V hlavě jí ještě bušily tisíce malých kováříčků do tisíců svých malých kovadlinek. Kráčela vedle kamarádky Judity a nebyla schopna se soustředit. Mám jí to říct? Nemám? Přišla jsem domů nad ránem, v hrozném stavu. Judita je moje nejlepší kamarádka, asi bych jí to říct měla – honilo se Evelýně hlavou cestou na nádraží. Jedeme na návštěvu za jejím kamarádem, než tam dorazíme, všechno jí povím – rozhodla se.
„Ty, Judito,“ nakousla o nějakou chvíli později kyselé jablko. Kupé, v němž seděly samy dvě, jí to poněkud ulehčovalo. „Včera na té zábavě mě znásilnili.“ Patnáctiletá kamarádka překvapením otevřela pusu. „Byli tam takoví dva, jeden měl vousy, druhý nosil brýle. Napřed si se mnou povídali, pak chtěli, abych se s nimi šla projít. Venku do mě lili násilím víno. Když jsem nechtěla, zbili mě. Naložili mě do auta, odvezli kamsi pryč a pak se to stalo.“ Judita jen tiše zírala.
„Nakonec mě vyhodili do škarpy. Přišla jsem i o prádlo,“ završila svůj monolog Evelýna a jak s uspokojením zjistila, poněkud se jí ulevilo. „Kecáš,“ zmohla se kamarádka na jediné slovo. „Proč bych to dělala?“ zamrzelo její pochybování od včerejška patnáctiletou Evelýnu.
***
Šestnáctiletý Patrik se Evelýně od prvního okamžiku líbil. Mít takového kamaráda – zasnila se. Jenže ho má Judita, vrátil ji nespoutaný kamarádčin smích do reality. Judita, která mi o včerejšku nevěří ani slovo. Počkej, já ti ukážu –zrodil se Evelýně v hlavě nápad.
Patrik však nereagoval na historku o vousatém a brýlatém muži zdaleka tak, jak čekala. K obdivu měl daleko: „Jestli sis ji nevymyslela, tak by se s tím mělo něco dělat.“ Hned ho napadlo co: zajít do přízemí domku, za jeho otcem. Všechno mu říct.
„Holka, tady přestává veškerá legrace. S takovými věcmi se nešpásuje,“ obrátil se na Evelýnu Patrikův rodič. „Hlásilas to někde?“ Sotva odmítavě zakroutila hlavou, měl se k činu. „Tak to oznámíme. Teď hned.“ Dívce bylo do breku. Bylo jí do breku i ve chvíli, kdy jela s policisty sepsat výpověď. „Jak se jmenovali nevím. Oslovovali se vole vole. Byli o dost starší,“ odpovídala na otázky strážců zákona.
Začalo vyšetřování. Výslechy účastníků taneční zábavy přinesly nejeden zajímavý poznatek. Něco nehrálo. Nikdo odpovídající Evelýninu popisu se nenašel. Lékařská zpráva hovořila o tom, že na dívčině těle se nenašly žádné podlitiny. Nic, co by napovídalo jejímu bránění se, které tak zdůrazňovala.
Nakonec vyšlo najevo, že všechno bylo jinak.
***
Dvojčata Evelýna s Miriam si oslavu patnáctin plánovala dlouho dopředu. „Co takhle udělat mejdan?“ –„Šílíš? S tím by bylo moc práce. Radši půjdem někam na zábavu.“ – „No jo, ale co když zrovna žádná nebude?“ přemítaly dívky nejednou. Naštěstí byla. Hned ve vedlejší vsi. Ten den se nemohly dočkat večera.
„Holky, jde se na věc,“ halekala Evelýna už zdálky na další tři kamarádky. Zásoba dobré nálady se jí samotné zdála nevyčerpatelná, když v pětici šlapaly v onen srpnový den po silnici vstříc oslavě. Padaly vtipy, než bys řekl švec, byly na místě.
