Vysočina. Kraj v minulosti často bičovaný větrem a vichřicemi. Kraj, jemuž slunce odedávna rozdílelo pohlazení jen poskrovnu. Tak jako tvrdé přírodní podmínky tesaly podobu kusu té země, formovaly i tvář a s ní nitro člověka – usedlíka. Jeho věrnost zásadám zdravého rozumu prošla nesčetněkrát zkouškou nejtvrdší, kdy o životě a smrti rozhodoval citlivý jazýček vah. Snad také proto odkázal svým potomkům dědictví v podobě hodnot z nejcennějších – šetrnost, pevnost charakteru, úctu k sobě i druhým. Bohužel ne na všechny se dostalo.
Nezáleží na tom, kdo to byl. Stejně jako nezáleží na tom, jak dlouho nosil ten poznatek v sobě. Jednoho podzimního dne přišel na policii a řekl: „Došlo ke znásilnění. Nejméně čtyřnásobnému.“ Uvedl místo (říkejme té obci třeba Mladenice), jména.
Záležitost však měla háček. Vlastně háčky dva. Jednalo se totiž o údajná znásilnění dvou sester starším bratrem. O znásilnění, která se navíc stala před třemi, čtyřmi roky.
***
Místo děje: vesnička, jejíž baráky by spočítali na prstech svých rukou dva lidé. Dědinka, v níž si lidé vidí i do talířů, v níž každé okno má pro místního obyvatele jméno. Její dosud poklidný život rozetne vyšetřování případu, o němž zatím nikdo neměl tušení.
„Už jste to slyšeli?“ nese se od domu k domu. „Taková hanba,“ šuškají si tetky na návsi. „Kdo by to do toho mladého Trlidy řekl?“ kroutí hlavami.
Hlavou kroutí i zmíněný Tomáš Trlida, sedící v těch chvílích před policejním vyšetřovatelem: „Na nic se nepamatuju. Nevím, že bych něco takového udělal. A pokud ano, pak za to může chlast. Když se napiju, bývám agresivní,“ mele pořád dokola.
Jeho sestry Ludmila s Ivanou jsou jiného názoru. „Udělal to,“ vypovídají shodně. navíc ještě znásilnil naše kamarádky. Dvakrát Laďku Pázlerovou a jednou Alici Obršlíkovou,“ překvapí dívky vyšetřovatele.
Obě kamarádky jsou teď už vdané. Čtyřlístek znásilněných vykreslí ty neradostné chvíle do nejmenšího detailu. Tomáš Trlida kapituluje. Přiznává všech sedm znásilnění. Případ povedeného bratříčka, v současné době podruhé ženatého pětadvacetiletého muže, očekávajícího narození druhého dítěte ve své rodině, lze uzavřít.
***
Šestnáctiletá Alice nervózně pokukovala po hodinkách. Blíží se devátá, měla bych vyrazit k domovu. Holky jsou z toho červeného vína už stejně pěkně rozparáděné, pomyslela si při pohledu na osazenstvo kuchyně u Trlidů. Usrkla limonády.
„Jestli chceš, odvezu tě do Borovan autem,“ nabídl jí Tomáš. Vyjeli. Prohřátý květnový večerní větřík je šlehal otevřeným okénkem po tvářích, mluvili o všem možném. Uprostřed zkratky, na polní cestě, auto zastavilo. „Rozbilo se,“ povídá chraplavým hlasem Tomáš. Obrátí se k Alici, začne ji líbat a osahávat. Dívka se jeho nenechavým a všudypřítomným rukám brání. „Uškrtím tě,“ vyhrožuje mladík a sápe se na ni. „Tomáši, přestaň, stejně to nemá cenu. Mám takové ty ženské věci,“ řekne Alice popravdě a doufá, že se tím útočníka zbaví. Marně.
„Nenávidím tě,“ zmohla se na jedinou větu, když ji odvážel domů. Takhle si své první milování s mužem nepředstavovala.
***
„Lída není doma? Mohla bych na ni počkat?“ zeptá se o pár týdnů později bratra své kamarádky Laďka. Tomáš jí k židli nabídne i víno. Je v něm ukryto slunce a pulsuje v něm krev.
„Stejně už nejsi poctivá,“ z ničeho nic zacílí na terč svého zájmu hostitel. „Jsem,“ zdůrazní dívka, která oslavila před třemi měsíci patnáctiny. „Ale máš ze mě strach,“ pokračuje cílevědomě mladík. Když se dočká záporné odpovědi, vyzve Laďku, aby to dokázala: „Tak se mnou pojď do ložnice.“
Tam se na dívku vrhá. Ta se jeho hrubé síle neubrání. Bolest. Nepředstavitelná bolest. Chce se jí zakřičet. Nejde to. Zakřičí jen očima. Je to jediný výkřik, na který se zmůže. Hluboko v jejím nitru je pohřben druhý, ten opravdový. Jenže i výkřik očima může být slyšet.
Jako je nesdělitelná a nepřenosná velká radost, o to víc nejdou přenést největší beznaděj, bolest, smutek a zklamání. Když se vrátí Lída Troudová domů, vytuší, kolik uhodilo. Skvrny od krve na posteli hovoří jasnou, srozumitelnou řečí.
