká. Utíká, kam ji nohy nesou.
Uvědomí si, že musí běžet někam, kde jsou lidé. Hodně lidí.
***
Postarší manželé jdoucí po chodníku zpozorní. Zaslechnou jakési volání. Zastaví se. Pohledy muže i ženy spočinou na tmou černé oponě přes silnici ležícího parku. Opona se rozevírá, vybíhá z ní jakási dívka. Směřuje k nim. Je špinavá, zakrvácená, rozcuchaná.
„Prosím vás, moc vás prosím, pomozte mi. Zavolejte policii,“ vzlyká Lenka.
Jako na zavolanou přijíždí policejní auto. Manželé je zastavují. Následuje pár nezbytných slov, strážci zákona dívku usazují uvnitř a objíždějí s ní lužánecký park. Několikrát. Partu romských mladíků už však nikde nespatří.
***
Lenka Náprstková vypovídá. Z popisu Itala je zřejmé, že se nápadně hodí na Reného Lakatoše. Šestnáct a půl roku, už jako nezletilý se dopouštěl trestné činnosti.
Na místě činu najdou policisté dámskou kabelku a předplatní jízdenku městské hromadné dopravy s Lenčiným jménem. Pes jde po stopě na křižovatku dvou nedalekých ulic. Tam ji ztrácí.
Při pátrací akci zadrží policisté v parku pod divadlem jednoho z podezřelých. Nezletilý žák zvláštní školy Pavel Barnabáš má čtrnáct a půl roku. „Byl sem u toho,“ přizná se. Uvede také jména všech čtyř ostatních zúčastněných.
Policisté je zadrží. U jednoho z nich najdou také potřebný důkaz. Lenčiny kalhotky. Všichni se k činu doznají.
***
Kdo jsou? Tři mladiství: René Lakatoš, Bartoloměj Šmíd a Antonín Tymych. Dva nezletilí: Pavel Barnabáš a Josef Šmíd – Bartolomějův bratr.
Rozbíhá se kolotoč výslechů. Na jeho konci je jako křišťál jasné všechno, co v počátku zůstává zahalené rouškou dohadů. Mladíkům nic nepomůže, že hážou vinu jeden na druhého, že svého činu litují. Strážci zákona uzel protichůdných výpovědí, lží a falešných obvinění stejně rozpletou.
