Před třemi měsíci oslavil sedmnáctiny. No, oslavil, říká si, to zní příliš nadneseně. Vlastně nebylo s kým slavit. Pořádného kamaráda nemám, matka o mě taky moc nestojí. Tím spíš její v pořadí už čtvrtý muž – recidivista, který strávil v kriminálech devatenáct let.
Kašlou na mě, chtěli by jen, abych se dřel a dřel na opravě toho našeho prokletého baráku. Co bych z toho měl? Vždyť tady stejně nezůstanu, mám jich obou po krk – zdůvodňoval toho zářijového dne před listopadem 1989 sám sobě odchod z domova Petr Čilý. Kdyby mu v té chvíli někdo řekl, že za sebou sice zavírá dveře domova, ale současně si otevírá bránu budovy značně nehostinnější, vysmál by se mu.
Život krajského města pulzoval rytmem běžného pracovního dne. Chodci se na ulicích většinou nevšímavě míjeli, spěchali za nákupy, do kina, na návštěvy nebo domů.
Domů – převaloval na jazyku to letmo zaslechnuté slůvko Petr Čilý. Domů. Můj případ to není. Jenže kde vlastně dnes budu spát? napadlo ho až nyní. Pokračoval v bezcílné pouti brněnskými ulicemi a čím dál víc si lámal hlavu tím, kde ji na noc složí.
***
„Jste zatčen,“ uslyšel za zády Miloš Sajman. Současně mu dopadla ruka na levé rameno. V té chvíli by se v něm krve nedořezal. Tak přece mě dostali, pomyslel si a pomalu, rezignovaně, se otočil.
Překvapením na chvíli oněměl.
„Já bych tě...,“ zalapal po dechu a moc nechybělo, aby Čilému přímo tady na ulici názorně předvedl svou fyzickou převahu.
„Už jsem fakt myslel, že jsou to oni. Jdou po mně,“ řekl polohlasně a mínil tím policisty. „Pojď se raději někam uklidit. Co takhle na pivo?“ nadnesl a táhl kamaráda do nedaleké pivnice.
„Jenže já mám jen desetikorunu,“ snažil se protestovat Petr.
„Nevadí, dneska tě zvu já,“ velkoryse prohlásil Miloš a přidal do kroku. Neviděli se pár pátků, řeč nevázla. Na přetřes přišli společní známí, děvčata. Po třetím džbánku pěnivého moku se Petrovi rozvázal jazyk ještě víc.
„Zdrhnul jsem z domova. Už mě to tam přestalo bavit. Jenže teď mám problém, kde budu spát. Jak to vlastně děláš ty?“ vyzvídal na zkušenějším kamarádovi.
Ten se jen zasmál. „Normálně. Jak život dá. Ale abys neřekl, na dnešek pro tebe mám prímovní ubytování, budeš koukat.“ Petr se zatetelil radostí: „Já věděl, že seš kámoš, že mě nenecháš ve štychu.“ Zeptat se, o jaký nocleh se jedná, ho ani v nejmenším nenapadlo.
O nějakou minutu později však přece jen poněkud zaváhal: „To tam chceš jen tak vlézt? Co kdyby...“ naznačil obavy při pohledu na mateřskou školu, před kterou stáli.
„Nebuď srab,“ usykl Sajman. „Byl jsem tady už před čtrnácti dny. Je to bez rizika a možná tam ještě něco najdeme.“ Nenašli. „Jdeme o dům dál,“ zavelel Miloš. Měl na mysli kanceláře v areálu Vysoké školy zemědělské. Také v nich už byl jako doma. Tyto prostory se zachovaly k oběma vetřelcům pohostinněji: nabídly jim nejen nocleh, ale také alkohol, ba i peníze. Sajman si k ránu přivlastnil i plotýnkový vařič.
„Dík,“ rozloučil se na druhý den Petr.
Krátce nato policisté Miloše Sajmana zadrželi. O svém kumpánovi jim neřekl ani slovo. Zatloukl ho.
***
Petra Čilého přestal po několika dnech jeho utečenecký život bavit. Měl dost toho nekonečného bloumání po městě, žebrání drobných alespoň na rohlík, spávání po sklepích, čekárnách a podobných místech. Vrátil se domů.
Jeho obavy byly neopodstatněné. Matka prohodila na synovu adresu pár neškodných slov, nevlastní otec si jeho návratu málem nevšiml vůbec – alespoň Petrovi to tak připadalo. Zase o důkaz víc, že jim na mně nezáleží, říkal si, když po čase opět uléhal do čistě povlečené postele.