Radek, Miloš, Láďa a další čtyři kluci, vrstevníci z jejich vesnice, už na ně čekali. „Čau holky, máte zpoždění,“ poklepal si jeden z nich na hodinky ukazující něco před sedmou. „To víš, ženské, než se vypraví,“ neodpustila si poznámku upovídaná Evelýna.
„Tak vidíte, není si kam sednout,“ ozval se při pohledu na přeplněný sál zklamaný hlas dalšího z kluků. „Nic se neděje, copak nevidíte tamhlety stoly?“ chopil se iniciativy Radek. Stály posrážené k sobě při jedné straně sálu. „Jsou tady jako připravené pro nás.“ Usedli na ně. Nikdo z pořadatelů proti tomu neprotestoval.
„Už se to nese,“ snažila se překřičet produkci skupiny Šlapadlo Evelýna. V každé ruce litrovou láhev vína. „Ale nemáme žádné skleničky,“ podotklo jedno z děvčat. „No a?“ nemohlo nic vyvést z míry oslavenkyni. „Tahle,“ zvedla pravou ruku, „bude pro kluky, a tahle,“ vztyčila levou, „zase pro holky.“
Láhve začaly kolovat, nezůstalo jen u těch dvou. Než odbila desátá, všimli si někteří z účastníků zábavy, že dívka v riflích a zářivě červené halence – Evelýna – je hodně opilá.
***
Čtrnáctiletý Venda si párkrát zatancoval, mezitím povzbudivě mrkal na kluky v kapele. Už nějakou dobu byl jejím velkým příznivcem, teď již málem členem. Bez něj by aparaturu nesložili ani nerozebrali – namlouval si. Zaposlouchal se do tónů další skladby, chvíli přemýšlel, jestli má jít na dusný parket nebo na čerstvý vzduch. Zvolil druhou možnost.
„Ta ho teda má,“ napadlo ho při pohledu na dívčí část dvojice, opouštějící před ním sál. Vzápětí děvče upadlo. „Počkej, pomůžu ti,“ přiskočil Venda k hochovi marně se snažícímu postavit Evelýnu na nohy. Venku ji posadili do trávy. „Měli bychom jí nějak pomoct. Aspoň opláchnout obličej nebo tak,“ navrhl skorohudebník.
Evelýna se však po chvíli vzpamatovala sama. Natolik, že si s Radkem a Vendou několikrát zatancovala. „Pojďte se projít,“ navrhla poté. K trojlístku se připojila i kamarádka Monika. Přešli můstek klenoucí se nad potůčkem, zakotvili na fotbalovém hřišti. „Něčeho bych se napila,“ zamumlala Evelýna. „Co vy na to?“ zahleděla se na Radka s Monikou. „Dojdeme ti pro limču,“ slíbili jí.
„Půjdeme támhle na druhou stranu,“ poněkud ožila Evelýna. Chytla Vendu za rukáv a škobrtala s ním přes hřiště. Položila se do trávy… Radkovi, který se s limonádou vrátil sám, příčinu k závisti nezavdala. Venda už ji v sále nespatřil, po sladké chvilce se cestou zpět na zábavu ztratila i Radkovi. Kdosi ji později viděl, jak spí pod májkou. Pod tou májkou, u níž ji měli naložit do auta brýlatý a vousatý muž.
***
Našel se Evelýnin ztracený občanský průkaz (objevili jej pořadatelé zábavy), našlo se i její prádlo. Na fotbalovém hřišti. Dívka musela chtě nechtě s pravdou ven. „Moc jsem si toho nepamatovala,“ rozvzlykala se. „Někde jsem asi spala, domů přišla k ránu. Otevřel mi děda.“
Vyhledala kamarádku Moniku, ta se jí snažila dát celý děj onoho večera a noci nějak dohromady. Evelýna si z toho vytvořila vlastní verzi. Proč zrovna takovou, snad ani sama neví. Aby vypadala zajímavěji? „To ne,“ říká. Možná aby si na ni lidé neukazovali prstem.
Žádné komentáře:
Okomentovat