HOLKA K NAKOUSNUTÍ

Krimipříběh, který se skutečně stal.

Dívka kráčející po šedivé asfaltce se zachvěla zimou. Vděčně zavzpomínala na seník, v němž strávila právě končící noc, a přidala do kroku. Sakra, to není možné, tudy snad nic nejezdí, poněkud znervózněla po několikaminutovém pochodování. Když se konečně dočkala a zamávala na blížící se náklaďák, stejně jí to nebylo nic platné. Řidič na ni z výšky své kabiny pohlédl sice se zalíbením, ale nezastavil.

Podobně se jí vedlo i v dalších dvou případech. Ti chlapi jsou snad slepí nebo co – přemítala sedmnáctiletá Zuzana. Zastavila se a vyzkoušela jakousi sexy pózu. Zabrala hned napoprvé. Zakrátko před ní zaskřípěly brzdy naleštěného žigulíku, mžiku se pohodlně uvelebila na předním sedadle. „Tak kampak to bude, madam?“ následovala otázka přibližně čtyřicetiletého řidiče.

Zarazila se. Bylo jí to vcelku jedno. „Do Brna, do Brna jedu,“ zareagovala po chvilce zaváhání a zadoufala, že tahle silnice nevede opačným směrem. „Máš štěstí,“ uklidnil ji řidič. „Jedu tam taky, aspoň nebudeš muset přesedat,“ pokusil se o vtip. Zapnul přehrávač, z něhož se vylinuly tóny jakéhosi slaďáku. Nějakou dobu mlčel a poočku si pohlednou mladou spolucestující prohlížel.
 
„Vypadáš, jako bys spala někde v seníku,“ snažil se rozbřednout debatu. Neodpověděla. Vytáhla hřebínek a začala se česat. „Fakt by ses měla dát do pořádku, jinak tě seberou hned na prvním rohu,“ zasmál se. Ani tentokrát se nedočkal Jakub Rozrazil od Zuzany odpovědi. 

Ruku ze stehna, kterou jí tam mezi řečí jakoby mimochodem položil, však neodstrčila. Ještě by ji mohl vysadit, a to teď, po desetidenním potulování, které následovalo po útěku z pasťáku, nemohla potřebovat. Nakonec za všechno se platí, říkala si.

Žigulík polykal další kilometry silnice. Cílové město se nezadržitelně blížilo. Řidičova ruka byla čím dál smělejší. V prvních brněnských ulicích se však stáhla. „Tak kde tě mám vysadit?“ zaznělo v autě do příjemných tónů hudby. Zuzana se polekaně rozhlédla kolem. Pojednou v ní začal hlodat červíček strachu.

„To je jedno,“ řekla přiškrceným hlasem. Rozrazil pokrčil rameny a vedl dál svůj vůz houstnoucím městským provozem. Dívka se plaše rozhlížela. "Kam to jedeme?“ zeptala se po chvíli. „Myslím, že na policii. Co tomu říkáš?“ tvrdě zaútočil řidič. „Nechci mít žádné oplétačky,“ dodal.

Krve by se v ní nedořezal. „Ne! Prosím vás ne. To nedělejte. „Co byste z toho měl?“ Jakub Rozrazil se spokojeně pousmál. Dívčinu situaci odhadl dobře. Proč na tom nevydělat? Rozhodl se k akci. „Víš co, ty mi teď řekneš o co jde a já ti pak možná něco nabídnu. Souhlasíš?“ Přikývla. Povyprávěla mu o útěku z dětského domova, za svobodou.

„Dobrá. Neprásknu tě. Vezmu tě k sobě do baráku. Bydlím v něm sám, postarám se o tebe. Ale zadarmo to nebude. Mou péči si odpracuješ. Uklidíš, vypereš a tak.“ Nebránila se. O ničem lepším stejně nevěděla.
***
Poněkud zanedbaný domek stál v jedné z okrajových částí města. „Běž se napřed dát trochu do pořádku, pak uděláš něco k jídlu. Koupelna je tamhle,“ ukázal Rozrazil. Napustila si plnou vanu a labužnicky se ponořila do vody až po bradu. Tohle jí už dlouho chybělo. Strávila v koupelně asi půlhodinu, když se ve dveřích objevil její domácí. „trvá ti to nějak dlouho,“ řekl zastřeným hlasem a osahával ji přitom očima. pojď ven, utřu ti záda,“ nakázal.

O jídle už nemluvil. Odvlekl dívku do ložnice a povalil ji na postel. Nebránila se. Počítala s tím. Nakonec co – domácí vypadá vcelku zachovale, konstatovala, když Rozrazil dozápolil se všemi knoflíky.

Dny plynuly. Zuzana žila v Rozrazilově domě, uklízela, vařila, úspěšně plnila i roli milenky. Čas od času jí pan Jakub – tak si od ní nechal říkat – koupil nějaký ten svršek. Jen ven nesměla. Nepřál si to. „Co kdyby tě viděli sousedé? Co by si o mě pomysleli?“ opakoval donekonečna.

Nějakou dobu to vydržela, jenže stále víc se jí vkrádala do hlavy myšlenka, že vyměnila jeden pasťák za jiný. Vykašlu se mu na to, odejdu – říkala si stále častěji. Vždyť mu dělám jen služku a matraci. Jednoho večera mu to pověděla. „Už toho mám dost. Sbalím se a odejdu. Hned zítra. Ráno.“ Nerozčílil se. Odpověděl jí v klidu. „Ty huso hloupá, buď ráda, že máš kde bydlet. Když odejdeš, zabásnou tě.“

„Nezabásnou. nechytnou mě,“ přesvědčovala domácího i sama sebe. „Nikdo a nic mě tady už neudrží. Chci si něco užít. Chodit do kina, na zábavy. Tohle tady je vězení,“ vykřikla.

„Jestli zmizíš, tak tě prásknu,“ odhodil Rozrazil dosavadní masku hodného pána. Vzápětí od dívky uslyšel, že by byl sám proti sobě. „Nebo si myslíte, že se nezeptají, jak dlouho tady žiju a co tu přes den i po nocích dělám?“
Pan Jakub zatnul pěsti a zbledl. „Couro jedna, dělej, jak myslíš. Jdu do hospody.“
***
Před půlnocí probudil Zuzanu rámus. Hlasy z kuchyně nasvědčovaly, že domácí si přivedl návštěvu. To ještě nikdy neudělal. Na přemýšlení jí nezbyl čas. Dveře do ložnice se rozletěly, stál v nich Rozrazil. Spolu s ním ještě dva muži.

„Tak tady ji máme, krasavici,“ hulákal opileckým hlasem pan Jakub. „Hybaj z peřin, holubičko, ať si tě můžou kámoši pořádně prohlídnout.“ Když se k tomu neměla, neurvale ji z postele vytáhl sám. „No řekněte, bude za tři stovky drahá?“

Jeden z návštěvníků ji zbavil prádla, které měla na sobě, a zálibně mlaskl. „Dobrý,“ zachrčel. „Pokud máme obchodovat, tak musíme vědět, jaké zboží nabízíme. Dneska ji vyzkoušíme sami, vydělávat začneme až zítra.“
Vystřídali se na ní všichni tři. „Když jsem ti nestačil já, tak dostaneš, co si zasloužíš,“ uslyšela při tom od Rozrazila.
***
Ráno se noční situace opakovala. Zuzana, pevně přivázaná k posteli, ještě předtím uslyšela z kuchyně rozmluvu tří kumpánů. „Tři stovky za ni dá každém. Ale musíme být opatrní, aby nás někdo neprásknul. A kdyby náhodou chtěla kecat, tak jí to vysvětlíme ručně,“ rozvášnil se jeden ze dvou cizích mužů. Totéž jí pověděl později a na důkaz, že nemluví do větru, přidal pár facek.