***
Kazeta v magnetofonu dohrála, Jiří Čamla se podíval na hodinky: „Už musím jít, naši budou stejně zase šílet.“ Jeho hostitel a současně kamarád, čtyřiadvacetiletý Josef Porubský, se ho snažil zdržet marně.
„Pepo, nešel bys se mnou k trolejbusu?“ projevil přání Jiří. „Copak? Máš strach?“ pokusil se zažertovat oslovený a pokračoval: „Jasně. Jen na sebe něco hodím.“
Počasí onoho říjnového večera je ke spěchu nenutilo. Šli co noha nohu mine, klábosili o všem možném, ale hlavně o hudbě. „Sakra, už jede,“ přerušil proud řeči Čamla a dal se do běhu. Porubský s ním. „Tak se měj,“ stačil ještě křiknout do zavírajících se dveří trolejbusu a vydal se na zpáteční cestu domů.
Už jako malý kluk si navykl chodit s očima upřenýma na zem. Vyplácelo se mu to. Tu našel drobnou minci, tam zase přívěšek nebo jinou zajímavou maličkost. Štěstíčko tomu říkal. A dnes, dnes – klíče... Zvedl je a okamžitě poznal, komu patří.
Zřejmě je vytrousil při tom běhu, napadlo Porubského. Dvakrát třikrát si s nimi pohodil, pak je zastrčil do kapsy.
***
„Tohle přece nejsou tvoje klíče. Komu patří?“ zvedl stavidla své zvědavosti devatenáctiletý Pavel Pyškula, když nazítří ráno přišli s Petrem Čilým k Porubskému na návštěvu.
„Včera je vytrousil Jirka Čamla. Musím mu je vrátit,“ odpověděl Porubský. Zbývající dva mladíci se za jeho zády po sobě mlčky podívali. „Nevracej je, uděláme byt,“ zaznělo vzápětí místností.
„Co blázníte?“ zděsil se v první chvíli Porubský. Nakonec ho přemluvili.
Hned nato se trojlístek vydal k bydlišti Čamlových. „Ty počkáš venku a budeš hlídat. Jsi jediný, kdo je zná. Kdyby něco, zespodu třikrát zazvoníš,“ instruovali Pyškula s Čilým nálezce klíčů.
Přinesli téměř sedm tisíc korun, pět vkladních knížek slibujících dalších pětadvacet tisíc, zlaté prsteny, řetízky. „Pánové, jsme boháči,“ zajásal kterýsi z nich. Dlouho se však neradovali. Za šest dnů putovali Pyškula s Porubským do vazby, proti Čilému bylo zahájeno trestní stíhání na svobodě.
***
Uplynul necelý měsíc. Petr Čilý v něm sekal latinu. Pak přišel 20. listopad.
„Zase nic neděláš. Zase se flákáš, místo abys pomohl na baráku. Do učení taky nechodíš. Myslíš, že tě budeme jen tak zbůhdarma živit?“ obula se do něho tu neděli matka.
Neudržel se. Řekl jí od plic, co si o tom všem myslí. Nevynechal ani nějaké to ostřejší slovo.
„Tak ty takhle? A ven! Ven z našeho domu,“ uslyšel syn nemilosrdný ortel. Dál se nedohadoval. Šel a nevěděl kam. Pak si vzpomněl na kamaráda Sajmana. Jakže to tenkrát říkal? Je to bez rizika a možná tam ještě něco najdeme. Tak nějak to bylo.
Načal šňůru vloupání. Do mateřských škol a jeslí, do školních družin a zahradních chat. Obcházel objekty, tlakem zkoušel okna. Mnohá povolila, jiná rozbil. Téměř dvacet jich bylo. Odnášel si peníze, parfémy, budíky. Nepohrdl ani mikrofonem nebo deseti malými čokoládami.
Zprvu přespával ve výtahové šachtě jednoho z paneláků na brněnském sídlišti Vinohrady. Jednou ho tam přistihla jakási žena. Nezbylo než prchnout a hledat jinou noclehárnu.
Vlastně proč hledat? znovu si vzpomněl na svého učitele Sajmana. Vždyť ve školkách a jeslích je místa dost. I postel se tam najde. Byl to dobrý nápad, blahořečil si pokaždé, když v těch útulných prostorách uléhal a natahoval si budíka. Jen jednou ho tento přístroj zklamal. Nezazvonil, on zaspal a personál ho překvapil. Znovu musel prchat.
Udělám si pěkné Vánoce, rozhodl se na Štědrý den a vyrazil do ulic. V Líšni vystoupil z autobusu, v samoobsluze vyřízl kus skla z výlohy. Cesta k lahůdkám byla volná.
