Karel Mačkal se uvelebil v pohodlném křesle, jeho pohled na chvíli spočinul na plápolajících plamenech v krbu, aby vzápětí zakotvil na blondýnce sedící naproti němu. Byla o dvacet let mladší než on, pracovala ve stejné firmě a měla – alespoň podle jeho názoru – mnohem víc předností, než svých zralých pětatřicet let. Znal ji dva roky. Téměř tak dlouho také důvěrně.
„Vůbec se mi do Brna nechce,“ nadhodil jakoby mimochodem, ale Irena Prchalová dobře věděla, jak mu asi je. Před čtrnácti dny se rozvedl, tím byl jejich vzájemný vztah takříkajíc legalizován. Jenže manželka, teď už bývalá, mu doma dělala peklo. Nyní snad ještě víc než dřív. Týden strávený na téhle jeho chatě u Prahy pro něho byl hotovým rájem. Milda, jak Ireně říkal, pro to dělala všechno.
„Co máš z toho, mně taky ne,“ řekla popravdě Irena. „Ale zítra je neděle, tu ještě strávíme celou spolu, no, a pak se uvidíme v pondělí v práci,“ utěšovala a povzbuzovala očividně zkroušeného muže. Ač to původně měla v úmyslu, o jejich společné budoucnosti už hovořit nezačala. Natolik Karla znala, že věděla jistě: teď by to nemělo žádný smysl.
***
Na televizní obrazovce dováděli večerníčkovští králíci z klobouku, major Kokrda zapil večeři sklenicí limonády. Mít tady tak půllitřík točeného, zasnil se a začal koketovat s myšlenkou, že si na ně zajde do nedaleké hospůdky, které nikdo z jejích pravidelných návštěvníků neřekl jinak než Žužlárna.
Kriminalistovy dorezava zbarvené pěnivé sny přerušilo rázné zazvonění telefonního přístroje. „Sakra,“ polkl major žíznivou slinu a zvedl sluchátko. O pár vteřin později se výraz jeho obličeje výrazně změnil. „Rozumím. Za pět minut čekám před domem.“ Než se převlékl, stačil vypít ještě jednu sklenici žluté, odporně sladké limonády.
„Mrtvá se jmenuje Jiřina Mačkalová, dvaapadesát let, rozvedená. Našel ji bývalý manžel. V bytě, který obývali společně. Byli rozvedeni teprve dva týdny,“ informoval majora Kokrdu poručík Vašek cestou.
Žena ležela v tratolišti krve, na zemi v obývacím pokoji. Nebyl na ni pěkný pohled: krvavé rány na hlavě, rozpárané břicho, vyhřezlá střeva. „Řekl bych, že je mrtvá asi dva dny,“ prohodil přivolaný lékař. „Rány na hlavě pocházejí pravděpodobně od tohohle,“ ukázal na malou činku, ležící pod ženiným tělem. „Břicho má na svědomí pro změnu asi tenhle,“ zamířil lékař prstem na dlouhý kuchyňský nůž. „Víc ukáže pitva,“ neopomenul zdůraznit.
Kriminalisté se porozhlédli po bytě, v kuchyni narazili na muže, jenž měl sice k veselosti daleko, ale k očividnému smutku jen o málo blíž. Při jejich příchodu povstal. Dobře zachovalý padesátník, žádný pupek, vlasy sice na ústupu, ale ne na úprku, na sobě elegantní oblek – bystře zaregistroval Kokrda.
„Mačkal. Karel Mačkal,“ představil se muž. „Já jsem ji tady dnes našel,“ informoval. „Vrátil jsem se z dovolené, vejdu do bytu a takovéhle nadělení. Kdo jí to mohl udělat?“ zeptal se spíše sám sebe než mužů zákona. „To se uvidí. Zatím nám, pane Mačkale, řekněte něco o vašem manželství. Vlastně už bývalém,“ opravil se major. „A také o tom, kdo by mohl mít na smrti vaší bývalé ženy zájem.“
Karel Mačkal se rozpovídal. Jak se s Jiřinou před třiceti lety poznali, jak chtěli mít kupu dětí a nakonec neměli žádné. „Doktoři se tenkrát nespletli, když jí nedávali prakticky žádnou naději na mateřství. Ale proč, to mi nikdy neřekla.“ Mluvil tišeji a tišeji. Nebylo to jen v hlase, ale také v nějakém zahledění se zpátky, ve vybavení vzpomínky.