Přes den Zuzanu hlídal vždy některý z trojlístku mužů, dohlížel na to, aby uklidila, vyprala, uvařila. Večer pak zbývající dva vodili zákazníky. Jen jednou se pokusila odepřít poslušnost. Dostala co proto. V noci se často budila. Řetězy, jimiž ji připoutávali, tlačily. Později dívku zavírali do sklepa. Střídavě ji hlídali. Jenže po čase je to přestalo bavit.
„Mám nápad,“ pronesl jednoho dne Rozrazil. „Sebereme jí všechno oblečení. Nahá na ulici neuteče.“

Jedné noci jí přivedl hned sedm zákazníků. Na počest dobře prosperujícího obchodu se pak zpili do němoty. Tak, že zapomněli dveře do sklepa zamknout. Teď a nebo nikdy, řekla si Zuzana. Hodila na sebe potrhanou, špinavou a páchnoucí deku, kterou ve sklepě objevila, vyběhla ven, přelezla plot a utíkala, utíkala. Jedno kam, hlavně pryč odtud. Co nejdál.

Pak vyčerpáním padla a zůstala ležet. Objevila ji posádka policejního auta a odvezla ji do nemocnice. Trojice kumpánů se ocitla v zařízení poněkud jiného charakteru.

TAKOVÝ HODNÝ KLUK

Sedmačtyřicetiletý muž spí tvrdým spánkem opilců. Nevidí dvaadvacetiletého syna Zdeňka, jak zavírá okna ložnice, jde na dvůr, bere tam sekyru a vrací se s ní do domku. Jak s nástrojem za zády přistupuje ke gauči. Stojí nad spícím otcem, hledí na něho a přemýšlí. Uvažuje nad celým svým životem. Jak dlouho to trvá? Dvě minuty? Tři? Během té kratičké doby mu proběhne hlavou vše, co tomu předcházelo.

***

Dětství. Neradostné pro něho i jeho čtyři sourozence. Prožívané v kulisách křiku, vyhrožování, někdy i bití. „Nech maminku, proč ji nenecháš?“ volaly děti nejednou na otce potácejícího se po světnici. Chtěly ji bránit. Dostaly nářez taky.

Tehdy tomu moc nerozuměly. Až později pochopily, že otec je nenapravitelný alkoholik. Člověk, který je při vidině plné skleničky schopen udělat cokoliv. Nocí, kdy se budily kraválem, provázejícím jeho příchody z hospody, bylo nepočítaně. Krčily se v postýlkách, vyděšeně po sobě pokukovaly a čekaly, co se bude dít tentokrát.

Matka snášela příkoří statečně. „Tatínek za to nemůže, je nemocný. Však se nebojte, on se zase uzdraví,“ konejšívala je. Později už ne. Bylo jí jasné, že dospívající děti prohlédly. „Kolik mi vlastně bylo, když se s ním rozvedla? Šestnáct? Ne, sedmnáct“ – pomyslí si Zdeněk. Měla to udělat už dřív, říkal jsem si tehdy a měl z jejího rozhodnutí radost.

Ne nadlouho. Otec chodil za matkou, kupodivu střízlivý. Žadonil, prosil, sliboval: „Už pít nebudu. Fakt se polepším. Jen mě vem zpátky.“

Proč mu věřila? Proč k jeho návratu svolila? – honí se Zdeňkovi hlavou. Vždyť jí muselo být jasné, že se nic nezmění. On už jiný nebude. Taky nebyl. Jen málokdy dal matce peníze na domácnost. Pokud ano, tak je z ní zase brzy pod různými záminkami vytahal. Potřeboval pít.

Zdeňkovi se před očima vynoří scéna, jíž se stal nechtěným svědkem: Pootevřenými dveřmi do ložnice zaslechl otcův opilý hlas. Jeho slova, adresovaná bývalé manželce. „Tak ty chceš peníze? Podívejme.“ Následoval nespoutaný smích. „Dostaneš je, ale něco za něco. Musíš mi podržet. Teď hned.“ Dál už neposlouchal.

Film vzpomínek se ve Zdeňkově hlavě odvíjí dál. Je na něm otec, jak propíjí peníze získané za prodej kuřat ze synovy líhně. Zpeněžuje zrní. Vyčítá matce, že nevaří, nepere, nestará se o domácnost. Je na něm zachycena i maminka. Mlčenlivá, trpící, rezignující.

Právě kvůli otci jsem se odstěhoval nejprve k tetě a potom k babičce. Tam byl alespoň klid. Na vojně už méně, ale pořád to bylo lepší než doma, bilancuje Zdeněk další roky svého života. Jenže nemohl jsem nechat maminku jen s ním. Asi by to nepřežila. Proto jsem se vrátil domů. Domů? Dá se tomu tak vůbec říkat?

Na pomyslném filmovém pásu se objevují obrázky ze včerejšího večera. Otec přichází opilý. Vyhrožuje, nadává. „Vypadněte! Nechci vás tady vidět! Už vás mám dost!“ Odmlčí se, ale jen na chvilku. Jako by nabíral dalších sil. „Buď půjdete dobrovolně, nebo vám to zařídím jinak. Mám známého na soudu, on už se postará o to, abyste odtud letěli!“ Rozesměje se tím svým opileckým smíchem, který Zdeněk dobře zná. Jak jej nenávidí...

Otec se nakonec uklidní, jde si lehnout. Syn počká, až usne a jde spát také. Jenže nemůže usnout. Dlouho do noci se převaluje na lůžku.

***

Dnešní ráno. Zdeněk se budí, jako už tolikrát, křikem. „Stejně vás vyženu, domek bude můj. Jen můj!“ slyší otce hulákat z kuchyně. „Hned dneska pojedu na soud. Nepomůže vám nic.“

Je půl šesté. Otec s vyřváváním skončí až ve chvíli, kdy jeho bývalá manželka odchází na vlak, kterým odjíždí do práce. On ji následuje asi o deset minut později. Zdeněk do práce nejde. Včera ho bodla do víčka včela. Po téměř probdělé noci nakonec ještě na chvíli usne. V osm se nasnídá, pak se jde postarat o své holuby, kuřata. Taky v domku trochu uklidí.

Je něco po jedenácté, když se otec vrací domů. Opilý. „Tak, a je to,“ vykřikuje. „Půjdete! Potáhnete! Zůstanu tady sám, na soudě to potvrdili. Domek bude patřit jenom mně.“ Motá se po kuchyni, nahlíží do hrnce, v němž syn vaří polévku. „Mám hlad. Chci jíst,“ poroučí.

Ve Zdeňkovi se zvedne vlna odporu. Nebude mlčet jako matka. „Nic nedostaneš. Nedáváš mamince peníze, tak nebudeš jíst,“ prohlásí rezolutně. Tohle otec nečeká. Zaskočí ho to. „No no, jsi nějaký drzý,“ prohlásí. „Můžeš si tu podělanou polívku strčit někam, já se bez ní obejdu.“ Ještě chvíli se potácí po kuchyni, pak za sebou práskne dveřmi od ložnice. Jde spát. Za okamžik je slyšet jeho chrápání až do kuchyně.

Syn se nají, nahlédne do ložnice a pozavírá okna, jimiž do místnosti nakukuje zvědavé červencové slunce. Všimne si ho soused odnaproti: „Proč je zavíráš? Táhne na tebe?“ vyzvídá. Zdeněk jen pokrčí rameny. Jde na dvůr, bere tam do špalku zaseknutou sekyru a vrací se do domku. S nástrojem za zády přistupuje ke gauči.

Tři minuty vzpomínek uplynuly. Zdeněk zasazuje otci ránu. Pak ještě jednu. Hodiny ukazují hodinu po poledni.

Pracoviště má Zdeněk kousek odtud. „Mistře, beru si dovolenou,“ poví nadřízenému. „Bodla mě včela. A taky budu zavřený, protože jsem zabil otce.“ Předá klíče od své skříňky, taky od skříňky s nářadím: „Vraťte je, prosím vás, abych to nemusel platit.“

***

Lidé ve vsi se diví. „Vždyť to byl takový hodný, pracovitý kluk,“ říkají. „Jak jen mohl udělat tak hroznou věc?“ Jedna ze Zdeňkových sester vyšetřovateli poví: „Otce jsem moc ráda neměla a myslím si, že on nás taky ne. Ale Zdeňka ano. Vždycky byl hodný, nejen na mě, ale i na ostatní sourozence. Často nám pomáhal i s úkoly do školy.“

Zabil otce. Ospravedlnit ho nemohlo ani to, jaký jeho rodič byl. Za vraždu šel do vězení na deset let.

