Mojmíra Sivínka vyrušil pronikavý a naléhavý zvuk domovního zvonku uprostřed večeře. Za dveřmi stál Milan Kavický, bydlící o dvě patra výš. „Sousede…představte si…Jiřina…leží doma ve vaně. Je asi…mrtvá,“ soukal ze sebe věty týkající se jeho současné družky. Sivínek naprázdno polkl. „Co mám…dělat?“ zaslechl přitom otázku.
„Snad zavolat policii. Budka před panelákem nefunguje, ale řidiči autobusů mají vysílačky,“ radil Sivínek. Kavický se otočil a pomalu odcházel, důchodce za ním chvíli hleděl, pak zavřel dveře a vrátil se ke stydnoucímu jídlu.
Je dvacet minut po páté hodině odpolední. Šestačtyřicetiletý Kavický požádal řidiče, aby ohlásil událost policistům, teď se vrací do svého bytu. Zazvoní na sousedku Soudkovou. Říká jí tu novinu: „Jiřina se utopila.“ Pak začíná poplakávat. „Vždyť ona zase tak špatná nebyla,“ vzlyká. Když se trochu uklidní, požádá sousedku, jestli by mu nepůjčila padesát korun. Na cigarety. Žena odmítne.
Odkáže ho na jinou sousedku – tu, od které si půjčuje vždycky.
Přicházejí policisté. V bytě zastihnou spolu s Kavickým i jeho dvanáctiletou dceru Ditu, v koupelně najdou v napuštěné vaně sedmatřicetiletou Jiřinu Valbřichovou. Mrtvá má na sobě svetr, jinak nic. Kavický sedí, naříká, drží si hlavu v dlaních. „Poslední dobou hodně pila. Doma ne, opilá sem už přicházela,“ říká policistům.
„Rozmlouval jsem jí to, několikrát ji dokonce vyhodil z bytu. Pokaždé se vrátila, pít nepřestala.“ Muž stále vzlyká a nikdo netuší, na co teď myslí.
***
Pracoval tehdy v papírnách v Ružomberku, když se seznámil se svou první ženou. Jen u schůzek nezůstalo. Lékařku Margitu si vzal, ale po šesti letech se rozvedli. Kavický přišel nejen o ženu, ale také o dceru a syna. Dlouho sám nevydržel. Inženýrku Kamilu poznal v Nitře, kde pracoval po rozvodu. Za rok byla veselka, nejprve se narodila Dita, později Klára.
Jedenáct let jim to v manželství klapalo. Pak už ne. Začal užívat víc léků, byl nervózní. Přestali se ženou intimně žít. Žárlil na ni, před sousedy i známými ji pomlouval, urážel. Kamila podala žádost o rozvod. „Shodím tě z balkonu a nikdo mně nic nedokáže,“ vyhrožoval jí tehdy. Dostala z něho strach, párkrát dokonce přespala v hotelu. Po rozvodu o své bývalé rozhlašoval, že vstoupila do sekty svědků Jehovových. Ale o Ditu, Ditušku mě nepřipravila. Hlavně že ta patří mně – řekl si po rozvodu s uspokojením mnohokrát.
Teď tu sedí v prosincovém večeru ve svém sídlištním brněnském bytě, sem tam pohlédne na cizí muže v uniformách i v civilu. Drží si pořád hlavu v dlaních a promítá si v ní film vzpomínek, který zná zatím jen on.
***
Ta myšlenka ho poprvé napadla při pohledu na spokojeně oddychující spící Ditu. Když jí nezajistím jinou maminku, hrozí, že mi ji vezmou, že o ni přijdu. Lekl se toho. Pro začátek změnil zaměstnání. Nepravidelnou pracovní dobu u dráhy vyměnil za pravidelnou u vrtačky v jednom z brněnských podniků. Ale kde vzít ženu? Hodnou, pracovitou ženu, která by se o Ditku dobře starala a měla ji ráda?