„Možná proto, že jsme neměli děti, se o to víc upnula na mě. Chorobně upnula. Žárlila, dělala mi scény při každém odchodu z domova, třeba i do práce. Časem se z mého života stalo peklo. Divíte se, že jsem si nakonec našel milenku? Jenže Jiřina jako by to tušila. Jestli se se mnou někdy rozvedeš, zničím tě, řekla mi jednoho dne a neopomenula to opakovat při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Nakonec jsem se přece jen rozvedl, už to tak dál nešlo. Jenže co mi to bylo platné? Nezbylo než stejně bydlet dál tady,“ opsal rukou kruh kolem sebe.
Pak pokračoval: „A ona svoje útoky ještě vystupňovala. Budeš se ještě divit, budeš se moc divit, říkávala a dobře věděla, jak mě tím deptá. Udělal jsem jediné, co jsem udělat mohl. Sbalil se a odjel s přítelkyní na týden na chatu u Prahy. Co bylo po návratu už víte.“
Odmlčel se a zahleděl kamsi do dálky. „Přátele, tedy společné přátele, jsme nikdy neměli. Za ní taky nikdy nikdo nechodil. Když byla doma sama, bála se. Bála se tolik, že by nikomu neotevřela. A víte, co je nejpodivnější? Ta činka,“ ukázal směrem k obýváku, „ta je moje. Dříve jsem s ní tak trochu posiloval. Ale teď už přes rok ležela ve spíži na zemi, až v rožku pod spodním regálem. Věděl jsem o ní jen já,“ zakroutil nechápavě hlavou.
Major Kokrda s poručíkem Vaškem se po sobě podívali, ale neřekli nic. Ještě jednou se porozhlédli po bytě a při odchodu upozornili jeho nájemníka, aby se zatím nikam nevzdaloval. „Pokud budeme něco potřebovat, ještě se zastavíme,“ rozloučili se. „Jo, a kde bychom našli tu vaši přítelkyni?“ zeptali se už na chodbě.
Neřekla jim nic nového. Potvrdila jen to, co už slyšeli na místě činu. „Nevzpomněla byste si, co jste dělali v pátek?“ vyrukoval s otázkou poručík Vašek. „V pátek? No ano, to jel Kája za maminkou do Prahy. Vyrazil hned po ránu a vrátil se odpoledne, celý naštvaný. Maminka prý nebyla doma, čekal na ni, ale stejně se nedočkal. Cestou zpět se mu porouchalo auto, opravoval je. Proč se ptáte zrovna na pátek?“ napadlo ji najednou. „Snad si nemyslíte, že…“ zarazila se uprostřed věty.
„Nemyslíme si nic, jen vyšetřujeme,“ prohodil major Kokrda a položil Ireně Píchalové ještě pár doplňujících otázek. Později v autě si zapálil cigaretu a zahleděl se přes čelní sklo do osiřelé noční ulice. „Na co myslíš? Na to, co já?“ vyrušil ho z rozjímání Vašek. „Na to, že se ten případ zdá být úplně jasný?“
„Jasné je jen jedno. V ten pátek, pokud ta žena zemřela skutečně v pátek, to od Prahy sem a zpátky mohl pohodlně stihnout. Jenže to ještě nestačí k tomu, abychom ho mohli označit za vraha. Vyslechneme další sousedy a jeho známé, počkáme na výsledek pitvy, na to, co nám řeknou technici. Pak uvidíme.“ Major Kokrda zamáčkl nedopalek cigarety do popelníčku a nastartoval motor služební škodovky.
***
„Zemřela opravdu v pátek, někdy dopoledne,“ vyčetl z pitevního protokolu poručík Vašek. „Na tom nesejde,“ ozval se od protějšího stolu major Kokrda. Jeho podřízený se na něho zahleděl s údivem: „Jak to, nesejde?“
Major zamával expertízami. „Podívej,“ zalistoval v nich, „tady.“ Chybí krevní stín, který je při vraždě tohoto druhu běžně zaznamenáván. V našem případě nebyla rozstřikující se krev pachatelovým tělem v žádném směru zachycována. Pachatel totiž neexistoval. Byla to sebevražda. Pěkně rafinovaná a neobvyklá sebevražda. Paní Mačkalová trpěla silnou duševní poruchou, toto byla její pomsta manželovi za rozvod. Chtěla ho dostat za mříže.“
„A co krev za nehty Mačkala, kterou nebyl schopen vysvětlit?“ chytal se ještě stébla Vašek. „Jo, ta pocházela už ze čtvrtka. V tomhle případě by se – alespoň vzdáleně – o vraždě či zabití hovořit dalo. Byla totiž z králíka,“ zasmál se Kokrda.