JEN KOUKEJ, SOUSEDE

Čarodějnice už byly dávno spáleny, léto se naplno smálo malinovými ústy dívek. Jiří Aulehla v tom předrevolučním čase přehlížel z okna bytu v prvním patře panelového domu rozpálenou ulici s notně prořídlou řadou parkujících aut.

Jeho deset let stará škodovka tam skromně postávala vedle sice ojetého, ale přece jen mercedesu souseda Jauera. Však se s ním taky pěkně naparuje – pomyslel si znechuceně. Prý – sousede, nechcete jednou svézt v pořádném autě? – provokoval tuhle.

Aulehlovy oči se zúžily v úzké štěrbinky, vysunul spodní ret. Znamenalo to, že přemýšlí. Kdybys věděl, chlape – těšil se v duchu. Kdybys jen něco tušil o mých zděděných sto tisících, zezelenal bys závistí. Já ti kašlu na mercedes, naše škodovka je kupodivu ještě slušná. Do něčeho pořádného bychom ale ty prachy investovat měli. Do něčeho, nad čím budeš popadat dech i ty – jedovatě si pomyslel Aulehla.

„Video. Tatííí, pořiď video,“ objala ho večer kolem krku devatenáctiletá dcera Jitka. Matka na ni pohlédla jako na někoho, kdo se zbláznil: „Ty třeštidlo, a můžeš nám říct kde? Chtějí za to dvacet tisícovek a stejně není.“

Dcera zapomněla na dosud doma tak pečlivě uplatňovanou ostražitost: „Já nemyslím naše. Nějaké lepší, zahraniční. Znám... totiž kámoška, Iveta... zná jednoho Itala,“ opravila se vzápětí. „ten by snad nějak mohl...“

Rodiče tu drobnou korekci v jedné z dceřiných vět taktně přešli. Netušili, že se jejich Jituška s Pietrem – tak se mladý Ital jmenoval – stýká už dobrého půl roku. Video teď dostalo přednost. „No,“ uzavřela debatu hlava rodiny, „zkusit to můžeme.“

„Ocko, seš světovej,“ rozlehlo se kuchyní nadšené Jitčino zvolání.

***

Ač mladý, měl už mírně prokvetlé skráně, nechyběla mu ani široká ramena, na kterých ulpěl nejeden obdivný dámský pohled. Pietro odjakživa miloval barokní tvary – u sklenic i u žen. První měl v této chvíli na dosah, druhý se toulal bůhvíkde. Protentokrát jej „zastupoval“ rodič.

Lokál hlučel desítkami rozhovorů, nad hlavami stolovníků se vlnil závoj kouře a v něm pluly dva lustry. Lámaná čeština jednoho z nich a o nic plynulejší němčina obou nakonec vedly k dohodě: během dvou, tří týdnů Pietro video přiveze. Z Rakouska, za dvacet tisíc korun. Za stejnou cenu, jakou má tento československý přístroj u nás.

Jiří Aulehla si pod stolem tiše zamnul ruce. Ještě budeš koukat, sousede – nemohl zapomenout na chlubílka Jauera. O chvíli později procházel nedalekým parkem, kolem laviček patřících teď milencům. Ve stínu keřů si tady šeptali sladká slova o lásce i mnohém jiném. Netušil, že na jedné z nich už prožili řadu příjemných chvilek také jeho nový obchodní partner s barokně tvarovanou dcerou Jitkou.

Zatímco láska bývá slepá, vnímaví sousedé nikoliv. Františku Jauerovi nemohl příjezd elegantního auta se zahraniční poznávací značkou před jejich dům uniknout. Překvapivě hleděl dveřním kukátkem na cizince, nesoucího nějaký balík a zvonícího naproti u Aulehlů.

Nezdržel se tam dlouho. Jen co přístroj předvedl, jen co jej kupec sám vyzkoušel. Jen co dvacet tisíc korun změnilo majitele. Ještě než odešel, dohodli další koupi. Tentokrát radiomagnetofonu. Za devět tisícovek.

„Sousede, už jste viděl film Bony a klid?“ sondoval o dva dny později Aulehla na Jauerovi. „Ne? Tak to se musíte přijít podívat k nám. Na video. Mám od známého půjčenou kazetu. Přijďte třeba hned zítra. A vemte s sebou i manželku,“ zakončil pozvání tónem, který měl k upřímnosti daleko.

Domnívat se, že nezůstalo jen u jediné návštěvy, že video vykříslo jiskérku zažíhající přátelství, by bylo omylem. Jauerovi k Auhlehlům víckrát nepřišli. Nemohli proto spatřit ani nový radiomagnetofon, na který byl jeho majitel tak pyšný.

***

Miroslav Píchal se ve svých pětadvaceti letech oženil a zdálo se, že nastupuje pokojnou cestu směrem ke střednímu věku. Pouť lemovanou sedacími soupravami, pokojovými stěnami, magnetofony a nákladně zařízenými chatami či rekreačními chalupami. Jenže v době, kdy jeho vrstevníci pokojně obouvali bačkory, aby mohli v pohodlí sledovat nejnovější televizní seriály, Mirek se pustil do závodění.

Přestal teprve po čtyřicítce. Prodal soutěžní škodovku, ale rychlým kolům zůstal věrný. Byť jen jako divák. „Já se ti divím, že už si nedáš pokoj,“ slýchával v různých nepatrných obměnách od manželky při odjezdech na závody, dokonce i při sledování televizních přenosů.

Vypnul televizor, na jehož obrazovce před chvílí skončil záznam jednoho ze závodů formule 1 a už poněkolikáté během posledních dnů se začal opájet představou sama sebe coby bezprostředního účastníka této vzrušující podívané.

Nebyl to pouhý sen. Za pár měsíců své oblíbence opravdu na trati spatří na vlastní oči – v sousedním Rakousku. Jen dvě věci mu poněkud kalily radost: jak tuto novinu přijme manželka a kde sežene jakoukoli západní měnu na přilepšenou. Kapesné, které si může vyměnit, mu totiž připadalo směšně nízké.

Musím začít jednat – rozhodl se v momentě. „Růžo,“ zavolala na svou ženu, kutící cosi v kuchyni. „Potřebuju ti něco říct.“

Kupodivu neprotestovala. O plánu s nákupem „černých“ peněz se jí však pro jistotu nezmínil. Jednak by se jí nemusel zamlouvat, jednak chystaný dárek tam odtud pro ni má zůstat překvapením.

***

Píchal měl toho dne náladu, která se shodovala s počasím. Mizernou. Čas hrál proti němu. Žádné dolary, marky či jiná západní měna zatím na obzoru.

Prudce sevřel v dlani sklenku s likérem. Pak ji hlučně postavil na stůl, až si potřísnil prsty, a ponořil se do trudných myšlenek. Probíhalo jím zvláštní chladivé chvění, které mu stahovalo hrudník a nahánělo husí kůži.

Nevšímal si zasněných pohledů dívenek od vedlejšího stolu, dospělých jen namalovanýma očima a rtěnkou na rtech, nevšímal si lidí, podávajících si v hojném počtu dveře kavárny.

„No né, Mirku, kde se tady bereš? Vždyť pokud vím, tak tys do hospody nikdy nechodil,“ vyrušil ho ze zadumání jeden z nově příchozích. „Kolik je to let, co jsme se my dva neviděli?“ usedl na volnou židli, aniž by ubral na intenzitě svého hlasu.

Probrali všechno možné. Zavzpomínali na dva roky strávené na vojně, zavzpomínali na své tehdejší lásky, popovídali o rodinách, o dětech.

Večerní stíny houstly, nejedna vypitá sklenka podnítila Píchalovu odvahu. „Víš, Juro, mám takový problém,“ nakousl záležitost, která mu už nějaký čas dělala starosti. Rozpovídal se o nastávající cestě do Rakouska, o tom, jak se na ni těší. Taky o penězích, které zatím marně shání. „Nikoho, kdo by mně mohl pomoct, neznám,“ uzavřel monolog.

