Léto pevně třímalo žezlo své vlády a vysušovalo hrdla nejen návštěvníkům letní restaurace nejmenovaného městečka. Padesátiletý vdovec Jindřich Zanáška se s létem – a žízní – vyrovnával po svém. Hrdlem, o němž sám pyšně prohlašoval, že je má jak splav, svižně proléval jednu pěnivou dvanáctku za druhou.
„Miluju léto, všechny jeho podoby, všechny ty vůně, které s sebou přináší. Jsem z nich jako opilý,“ vyznával se vrchnímu Božetěchovi, kterému tady nikdo ze štamgastů neřekl jinak než Bóža. „Ty květiny za to nemůžou,“ stručně prohodil vrchní, když Zanáškovi přimalovával na účtenku desátý křížek.
„Nejseš romantik,“ mávl rukou host a zahleděl se kamsi před sebe. U jednoho ze stolů ho zaujala osaměle sedící dívka lepých tvarů, rozdávající na všechny strany bělostné úsměvy. „Tohle je květinka, k ní tak přivonět,“ zasnil se Zanáška. A pokynul jí. Následoval ten nejbělostnější, nejzářivější úsměv. Jen pro něho.
„Jindřich. Zanáška,“ představil se hned poté, co mu s dalším z nekonečné řady úsměvů dovolila přisednout si. „Eva. Nebesáčková,“ oplatila mu.
„Eva. Evička. Božská Eva jste,“ načal před dívkou svůj předlouhý monolog vdovec. Ztuhlým jazykem vyprávěl o těžkém údělu muže, jenž zůstane sám, o tom, jak v jeho domácnosti – i v životě – chybí žena. Taková, která by měla porozumění, která by nešetřila něhou a citem. „Evičko, vy si to asi vůbec nedovedete představit, vy jistě kolem sebe máte nejen manžela, ale i řadu přátel,“ vklouzly mu slzy do přiopilých očí.
Když se dozvěděl, že jeho společnice je nejen svobodná, ale i podobně osamělá jako on, objednal jí další dvoudeci červeného. „Je dobré na krvinky. Po něm hezky zrůžovíte, ještě víc zkrásníte,“ pokusil se zažertovat. „Zkrásníš,“ opravila ho.
Slunce už dávno zapadlo, když si ji vedl domů. „Doufám, že mi ukážeš svou sbírku známek. Nebo motýlů?“ pozvala se předtím tam u stolu vlastně sama, čímž jeho rozpálené hlavě značně ulehčila.
Škobrtali parkem, on cosi nesrozumitelně brumlal, ona se zvonivě smála. Vtom zpoza křoví vyskočil bezmála dvoumetrový mladý muž. „Tak tady jste, konečně jsem vás nachytal. Ty okamžitě maž domů,“ zapíchl prst do dívčiny hrudi. „A s tebou si ještě popovídám,“ obrátil se na vylekaného Zanášku. „Chtěl jsi mi znásilnit manželku. Jsou jen dvě možnosti. Buď půjdeš před soud nebo tě to budeš něco stát. Strejdo,“ dodal svalovec.
„Tttto,“ nebyl ze sebe oslovený schopen vydat jediné slovo. „Říkáš, že budeš raději platit? To je rozumná řeč,“ spokojeně prohlásil hromotluk a zkušeným hmatem vylovil z vdovcovy kapsy peněženku. „Pětistovka,“ konstatoval po nahlédnutí do jejího nitra. „Nic moc, ale protentokrát stačí,“ dodal.
„Adam jméno mé,“ představil se dívčin manžel. „Ty se neunavuj,“ mávl na „strejdu“. Tebe si představím sám,“ zalistoval ve vdovcově občanském průkazu. Pojednou stál Zanáška na parkové cestičce sám. Byla to pravda? Nebo sen? honilo se mu hlavou. Pohled do prázdné peněženky potvrdil první verzi.
***
Možná to znáte. Vytáčíte telefonní číslo a najednou se napojíte na hovor dvou jiných lidí. Mluví o práci, lásce, o mnohém jiném. Je na vás, zda sluchátko diskrétně položíte a začnete vytáčet znovu, nebo zda onen dialog vyslechnete až do konce. Záleží na nátuře.
Poručík Vašek zvolil druhou možnost. Hovor, jehož se stal nechtěným svědkem, byl totiž víc než podivný: „…rozuměls dobře, tady Adam. Strejdo, jde o další dva tisíce. Zítra večer v sedm v nádražní restauraci. A žádný hlouposti, to ti povídám. Jasný?“ Po krátké odmlce bylo slyšet slůvko „jasný“ i z druhého konce drátu. Pak sluchátko klaplo.
Poručík Vašek odložil do vidlice telefonního přístroje i to svoje a zamyslel se. O nic dobrého nepůjde – bylo mu jasné. Vydírání? Pravděpodobně. Uvidíme zítra, rozhodl se do inkriminovaného místa podívat.
***
Vylekaného postaršího muže přicházejícího k nádražní restauraci spatřil policista už zdaleka. Neustále se ustrašeně ohlížel na všechny strany, nebylo těžké uhodnout, o koho se jedná.
„Transakce,“ ke které mělo dojít na pánském záchodku, se neuskutečnila ani zdaleka podle představ vyděrače Adama. „Tady kamarád mně ty dva tisíce půjčil. Viď, Jindro?“ snažil se hájit hromotluk. Vdovec však v sobě posbíral poslední zbytky odvahy: „Nic jsem mu nepůjčil. Vydíral mě. Dlouho a moc.“ O tom, jak to všechno bylo, vyprávěl později do protokolu. Po pěti stech korunách, o které přišel v parku, si myslel, že už bude klid. Byl. Jenže jen týden.
Pak jednoho dne zazvonil u něj doma telefon. „Tady Adam, vzpomínáš si na mě, strejdo?“ uslyšel ze sluchátka. Bodejť by si nevzpomínal. Adam mu sdělil, že manželka je neústupná, že si všechno rozmyslela a chce pokus o znásilnění za každou cenu oznámit. Jedině, říkala prý, kdybys jí to vynahradil finančně. Ale pořádně. Chce pět tisíc.
Co mi zbývalo? Snažil se ještě teď hájit Zanáška. O ostudu jsem nestál, raději jsem sáhl do úspor a zaplatil. Podruhé – a bohužel zdaleka ještě ne naposledy. Jenže to jsem tenkrát netušil. Čas od času se jméno Adam ozývalo z telefonu nejen u vdovce doma, ale i na pracovišti.
„Žena to oznámení nakonec stejně podala. Ale já mám známého právníka, ten má velký vliv, může je ještě stopit. Ovšem zaplať, strejdo, zadarmo ani kuře nehrabe!“ „Tady Adam, právník říkal, že sám na to stačit nebude, má však dobrého přítele soudce, ten by mohl pomoct. Zaplať mu, strejdo!“
Tak a podobně telefonoval vyděrač, jenž ani žádným manželem Evy (ta se mimochodem jmenovala Jana Slepičková a měla devatenáct let) nebyl. Pravé nebylo ani jméno Adam – možná je používal proto, že se za Albína styděl.
Povedený párek z „ráje“ vylákal na vdovci bezmála padesát tisíc korun. Šel za to do vězení na šest let.