Za několik měsíců veze Tomáš Laďku z další návštěvy na motocyklu domů. U jejího bydliště nezastavuje, jede dál. Za zahradami, na mezi, se scéna ponížení opakuje. Dívka se nejprve brání, potom rezignuje. Nekřičí. Tady, kus od vesnice, stejně není nikdo, kdo by mi pomohl – uvažuje. Z očí jí vyklouznou slzy, hořkost nabývá vrchu. Neřekne mu ani slovíčko. Ale její pohled, její gesto, které udělá, říká víc než všechny věty výčitek.
Zklamání bolí pokaždé víc a víc. Bolí tak, že se začnete bát. Je to, jako kdybyste se pokaždé víc spálili. A pokaždé se to hojí pomaleji.
***
Jeden rok se stává historií, vládu přebírá další. Uplyne z něj měsíc. Druhý. Třetí. Toho březnového dne přijíždí Tomáš Trlida do Mladenic na návštěvu za sestrami. Do domku, z něhož po rozvedeném otci před časem odešla i matka. Do Borovan za druhem, s nímž má tříleté dítě.
Trlida přijíždí jako obvykle bez manželky Světlany i dcery Kateřiny. Jako obvykle také zahajuje návštěvu v místním hostinci. Jde tam zapít žal z nepovedeného manželství, z blížícího se rozvodu.
Obrací do sebe obsah jedné sklenky za druhou. Dopije další, dívá se do jejího dna, v němž se tříští odražené světlo. Vidí v něm ženu. Potřebuje ženu. Dopřává si jednu opojnou představu za druhou. Přece nezůstanu jen u představ, říká si.
Vzpomene si na loňské zážitky s Alicí a Laďkou. Povedlo se to poprvé, půjde to i příště, honí se mu v opilé hlavě myšlenky. Pak se v ní zrodí plán. Hrůzný plán, jehož uskutečnění přižene černý mrak na dosud bezoblačnou oblohu sourozeneckého soužití.
Neuvědomil si zákon volného pádu: když jednou skočíš, musíš se tomuto pádu podrobit. Potom už nemáš vliv na nic.
***
Lída Trlidová se po bratrovi překvapeně ohlédla: „Proč zamykáš?“ Vtom spatřila v jeho očích něco, co tam nikdy nebylo. „Brácho, neblázni, jsi opilý,“ křičela na něho, když před ním utíkala. Nakonec vlezla pod stůl. Mluvila stále rychleji, úpěnlivě spojovala slova v řetěz vět, který ho obtáčel od nohou k ramenům. Jenže řetěz byl málo pevný.
„Udělal jsem to proto, abych ti to zhnusil,“ prohlásil bratr cynicky na adresu sestry, která nedávno dovršila patnáct let. („Panna jsem nebyla, chodila jsem v té době s jedním pánem z Mladenic,“ řekne vyšetřovateli Ludmila Trlidová o několik let později.)
Když ji Tomáš znásilní v témže roce podruhé, Lída už není studentkou gymnázia, pracuje jako pomocnice v kuchyni jednoho z hotelů. Tentokrát bratr svůj čin nijak nekomentuje. O to víc řečí vede po zneuctění druhé sestry, sedmnáctileté Ivany: „Buď ráda, že jsem to udělal, protože ty by ses s klukem nikdy nedokázala vyspat.“
Najednou se v něm něco zlomí. Vezme kuchyňský nůž, začne jej brousit. „Udělal jsem hroznou věc, podřežu se,“ vykřikuje pořád dokola. Ivana, přestože je částečně v šoku, mu v tom zabrání. Za pár měsíců skončí noční návštěva Tomáše Troudy v rodném domku stejně. Jen zdůvodnění je jiné: „Víš, Ivo, proč tentokrát? Aby sis pamatovala, že to nemáš říkat Lídě!“
Člověk by zapomínal mnohem snáz, kdyby neměl sny – napadlo dívky nezávisle na sobě mnohokrát uprostřed noci, když se budily strachem, když se jim zdávalo o těch hrozných chvílích. Kdo může vědět, jak dovede být život tvrdý, těžký, plný tragické hanby, černých hlubin bezmoci a porážky – říkaly si nejednou sestry i jejich kamarádky. Přesto si všechny čtyři vzájemně slíbily zavázat ústa na mašličku.
Dříve či později ji ale pak stejně rozvázaly. O událostech v Mladenicích se postupně dozvěděly některé kamarádky a spolupracovnice. Ivana je vypodobnila mistrovi v práci, Alice s Laďkou svým manželům. Někdo z nich se nechtěl spokojit s pouhým konstatováním. Svou návštěvou na policii hodlal dát průchod spravedlnosti.
***
Nic mu nebyla platná pozdní lítost, nic nepomohly pohledy očí, zastřených stíny smutku. Ke slovu přišli soudní znalci – psychiatři a sexuolog. Nezjistili u Tomáše žádnou duševní nemoc nebo poruchu. Soud ho uznal vinným ze sedminásobného trestného činu znásilnění a čtyřnásobného činu soulože mezi příbuznými. Poslal ho do vězení na čtyři roky.