„Člověče, to chce klid, nedělej z toho zase takovou vědu,“ poplácal ho po rameni kamarád. „Myslím, že máš po problému,“ usmál se a zapsal si Mirkovo telefonní číslo. „Mám totiž jakýs takýs zdroj,“ mrkl spiklenecky.

Během necelých čtrnácti dnů byla ruka v rukávě. Píchal vyměnil dvanáct tisíc korun za čtyři sta amerických dolarů. Zprostředkovatelem byl Jiří Aulehla, ochotně prodávajícím Ital Pietro.

***

Po nějaké době se všichni tři sešli znovu. Před vyšetřovatelem. Vyšlo najevo, že Pietro začal jezdit do Československa před rokem. Často a ne s prázdnou. Prodal v republice osm radiomagnetofonů, nejméně tři videa. Také trička, kosmetiku, digitální hodinky. Nakupoval v Rakousku, tady se ziskem prodával. Jen na elektronice vydělal nějakých šedesát tisíc předlistopadových korun.

„Nevěděli jsme, že devizovému cizinci nesmíme dávat žádné naše koruny. Nevěděli jsme, že jednáme proti předpisům o devizovém hospodářství,“ hájili se Jiří s Miroslavem. Neznalost zákonů neomlouvala. Jiří pozbyl devětadvacet tisíc korun, přišel o video i radiomagnetofon. Navíc spolu s dalšími dvěma aktéry dostal podmínečný trest.

HRA NA SCHOVÁVANOU

Ostrý zvuk zvonku prořízl ticho panující v bytě. Znovu. A ještě jednou. Žena seděla v kuchyni na židli, ani nedutala. Neměla strach. Věděla, že když neotevře, nemůže se nic stát. Jen si zvoňte, vyzvánějte, říkala si v duchu. Máte smůlu, viděla jsem vás. Věra Aderová, dříve Hoblíková, Šumělová a Kokrdová, rozená Hrázná, v té dávné, předlistopadové době nikomu neotvírala dveře bytu už dlouho. Dobře věděla proč.

Bylo jí osmatřicet, když s tím začala. Když si uvědomila, že její práci mzdové účetní nikdo nekontroluje. Proč toho nevyužít? napadlo ji jednou při pohledu do prázdné peněženky. Ne nadarmo o ní říkali, že je ženou činu. Ani tentokrát nezůstala své pověsti nic dlužna.
Stačila jí k tomu tužka.

Začala si účtovat daň ze mzdy v nižší daňové skupině. Krátila splátky půjček a podnikového spoření ostatním zaměstnancům bytového družstva. Peníze převáděla na své spoření nebo splátky svých půjček. Nestačilo jí to. Proto si začala účtovat i vyšší nemocenské dávky.
Až jednou...
***
„Tak se na to podíváme,“ zahlaholil mezi dveřmi muž, jenž představě revizora, vytvořené v hlavě Věry Hoblíkové, neodpovídal ani v nejmenším. Prohodil pár vtipů, podebatoval o dětech, vypil kafe.

Bude to dobré, utěšovala se v duchu účetní, když mu předkládala potřebné doklady. Bude to dobré, s tímhle mužem se přinejhorším nějak domluvím, opakovala si pořád dokola.
Nebylo.

Muž svraštil čelo, párkrát zakroutil hlavou a dal se do přepočítávání. Něco se mu nezdálo.
„Nemůžu si pomoct, ale máte tady nějakou ránu,“ obrátil se na mzdovou účetní. Zabodl propisovačku do výplatnic. „Vidíte? Něco tady nehraje.“

Ve Věře Hoblíkové by se krve nedořezal. Přesto se nenechala vyvést z míry. „Ale to není možné. Ukažte?“ Svou roli sehrála bez chybičky. Jenže zbytečně.

„Nedá se nic dělat, musím to nahlásit,“ nedal se obměkčit revizor. Následovala kompletní revize. Ukázala, že účetní se neoprávněně obohatila o téměř dvacet tisíc korun.
***
Sedávala před vyšetřovatelem, jen neochotně vypovídala o tom, co, kdy, jak a proč to dělala. Vyšetřovací spis narůstal, důkazů přibývalo. Už jich bylo dost na to, aby mzdová účetní skončila před soudem.
Uvědomila si to.

Přece se nenechám zavřít, řekla si teď už počtvrté vdaná žena a udělala jediné, co v této chvíli udělat mohla. Zavřela se doma, nikomu neotvírala. Ani poštovnímu doručovateli.
Sedávala na židli v kuchyni, netečně poslouchala ostrý zvuk zvonku a vychutnávala opojný pocit vítězství – tak jako dnes. Netušila, že po ní vyhlásili pátrání, že ji už brzy zatknou. Při nákupu, před obchodem.
***
Ve vazební věznici se jí nelíbilo. Co naplat, říkala si přesto. Nějak bylo, nějak bude. Zapřádala sáhodlouhé rozhovory se spoluvězeňkyní Vlastou. Víc poslouchala než mluvila. Povídání o jejím druhu Vítězslavovi, jejich bytě, o jejich životě už znala skoro zpaměti.
Nebyla by to ona, kdyby se jí v těch chvílích v hlavě nezrodil další nápad.

Blížily se Vánoce. Doba, ve které se mění prostor i čas. Dny, v nichž každá vzpomínka nabývá na významu. Člověk má najednou pocit, že všechno spolu nějak souvisí, že každý detail v životě je důležitý. Každý okamžik, každá vůně, každý záblesk světla. Že všichni koneckonců žijeme jenom jeden život a jiný nám nikdo nedaruje.

Nemám co ztratit, řekla si žena činu a požádala o propuštění z vazby. Prokurátor jí vyhověl. Dva dny před vánočními svátky ji propustil na svobodu.
***
Na muže, který se po jejím zazvonění objevil mezi dveřmi bytu, pohlédla se zalíbením. Vysoký, černovlasý, urostlý. Jen šediny na skráních napovídaly, že mezi mladíky už nepatří.

City stranou, napomenula se Věra a nasadila okouzlující úsměv: „Pan Vítězslav?“ Po kladné odpovědi se představila a pak vyrukovala se zbraní těžkého kalibru: „Pozdravuje vás Vlasta.“
O účinku těchto slov nepochybovala od počátku. Nemýlila se. „Pojďte dál,“ ráda zaznamenala pozvání do bytu, v němž by se dovedla orientovat snad i poslepu. Všechno tu bylo tak, jak jí to kolegyně z vězení mnohokrát popisovala.

Na stole se objevila sedmička červeného. „Neodmítnete, že ne?“ poptal se Vítězslav. Aniž čekal na odpověď, nalil víno do broušených sklenic.
„Jak se má? Co dělá?“ vyzvídal hostitel.

O chvíli později Věra naznala, že je vhodný čas na uskutečnění záměru, s nímž sem přišla.
„Pane Vítězslave, víte, je mi to trapné, ale Vlasta si tam ode mne půjčila pětistovku. Potřebovala ji na nějaké nutné výdaje. Teď bych ty peníze potřebovala, to víte, kdopak má dneska na rozhazování.“

Mluvila přesvědčivě. Muž netušil, že se stává další obětí podvodu. Peníze jí dal.
***
Ukázalo se, že nebyl jediný, koho o pět set korun obrala. Přihlásil se i další člověk. „Plakala, že potřebuje peníze na domácnost, neboť bývalý manžel jí neplatí výživné na dceru. Bylo mi jí líto,“ vyprávěl vyšetřovateli.
Jenže po Věře jako by se zem slehla.

Znovu ji předvolávali k výslechům. Znovu se předvolánky vracely jako nedoručitelné. Znovu po ní vyhlásili pátrání.
***
Inzerát, jehož prostřednictvím hledal velký brněnský průmyslový podnik prodavačky do kantýny, ji zaujal. Proč nezkusit štěstí?

„Ráda bych u vás nastoupila, tady na ten inzerát,“ zamávala před sebou novinami a bez váhání položila na stůl občanský průkaz. Svůj největší trumf. V době, kdy nikde nepracovala, totiž vypršela lhůta platnosti starého. Nechala si vystavit nový, v němž samozřejmě poslední zaměstnání uvedené nebylo.

„Byla jsem v domácnosti, starala se o dceru. Manžel si nepřál, abych pracovala. Jenže já to doma nemohla vydržet. Znáte to: Pořád jen mezi čtyřmi stěnami, celý den není s kým promluvit. A peníze taky potřebujeme. Manžel to uznal, i když moc nadšený nebyl,“ vychrlila na úřednici.
Ta nehnula brvou.

Věra Aderová do kantýny nastoupila. Zákazníci si ji nemohli vynachválit. Ochotná prodavačka nešetřila úsměvy, rozdávala na potkání dobrou náladu. Však ji to nic nestálo. „Paní Aderová, není mi to vůbec příjemné, ale znovu vám musím připomenout, že potřebujeme váš výpis z rejstříku trestů,“ přišla za ní jednoho dne vedoucí závodního stravování.

„Samozřejmě, úplně jsem na to zapomněla,“ odvětila bez váhání prodavačka, ale v hlavě se jí začal roztáčet kolotoč myšlenek. Jak z toho ven? Před patnácti lety mě potrestali za rozkrádání, teď mi to tam najdou...
Nevěděla, že trest jí mezitím vymazali, proto žádný výpis nedodala.

Vedoucí stravování podvědomě tušila nějakou zradu. Pár dnů to ještě vydržela, pak se nerozpakovala jít za technickým náměstkem ředitele. Pověděla mu co a jak.

„Dobře,“ pokýval náměstek hlavou. „Je tady měsíc, to je další důvod k tomu, abychom si ji trochu proklepali. Dám pokyn k mimořádné, neohlášené inventuře.“
Manko přesahovalo tři tisíce korun.
„Všechno uhradím, nebojte se,“ dušovala se Aderová. Jenže neuhradila. Znovu se ocitla ve vazbě.
***
„Na všechna předvolání se budu dostavovat. Všechny peníze vrátím, jen mě pusťte,“ naléhala zbytečně. Prokurátora už nepřesvědčily ani její slzy. Slib jednou porušila, navíc spáchala další trestné činy. Novému slibu věřit nešlo.

Aderová se pak pokusila zahrát na jinou strunu: „Měla jsem mozkovou mrtvici.“ Znalci však její tvrzení jednoznačně vyvrátili. Zhodnotili Věru jako psychopatickou nevyrovnanou osobnost s nedostatkem smyslu pro společenské normy.

Hra na schovávanou, v níž hrály hlavní roli peníze, skončila vynesením trestu. Věra Aderová šla na čtyři roky do vězení. Hrany jejích činů otupěly.

ZBYLY JIM JEN OČI PRO PLÁČ

Tak tady přece jen končím – nemohl teď už skutečnosti, potvrzené čerstvým razítkem v občanském průkazu stále ještě uvěřit Milan Kvíčala. Šlapal si to onoho socialistického rána chodbami brněnského hotelu Continental a za sebou nechával všechny ty hodiny, dny a měsíce strávené ve zdejší kuchyni. Stejně mě pro ni byla škoda, nešetřil skromností. Jako absolvent střední hotelové školy si přece zasloužím dělat něco lepšího. Třeba to, co mě právě čeká. S touto myšlenkou za sebou naposledy zavřel hotelové dveře.

***

Venku mrzlo až praštělo, ale Milana Kvíčalu polévalo příjemné horko. Konečně ve svém, konečně svým pánem. Nemohl se vynadívat na prostory nového působiště – autokemp na Českomoravské vrchovině.

Pan vedoucí, pan vedoucí. Jsem tu vedoucím – opakoval si pořád dokola třiadvacetiletý muž. Vzápětí začal spřádat plány do růžové budoucnosti. S úklidem tady pomůže sestra Jitka, s účetnictvím matka, profesorka hotelové školy. Na zkrácený pracovní úvazek. Vždyť nejsou lidi, tak co – byl hned se vším hotový.

Usedl a zasnil se. Takhle nějak jsem si to vždycky představoval. U plotny ať si stojí jiní – když se jim chce.

Brzy přišel na to, že práce v autokempu nebude tak jednoduchá, jak si představoval. Nevadí, říkal si. Po čase se to zlepší. Teď je potřeba hlavně chodit s otevřenýma očima, koukat kolem sebe. Dostat provoz do krve.

Nelenil. Bývával na pracovišti od rána do večera. Co chvíli zašel do kuchyně, do jídelny i bufetu. Rozhlížel se, poznatky ukládal hluboko do hlavy. Však se budou hodit, říkal si. ***

Z kuchyně se linula příjemná vůně připravovaného jídla, stoly už byly prostřené pro žáky jedné z mnoha škol v přírodě, které se tu teď střídaly.

Kvíčala si svolal personál. „Chtěl bych, aby z nás byl dobrý kolektiv. Abychom se nehádali, ale vycházeli si vstříc a pomáhali si,“ zahájil svou řeč, kterou později zopakoval i druhé směně. „Máme k tomu všechny předpoklady,“ poněkud frázovitě pokračoval a rozváděl hlavně výhody zdejšího stravovacího zařízení.

„Nebudeme tu zavádět žádné zbytečné papírování, nebudeme si komplikovat život,“ chýlil se ve své řeči k závěru. V něm rozhodl: „Máte nárok na teplé jídlo. Pětikačku, kterou platíte denně, si můžete nechat. Najezte se, však neubude. V tom množství jídla se těch pár porcí ztratí.“

Skončil a rozhlédl se po přítomných. Očekával pohledy plné vděku a oddanosti. Setkal se však jen s očima upřenýma kamsi do rohu. Jako by tihle lidé nevěděli, co si o jeho slovech myslet. Jako by mu nevěřili. Nebo se mu to jen zdálo?

***

Doktorka Tamara Ipserová seděla ve svém teplickém bytě, usrkávala ze šálku voňavé kávy a chrlila směrem ke své dlouholeté kamarádce Evě vodopád slov, týkajících se nastávajícího pobytu ve škole v přírodě.

„Máme jet kamsi na Českomoravskou vrchovinu, do nějakého autokempu. Už se celkem těším. Starosti s děckama samozřejmě budou. Jenže já teď mám starost úplně jinou: co s naší Alenkou? Rodiče mi ji na takovou dobu k sobě nevezmou, manžel je kdovíkde,“ zamýšlela se nahlas rozvedená žena nad tím, co podniknout se svou šestiletou dcerkou.

Zkušená Eva jen nechápavě zakroutila hlavou. „O co ti jde? Myslíš, že budeš z vedení jediná, kdo si tam poveze dítě? Postav své šéfy před hotovou věc. Řekni, že nemáš malou kam dát, že musí jet s tebou. Na posteli se nějak srovnáte a co se týká jídla, neměla bych obavy. Kolik toho takové šestileté dítě sní? V tom obrovském množství stravy se dětská poloviční porcička určitě vždycky najde,“ školila Tamaru.

„Asi máš pravdu. Zítra to projednám,“ řekla Tamara už značně veseleji a podívala se šálku s kávou na dno.

Nadřízení proti nebyli, vedoucí turnusu o Alence také věděla. Doktorka Ipserová nakonec nebyla jedinou členkou vedení téhle školy v přírodě, kdo měl s sebou malé dítě. V tom se Eva nepletla. Chlapci a děvčátka spávali s rodiči, dostávali poloviční porce jídla, nikdo se o tom nebavil. Nebylo proč.

***

Jídelnou zněl koncert lžic, nožů a vidliček. Milan Kvíčala pomáhal roznášet jídlo, neopomněl popřát dobré chuti – vedoucím i těm malým. „Vaříte tady dobře, pověsti o vás nelhaly,“ uslyšel u jednoho ze stolů od sličné učitelky. Nasadil profesionální úsměv a odvětil: „To víte, snažíme se.“

Těch zbytků je škoda, napadlo ho dnes znovu, když po obědě odnášel talíře s kolečky knedlíků a kousky masa zpět do kuchyně. Děti sice baští s chutí, ale většinou stejně všechno nesnědí. Něco by se s tím mělo udělat, nabádal sám sebe.

Už nějakou dobu věděl co, zatím se však nemohl odhodlat. „Stravovací limit je příliš vysoký. Jak vidíte samy, děti všechno nesnědí,“ oslovil na druhý den ženy v kuchyni. „Budeme proto vařit menší porce. Rozdíly vyrovnáme jinak, třeba v kávě dospělým, v přilepšení nějakým ovocem či sladkostmi dětem,“ rozhodl vedoucí a vydal ze skladu přibližně o třetinu méně masa než včera.

„Jenže pozor. Je potřeba připravit tolik jídla, aby si případní nenasytové mohli přidat,“ nařídil s úsměvem. Jak to udělat, to už bývalý kuchař ženám neřekl.

Při obědě si nikdo nestěžoval. Někteří z vedoucích po jídle labužnicky usrkávali poctivě uvařenou kávičku, jiní si pochutnávali na lahvovém pivu. Zbytků bylo minimálně.

„Pane vedoucí,“ přitočil se po večeři k Milanu Kvíčalovi jeden z dospělých účastníků školy v přírodě, „dali bychom si lahvinku. To víte, za celý den toho má člověk s těma děckama dost, takové večerní posezení nad skleničkou něčeho dobrého působí jako balzám,“ rozváděl a zdůvodňoval své přání.

S poděkováním převzal dvě láhve červeného a otevřel peněženku. „To nechte, započítáme je do ceny stravy. Stejně limit nečerpáte,“ sdělil překvapenému zákazníkovi vedoucí.

***

S tímhle snad problémy nebudou. Neměly by být. Je mladý, teprve jedenadvacetiletý. Něco na přilepšenou určitě neodmítne – odhadoval Milan Kvíčala nového kuchaře.

Rozhodl se, že ho vyzkouší hned. Bez rozpaků mu vysvětlil už zaběhnutou praxi s vařením obědů a večeří. „Vy jste tu vedoucí, já jen obyčejnej kuchař,“ pokrčil Milan Komprs rameny.

„Přece si nebudeme vykat,“ skrýval radost jeho nadřízený. „Na tykání,“ pozvedl skleničku koňaku z čerstvě otevřené láhve, na níž tuzemská etiketa nebyla.

„Milan,“ ozvalo se dvakrát místností.

***

Zimu vytlačilo jaro, po něm převzalo vládu léto. Místa žáků ve školách v přírodě zaujaly děti, trávící zde prázdniny v táborech. Porce svůj objem nezvětšily. Káv a piv ubylo. Strávníci však byli stále spokojeni – s kvalitou i množstvím jídla. Nikoho z nich ani nenapadlo některou z porcí převážit.

Kvíčala si nemohl stěžovat. Přebytek vytvářený tímto způsobem v provozovně narůstal. Vedoucí jej postupně odčerpával. Hlavně pro sebe. Krátil tržby, bral si alkoholické nápoje, cigarety a další zboží. Vyrovnával poskytnutou stravu zaměstnancům, přilepšoval Komprsovi.

„Tumáš,“ podal mu jednou sto, podruhé dvě stě, jindy třeba i tři sta korun. „Za dobrou práci, z fondu vedoucího,“ vysvětloval zpočátku. Později už nemusel.

Letní sezona skončila, na podzim se nastěhovali do kempu lesní dělníci, pracující na odstraňování polomů. Kvíčala opatrněji, ale přesto pokračoval. Stravovací limit 48 korun na člověka a den mu dával dost prostoru k jeho „kouzlům.“

Rok si podal ruku s rokem. Znovu školy v přírodě. Nic se nemění. V dubnu odchází Komprs na jiné pracoviště. Kvíčala pokračuje ještě dva měsíce bez něho. Nenadálá inventura ukáže nesrovnalosti. Výsledek hloubkové je překvapující i pro Kvíčalu.

Během sedmnácti měsíců neoprávněně vyfakturoval stravu a další potravinářské zboží v hodnotě nejméně 136 tisíc korun. Bývalému kuchaři pak postupně předal asi pět tisíc.

Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví šel Kvíčala na čtyři a půl roku do vězení. Soud mu navíc uložil peněžitý trest 25 tisíc korun. Komprs dostal za napomáhání k trestnému činu dvouletou podmínku a pokutu čtyři tisíce korun.

Oběma zbyly jen oči pro pláč. Pro pozdní pláč.

VOLEJTE POLICII, ŘEKLA

Byly zatím v tom bezstarostném věku, kdy toho o světě, o životě v něm moc nevěděly. Kdy spíše jen tušily, že život není jen zábava a tanec. Patnáctiletá Jindřiška Chrástková s o rok mladší Lenkou Náprstkovou kráčely zářijovými odpoledními ulicemi krajského města vstříc diskotéce a těšily se na setkání s kamarádkou Hankou Hromádkovou. Právě přicházela.

„Ahoj holky, dneska na disku nemůžu. Bylo mi uloženo jet k babičce,“ poněkud ironicky komentovala verdikt svých rodičů Hanka. Obě zbývající dívky zklamaně protáhly obličeje. „To je škoda,“rozloučily se s kamarádkou a začaly spřádat další plány.

Nakonec se vzdaly tanečního parketu, protínaného vybuchujícími gejzíry barevných světel a rytmů, notně násobených zesilovači a reproduktory. „Není co řešit. Pokecáme, pobloudíme po městě,“ shodly se a zamířily do nejbližších ulic.

***

Čtyři z pěti dalších hlavních aktérů nastávajícího dramatu koncertovali na kytaru v parku za divadlem. Melodie se rozléhaly do daleka, v přestávkách měl řečnické sólo mladík snědé pleti, ostatními přezdívaný Ital: „To byste zírali, co takový bílý holky dovedou. Je to úplně něco jinýho než ty naše.“

Jeho monolog, prošpikovaný řadou senzačních intimních podrobností, přerušila další píseň. Během ní se u improvizovaného koncertního pódia objevila dvě děvčata. „Ještě je čas, domů to do osmi večer bohatě stihneš. Budeme chvilku poslouchat,“ přemlouvala Lenku Jindřiška. O pár minut později už obě seděly se dvěma z oněch čtyř romských chlapců na lavičce. O několik metrů dál od koncertujícího.

„Pote do Lužánek, tam si budeme moct taky zatancovat,“ navrhl jim Ital. Dívky se nejprve zdráhaly, nakonec souhlasily. Ručičky nejbližších pouličních hodin v té chvíli ukazovaly patnáct minut po šesté.

„Na Lenku mi nemakej, ta je moje,“ zašeptal Ital do ucha kamarádovi cestou do Lužánek. Tam dostaly události rychlý spád.

Lenka je lákána do hustého křoví. Odmítá.

Nakonec na jeho okraj přece jen jde, protože Ital jí bere svetr a ona se bojí, že o něj přijde. Rom neváhá. Pevně ji uchopí za ruku a neurvale dívku do křoví vtáhne.

O pár metrů dál se baví Jindřiška s druhým hochem. „Už bychom měly jít domů. Kde je vlastně Lenka?“ uvědomí si.

Slova o Italovi a křoví jí potáhnou oči závojem úzkosti a strachu. Cítí nebezpečí. Poleká se a odchází na tramvaj. Ponechává kamarádku osudu.

***

Ital nechce zbytečně ztrácet čas. Cíl jeho počínání je zřejmý. Lenka se však úporně brání.

„Je mi teprve čtrnáct,“ vysloví větu, kterou později zopakuje ještě několikrát. Pak se zoufale snaží přivolat svou kamarádku.

Dostane facku.

„Ještě jednou křikneš na Jindru a domů už se nikdy nevrátíš,“uslyší varování. Násilník nic nedbá na dětská ramínka rozechvívaná přívalem pláče, na oči až po okraj naplněné slzami. Dosáhnout svého se mu přesto nepodaří.

Odkudsi opodál se ozve zapískání. Ital signál zopakuje. „Přichází posila, teď něco uvidíš,“ sykne nenávistně.

Do hustého křoví, vytvářejícího jakousi místnůstku, v němž nechybí ani přírodní klenba, vcházejí další tři romští mladíci. Dva z nich zná Lenka už od divadla, třetí je jí neznámý.

Netrvá dlouho a objeví se pátý. Ten, který doprovodil Jindřišku Chrástkovou k tramvaji.

Je přibližně sedm hodin večer. Pro Lenku Náprstkovou začíná nejhorší, nejotřesnější zážitek jejího dosavadního čtrnáctiletého života. S bundou na obličeji, s bitím, ponižováním, na ohořelém slamníku, mezi střepy, špinavými papíry a starými plechovkami poznává, jací také dovedou být muži.

Poznává to poprvé a hned několikrát.

Únavou ztrácí schopnost se bránit. Pláče a prosí. „Pusťte mě, nechte mě odejít,“ opakuje pořád dokola. Adresáti naléhavé výzvy ji odmítají vyslyšet. Dívka zavírá oči a doufá v zázrak. V to, že se objeví někdo, kdo ukončí tohle její nevýslovné utrpění. Pak se vzdává veškeré naděje. Snaží se nevnímat cizí ruku, ruce, vůbec nic. Ale nejde to...

Po dvouhodinovém trápení v sobě posbírá poslední zbytky sil, využije chvilkové nepozornosti násilníků a utíká. Utíká, kam ji nohy nesou.

Uvědomí si, že musí běžet někam, kde jsou lidé. Hodně lidí.

***

Postarší manželé jdoucí po chodníku zpozorní. Zaslechnou jakési volání. Zastaví se. Pohledy muže i ženy spočinou na tmou černé oponě přes silnici ležícího parku. Opona se rozevírá, vybíhá z ní jakási dívka. Směřuje k nim. Je špinavá, zakrvácená, rozcuchaná.

„Prosím vás, moc vás prosím, pomozte mi. Zavolejte policii,“ vzlyká Lenka.

Jako na zavolanou přijíždí policejní auto. Manželé je zastavují. Následuje pár nezbytných slov, strážci zákona dívku usazují uvnitř a objíždějí s ní lužánecký park. Několikrát. Partu romských mladíků už však nikde nespatří.

***

Lenka Náprstková vypovídá. Z popisu Itala je zřejmé, že se nápadně hodí na Reného Lakatoše. Šestnáct a půl roku, už jako nezletilý se dopouštěl trestné činnosti.

Na místě činu najdou policisté dámskou kabelku a předplatní jízdenku městské hromadné dopravy s Lenčiným jménem. Pes jde po stopě na křižovatku dvou nedalekých ulic. Tam ji ztrácí.

Při pátrací akci zadrží policisté v parku pod divadlem jednoho z podezřelých. Nezletilý žák zvláštní školy Pavel Barnabáš má čtrnáct a půl roku. „Byl sem u toho,“ přizná se. Uvede také jména všech čtyř ostatních zúčastněných.

Policisté je zadrží. U jednoho z nich najdou také potřebný důkaz. Lenčiny kalhotky. Všichni se k činu doznají.

***

Kdo jsou? Tři mladiství: René Lakatoš, Bartoloměj Šmíd a Antonín Tymych. Dva nezletilí: Pavel Barnabáš a Josef Šmíd – Bartolomějův bratr.

Rozbíhá se kolotoč výslechů. Na jeho konci je jako křišťál jasné všechno, co v počátku zůstává zahalené rouškou dohadů. Mladíkům nic nepomůže, že hážou vinu jeden na druhého, že svého činu litují. Strážci zákona uzel protichůdných výpovědí, lží a falešných obvinění stejně rozpletou.

Lakatoše čekají tři roky vězení, Bartoloměje Šmída a Antonína Tymycha dva. Nezletilí Pavel Barnabáš a Josef Šmíd skončili v takzvané ochranné výchově. Tehdy v předrevolučních dobách se tomu říkalo polepšovna.

PŘÍLIŠ VELKÝ NA ŠKOLKU

Před třemi měsíci oslavil sedmnáctiny. No, oslavil, říká si, to zní příliš nadneseně. Vlastně nebylo s kým slavit. Pořádného kamaráda nemám, matka o mě taky moc nestojí. Tím spíš její v pořadí už čtvrtý muž – recidivista, který strávil v kriminálech devatenáct let.

Kašlou na mě, chtěli by jen, abych se dřel a dřel na opravě toho našeho prokletého baráku. Co bych z toho měl? Vždyť tady stejně nezůstanu, mám jich obou po krk – zdůvodňoval toho zářijového dne před listopadem 1989 sám sobě odchod z domova Petr Čilý. Kdyby mu v té chvíli někdo řekl, že za sebou sice zavírá dveře domova, ale současně si otevírá bránu budovy značně nehostinnější, vysmál by se mu.

Život krajského města pulzoval rytmem běžného pracovního dne. Chodci se na ulicích většinou nevšímavě míjeli, spěchali za nákupy, do kina, na návštěvy nebo domů.

Domů – převaloval na jazyku to letmo zaslechnuté slůvko Petr Čilý. Domů. Můj případ to není. Jenže kde vlastně dnes budu spát? napadlo ho až nyní. Pokračoval v bezcílné pouti brněnskými ulicemi a čím dál víc si lámal hlavu tím, kde ji na noc složí.

***

„Jste zatčen,“ uslyšel za zády Miloš Sajman. Současně mu dopadla ruka na levé rameno. V té chvíli by se v něm krve nedořezal. Tak přece mě dostali, pomyslel si a pomalu, rezignovaně, se otočil.

Překvapením na chvíli oněměl.

„Já bych tě...,“ zalapal po dechu a moc nechybělo, aby Čilému přímo tady na ulici názorně předvedl svou fyzickou převahu.

„Už jsem fakt myslel, že jsou to oni. Jdou po mně,“ řekl polohlasně a mínil tím policisty. „Pojď se raději někam uklidit. Co takhle na pivo?“ nadnesl a táhl kamaráda do nedaleké pivnice.

„Jenže já mám jen desetikorunu,“ snažil se protestovat Petr.

„Nevadí, dneska tě zvu já,“ velkoryse prohlásil Miloš a přidal do kroku. Neviděli se pár pátků, řeč nevázla. Na přetřes přišli společní známí, děvčata. Po třetím džbánku pěnivého moku se Petrovi rozvázal jazyk ještě víc.

„Zdrhnul jsem z domova. Už mě to tam přestalo bavit. Jenže teď mám problém, kde budu spát. Jak to vlastně děláš ty?“ vyzvídal na zkušenějším kamarádovi.

Ten se jen zasmál. „Normálně. Jak život dá. Ale abys neřekl, na dnešek pro tebe mám prímovní ubytování, budeš koukat.“ Petr se zatetelil radostí: „Já věděl, že seš kámoš, že mě nenecháš ve štychu.“ Zeptat se, o jaký nocleh se jedná, ho ani v nejmenším nenapadlo.

O nějakou minutu později však přece jen poněkud zaváhal: „To tam chceš jen tak vlézt? Co kdyby...“ naznačil obavy při pohledu na mateřskou školu, před kterou stáli.

„Nebuď srab,“ usykl Sajman. „Byl jsem tady už před čtrnácti dny. Je to bez rizika a možná tam ještě něco najdeme.“ Nenašli. „Jdeme o dům dál,“ zavelel Miloš. Měl na mysli kanceláře v areálu Vysoké školy zemědělské. Také v nich už byl jako doma. Tyto prostory se zachovaly k oběma vetřelcům pohostinněji: nabídly jim nejen nocleh, ale také alkohol, ba i peníze. Sajman si k ránu přivlastnil i plotýnkový vařič.

„Dík,“ rozloučil se na druhý den Petr.

Krátce nato policisté Miloše Sajmana zadrželi. O svém kumpánovi jim neřekl ani slovo. Zatloukl ho.

***

Petra Čilého přestal po několika dnech jeho utečenecký život bavit. Měl dost toho nekonečného bloumání po městě, žebrání drobných alespoň na rohlík, spávání po sklepích, čekárnách a podobných místech. Vrátil se domů.