„No co, dej si inzerát,“ poradil mu kamarád. „Tím nic nepokazíš. Bude dobrá, vezmeš ji, nebude, pustíš ji k vodě. A dáš si další inzerát,“ byl s tím hned hotov. Za pár dnů se objevil hned v několika denících text: „Najdu ještě hodnou mámu? Dita 11/145 hledá pro sebe a tátu 45/182 hodnou štíhlou mámu ve věku 35-40 let. Máma odešla a zapomněla se vrátit. Táta je pořád smutný a já taky. Najdeme ještě někoho, kdo nám dá trochu lásky, něhy, štěstí?“
„Vážková. Klára,“ představila se při prvním osobním setkání ta, kterou si Kavický z několika nabídek vybral. Ani nemusel moc naléhat, aby se k němu brzy nastěhovala. Vdova považovala za štěstí, že získá muže a dítě, které sama neměla. Soud časem svěřil nezletilou Ditu s konečnou platností do výchovy otci. Ten pak zatoužil i po druhé.
„Milane, takhle to dál nejde,“ řekla mu jednoho dne družka Klára. „S ničím mi nepomůžeš, já už na tuhle domácnost nestačím. Zmáhá mě to. A to chceš ještě druhou holku. Odejdu. Někoho si najdi, bez ženské by to tu nešlo,“ poradila mu. Odstěhovala se, ale i potom sem občas zašla. Uklidit, dát do pořádku byt. Přestala teprve tehdy, když se v domácnosti objevila nová žena. Jiřina Valbřichová.
Kavický se na chvíli probere ze snění. Ti cizí muži v jeho bytě ještě neskončili. Fotografují, snímají otisky, kreslí si jakési plánky. Muž v křesle si v hlavě znovu pustí onen neexistující film. Jak to s Jiřinou vlastně bylo?
***
Držel ten dopis, tu mnohokrát přečtenou odpověď na inzerát a rozhodl se: Hned zítra do té vesnice zajedu. Jiřina Valbřichová ho ve svém domku přivítala tak, jako by se znali odjakživa. Stalo se, v co by nedoufal ani v tom nejrůžovějším snu. „A vy byste se mnou hned jela?“ nechtěl věřit svým uším. „Proč ne? Vypadáte k světu, myslím, že budete i hodný člověk,“ odpověděla.
Sbalila si do tašky pár nejnutnějších věcí, nasedla do jeho škodovky a o pár hodin později už trávila první noc ve svém novém bydlišti. Bylo osmnáctého června. Až do srpna žili jako dvě hrdličky, zavzpomíná Kavický. Kdesi uvnitř ho vzápětí bolestivě zahlodá to, co se začalo dít potom. Několikrát našel Jiřinu doma ležící na posteli, hodně opilou. Vybaví se mu v paměti věty sousedů, že znečišťuje prostory domu. Ještě před chvílí cítil ten protivný pach piva – uvědomí si teď, osmého prosince večer. V den, kdy se toho tolik událo.
***
„Ditko, budeme už muset jít,“ naléhá Kavický v to prosincové ráno na svou dceru. „Zpozdit se nemůžeme,“ zdůrazňuje před odchodem na soudní přelíčení o přiřčení dívky do výchovy jeho bývalé ženě. Soud se však kvůli onemocnění předsedkyně senátu nekoná. Zajdou spolu k optikovi, pak se jejich cesty rozdělí. Otec se jde informovat na možnost nového zaměstnání, dcera směřuje do školy.
Před jednou odpoledne se vrací Kavický do prázdného bytu. Bere si na uklidnění léky, usíná. O půl druhé se vrací Dita. „Jiřino,“ oslovuje ženu spící na rohožce přede dveřmi bytu. Probudí ji a pustí dovnitř. Ve čtvrt na čtyři odchází dívka s kamarádkou do školy, na chemická praktika.
Milana Kavického probudí jakýsi hluk v dětském pokoji. „Co to děláš?“ zakřičí na Valbřichovou, která vytahuje ze skříně Ditiny svršky. Její nahotu zakrývá jen svetr. „Jsou jí už malé, dáme je do sběru,“ vysvětluje žena. Pak dojde k prudké hádce. K ranám. Po jedné z nich se Jiřina vpotácí do koupelny a padne do napuštěné vany. Sedí v ní, nohy jí visí přes okraj ven. Kavický je stáhne také dovnitř. „Až už mám od tebe konečně pokoj,“ zakřičí a zatlačí ženě hlavu pod vodu.
„Nevíš, kde je Jiřina?“ zeptá se dcery po jejím návratu ze školy. Dítě jde ženu hledat po bytě. Najde ji. Kavický polkne další tři prášky, obleče se a zajde o dvě patra níž. Zeptat se pana Sivínka, co má dělat.
Odpovědi se dočkal i u soudu. V podobě dvanáctiletého pobytu za mřížemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat