Karel Zlámal toho osudného čtrnáctého března nasál vůni připravované večeře. „Smím hádat?“ obrátil se na manželku Marii.
„Roštěná?“ S otazníkem v očích nadzvedl pokličku na hrnci a začal se těšit na své oblíbené jídlo.
Ticho, dosud přerušované pouze šustěním novinových stránek a bubláním jídla na sporáku proťal výkřik. Manželé na sebe pohlédli. „Uličný zas asi pořádně přebral,“ konstatovala žena. Druhý, ještě výraznější zvuk však vyvedl manžele z poklidu.
„Karle, měl bys tam jít zazvonit,“ vyzvala chotě paní Zlámalová. „Kdoví, co se tam děje.“
Muž poslušně zavřel noviny, pečlivě je složil a aniž to tušil, vydal se na svou poslední cestu. Dveře sousedního bytu našel pootevřené, na chodbu pronikalo sténání. Nebo se mi to jen zdá? ptal se sám sebe Zlámal.
Zazvonil. Nic. V bytě je ticho. Vešel dovnitř a z předsíně zahlédl na gauči nehybnou postavu souseda Uličného. Jeho oblečením prosakovala krev.
Zničehonic se před ním objevil jakýsi neznámý muž. S kuchyňským nožem v ruce. „Proboha, co jste to udělal?“ vysloví Zlámal svou poslední větu v životě. Vzápětí se nůž vnoří hluboko do jeho břicha.
Marie Zlámalová vchází do sousedova bytu o pár vteřin později. Ruka jakéhosi chlapa ji hrubě odstrčí, neznámý se hbitě protáhne kolem ní a vyběhne ven. Jejím nemocným očím se naskytne hrůzyplná podívaná: na zemi v kaluži krve leží její manžel, o několik metrů dál na gauči nehybný, rovněž zakrvácený soused Uličný.
Bytem zazní dnes v pořadí už třetí hlasitý výkřik. Od této chvíle začíná čas spěchat.
***
Tma zavěšuje do korun stromů černé prapory. Dvojnásobného vraha však tento příměr nenapadne. Co nejdál odtud, někam daleko, daleko – nabádá ho podvědomí. Sedá do vlaku a odjíždí z města.
Vyšetřování dvojnásobné vraždy – ač od ní uplynulo teprve několik hodin – se dostává do obrátek. I přesto, že korunní svědkyně Marie Zlámalová toho moc neřekne: „Pachatele neznám, nemohu uvést ani jeho popis. Trpím šeroslepostí, v předsíni bylo velmi špatné světlo. A taky to byl šok...“
Nezbývá než se pokusit vraha vytipovat. Hlavně z těch, co se s Uličným dobře znali, co s ním byli v poslední době vídáni. Patří k nim i jedenatřicetiletý Jiří Podešva. Před týdnem se vrátil z vězení. Už popáté.
Okamžitě je po něm vyhlášeno pátrání. Jeho tvář se později objevuje i na televizní obrazovce.
***
Je patnáctého března, před pátou hodinou odpoledne. Vrah potřebuje peníze. Jde navštívit svou tetu. Ta ale není doma. Sakra, uleví si, a pokračuje obcí ve své zmatené bezcílné pouti. Jde krokem, jeho myšlenky však utíkají dál. Snad až někam ke zdem zařízení, které před osmi dny opustil.
„To je ale náhodička! Nazdar Milane!“ srdečně pozdraví Milana Kučeru, kamaráda z učení i z vojny. Ten mi určitě pomůže. Jen na sobě nedat nic znát, ničím se neprozradit – horečně uvažuje.
„Za dvě hodiny odjíždím pryč, ale jestli chceš, pojďme aspoň chvilku na pivo,“ zve kamaráda Milan. Hořící cigarety odvíjejí stužky dýmu. Ti dva, sedící v pohostinství kdoví proč pojmenovaném Záložna, toho spolu moc nenamluví. Kučera tiše přihlíží, jak si kamarád čas od času vezme jeho cigaretu. Pak, stejně jako on, upije piva.
Zbystří pozornost teprve po dotazu na peněžní půjčku. „Musím se dostat do okresního města, chci tam začít fachčit,“ uslyší kamarádovo zdůvodnění.
***
Všímavý člověk vzal telefon a zavolal policistům, že jimi hledaný Podešva sedí v těchto chvílích v Záložně. Okamžitě si jedou pro něho. Dvojnásobný vrah, dosud rozmlouvající s kamarádem nad rozpitým pivem, jim podává občanský průkaz.
Ví, že prohrál.
Během výslechů moc nezapírá. Poplakává jako malý kluk. Rezolutně však popírá úmysl zabít, hájí se tím, že byl opilý, proto se neovládal. Před vyšetřovateli vystoupí plastický obrázek uplynulého týdne života Jiřího Podešvy. Týdne, jenž skončil vraždami. Smrtí dvou lidí.
Týdne, o němž se není možné nezmínit.
***
Jiří Podešva se zhluboka nadechl. Labužnicky vychutnával ten tři roky nepoznaný pocit svobody. Tolik jsem toho zmeškal, mám co dohánět! - přemítal. Majetnicky si poklepal na kapsu s tentokrát poctivě vydělanými několika tisícovkami a rázně vykročil.
Co na tom, že se stará se mnou rozvedla, že dvě malá děcka mě skoro neznají? Že taky rodiče se už před časem se mnou přestali a odmítli stýkat? Co na tom? Jedu přece domů. Hlavně že jedu pryč odtamtud! – radostně ukončil svůj vnitřní monolog při pohledu na budovu vězení.
Cítil se dobře, když na účtence – ke zjevné spokojenosti vrchního, pohybujícího se mezi stoly způsobem odpovídajícím úrovni restaurace – utěšeně přibývalo čárek. Kouř by se dal krájet, dnes ještě nevysypané velké popelníky přetékaly nedopalky cigaret.
„Tady, v hospodě, jsem vlastně doma, tady mně nikdo a nic nechybí, tady je mně nejlíp,“ deklamoval Podešva před spolusedícími. „A střízlivé nás nedostanou,“ snažil se ho kdosi u stolu unaveným hlasem napodobit.
Objednali další rundu.
Po ulici se blížící Zdenda (jak se rád nechával oslovovat) Uličný neměl rád to vysoké datum, kdy je těsně před výplatou, do kapsy hluboko. A bude to ještě horší. Marodím, nemocenská mě moc nevytrhne, uvažoval cestou do své oblíbené hospůdky. „Ále co, nějak bylo, nějak bude, to pivo mně vždycky někdo zaplatí,“ mumlal si polohlasně s rukou na oleštěné klice.
Jejich oči si brzy pověděly všechno. „Jen si dej, já to zatáhnu, prachy mám,“ hulákal Podešva v už tak dost hlučných restauračních prostorách směrem ke svému novému známému. „Chceš půjčit? Na, tumáš kilo. Anebo hned raději dvě, ať se taky trochu poměješ,“ rozdal by se v té chvíli Podešva.
„Seš kámoš,“ vyjádřil svou vděčnost Zdenda a nabídl něco víc než ona pouhá dvě slova. „Moje stará odešla i s holkou k rodičům, kvartýr mám sám pro sebe. Teď je i tvůj.“
Často je pak vídali spolu. Co nestihli vypít v hospodách, nosili si domů, kde pokračovali. Žádný z nich nikam nespěchal. Snad jen do těch míst, kde si někteří muži s oblibou zvedají sebevědomí pivem.
Jenže ani ta sebehlubší kapsa není bezedná. Podešva s hrůzou zjistil, že jeho korunky se rozkutálely. „Nevadí, na řadě jsem já,“ bylo slyšet v bufetu, v němž ten den, čtrnáctého března, od rána hasili zvlášť velkou žízeň. „Zajdu si pro výplatu, odpoledne se potkáme,“ plánoval Zdenda.
Odešel a už se neukázal.
„Jdu si pro svý peníze,“ stanul později v jeho bytě sedmi pivy a čtyřmi deci červeného posilněný Podešva, když se sem bez problémů dostal přes oboustrannou kliku a nezamčené dveře. Zdenda, vyspávající na gauči však nereagoval.
„Jdu si pro svý peníze! opakoval Podešva a jeho hlas zněl tentokrát zlověstně.
Znovu žádná odpověď.
„Tak ty takhle? Já ti ukážu!“ Podešva popadl nůž ležící vedle na stolku a bodl jím silně opilého Zdendu do stehna. Ten se probudil a začal hlasitě křičet. Podešva se lekl a bodl znovu. Tentokrát do hrudníku. Třikrát.
Teď už Zdenda nekřičel.
„Proboha, co jste to udělal?“ uslyšel vrah slova vyděšeného neznámého muže, který se tu najednou objevil. Ruka držící nůž se napřáhla k další ráně...
***