Jeho obavy byly neopodstatněné. Matka prohodila na synovu adresu pár neškodných slov, nevlastní otec si jeho návratu málem nevšiml vůbec – alespoň Petrovi to tak připadalo. Zase o důkaz víc, že jim na mně nezáleží, říkal si, když po čase opět uléhal do čistě povlečené postele.

***

Kazeta v magnetofonu dohrála, Jiří Čamla se podíval na hodinky: „Už musím jít, naši budou stejně zase šílet.“ Jeho hostitel a současně kamarád, čtyřiadvacetiletý Josef Porubský, se ho snažil zdržet marně.

„Pepo, nešel bys se mnou k trolejbusu?“ projevil přání Jiří. „Copak? Máš strach?“ pokusil se zažertovat oslovený a pokračoval: „Jasně. Jen na sebe něco hodím.“

Počasí onoho říjnového večera je ke spěchu nenutilo. Šli co noha nohu mine, klábosili o všem možném, ale hlavně o hudbě. „Sakra, už jede,“ přerušil proud řeči Čamla a dal se do běhu. Porubský s ním. „Tak se měj,“ stačil ještě křiknout do zavírajících se dveří trolejbusu a vydal se na zpáteční cestu domů.

Už jako malý kluk si navykl chodit s očima upřenýma na zem. Vyplácelo se mu to. Tu našel drobnou minci, tam zase přívěšek nebo jinou zajímavou maličkost. Štěstíčko tomu říkal. A dnes, dnes – klíče... Zvedl je a okamžitě poznal, komu patří.

Zřejmě je vytrousil při tom běhu, napadlo Porubského. Dvakrát třikrát si s nimi pohodil, pak je zastrčil do kapsy.

***

„Tohle přece nejsou tvoje klíče. Komu patří?“ zvedl stavidla své zvědavosti devatenáctiletý Pavel Pyškula, když nazítří ráno přišli s Petrem Čilým k Porubskému na návštěvu.

„Včera je vytrousil Jirka Čamla. Musím mu je vrátit,“ odpověděl Porubský. Zbývající dva mladíci se za jeho zády po sobě mlčky podívali. „Nevracej je, uděláme byt,“ zaznělo vzápětí místností.

„Co blázníte?“ zděsil se v první chvíli Porubský. Nakonec ho přemluvili.

Hned nato se trojlístek vydal k bydlišti Čamlových. „Ty počkáš venku a budeš hlídat. Jsi jediný, kdo je zná. Kdyby něco, zespodu třikrát zazvoníš,“ instruovali Pyškula s Čilým nálezce klíčů.

Přinesli téměř sedm tisíc korun, pět vkladních knížek slibujících dalších pětadvacet tisíc, zlaté prsteny, řetízky. „Pánové, jsme boháči,“ zajásal kterýsi z nich. Dlouho se však neradovali. Za šest dnů putovali Pyškula s Porubským do vazby, proti Čilému bylo zahájeno trestní stíhání na svobodě.

***

Uplynul necelý měsíc. Petr Čilý v něm sekal latinu. Pak přišel 20. listopad.

„Zase nic neděláš. Zase se flákáš, místo abys pomohl na baráku. Do učení taky nechodíš. Myslíš, že tě budeme jen tak zbůhdarma živit?“ obula se do něho tu neděli matka.

Neudržel se. Řekl jí od plic, co si o tom všem myslí. Nevynechal ani nějaké to ostřejší slovo.

„Tak ty takhle? A ven! Ven z našeho domu,“ uslyšel syn nemilosrdný ortel. Dál se nedohadoval. Šel a nevěděl kam. Pak si vzpomněl na kamaráda Sajmana. Jakže to tenkrát říkal? Je to bez rizika a možná tam ještě něco najdeme. Tak nějak to bylo.

Načal šňůru vloupání. Do mateřských škol a jeslí, do školních družin a zahradních chat. Obcházel objekty, tlakem zkoušel okna. Mnohá povolila, jiná rozbil. Téměř dvacet jich bylo. Odnášel si peníze, parfémy, budíky. Nepohrdl ani mikrofonem nebo deseti malými čokoládami.

Zprvu přespával ve výtahové šachtě jednoho z paneláků na brněnském sídlišti Vinohrady. Jednou ho tam přistihla jakási žena. Nezbylo než prchnout a hledat jinou noclehárnu.

Vlastně proč hledat? znovu si vzpomněl na svého učitele Sajmana. Vždyť ve školkách a jeslích je místa dost. I postel se tam najde. Byl to dobrý nápad, blahořečil si pokaždé, když v těch útulných prostorách uléhal a natahoval si budíka. Jen jednou ho tento přístroj zklamal. Nezazvonil, on zaspal a personál ho překvapil. Znovu musel prchat.

Udělám si pěkné Vánoce, rozhodl se na Štědrý den a vyrazil do ulic. V Líšni vystoupil z autobusu, v samoobsluze vyřízl kus skla z výlohy. Cesta k lahůdkám byla volná.

Když jeli kolem policisté, nemohli si podezřelého dění v prodejně nevšimnout. Vše ostatní už bylo věcí okamžiku. Soud Petra Čilého starostí o nocleh zbavil. Poslal ho do vězení na dvacet měsíců.

KOMU KARTY V RUKOU ŠUSTÍ...

Na dlouhém a silném krku hlava, z níž vyzařuje sebedůvěra, ctižádost, radost ze života. Neměl jsem toho venkovského strejdu tak odbýt. Chtěl mrazničku, vypadal slibně. Mrazničky sice nemám, ale tu jednu jsem mu slíbit mohl. Vždyť mi peníze přímo vnucoval, strkal mi je až pod nos – rekapituloval toho předlistopadového socialistického dne odpolední událost ve své brněnské prodejně Domácích potřeb vedoucí Lubomír Cirkl. Nevadí. Příště se zachovám jinak, budu chytřejší – řekl si toho večera.

***

„Tak, pánové, držte si kloboučky, pojedeme z kopečka. Nebo aspoň někteří z nás,“ vykřikuje rozjařeně jeden ze čtyř karbaníků v bytě v líšeňském sídlišti. Tváře zbývajících tří ztuhnou. Jsou zvyklí na ledacos, ale tohle? Dnes už poněkolikáté vyhrává jeden a ten samý...

Další stokorunová bankovka mění majitele. Lubomír Cirkl není jediný, komu tady zbývá v kapse už jen pár korun. „Holt štěstí nám tentokrát nepřálo,“ prohodí s kyselým úsměvem ke dvěma stejně nešťastným spoluhráčům. Třetí zatím s úšklebkem ukládá výhru do peněženky.

Než Cirkl z bytu odejde, vzpomene si na onoho strejdu z prodejny, který mu tam před časem mával před nosem štůskem stokorun na mrazničku. Kdybych je tenkrát vzal, mohl jsem dneska možná ještě hrát – zamrzí ho tehdejší neústupnost.

***

Se zalíbením pohlédl na jednu z mladičkých prodavaček. Vědoma si jeho pozornosti, zavlnila se v bocích a pomalu odkráčela na dlouhých, štíhlých nohou kamsi dozadu do skladu.

Dlouho mě, Blaničko, provokovat nebudeš. Jednoho dne tě stejně dostanu, zasnil se Cirkl. Viděl to v těch nejostřejších, nejživějších barvách: Ji, vzhlížející k němu s bezmezným obdivem. Sebe, pyšnícího se atraktivní milenkou.

„Pane vedoucí, někdo vás hledá,“ vrátil ho do reality hlas pokladní. Postarší muž nervózně přešlapoval z nohy na nohu: „Nevím, jak bych... Nemohli bychom... promluvit si někde jinde? Sami dva?“ soukal ze sebe.

V malé kancelářičce překvapivě rychle nabyl sebedůvěry. „Posílá mě za vámi Franta Nováků. Říkal, že se dobře znáte. Sháním barevný televizor. Pomůžete mi?“ sáhl do kapsy a vytáhl z ní obálku. „Tady jsou na něj peníze. Až bude, ještě něco přidám,“ nadhodil neurčitě.

Ber! Na tuhle chvíli jsi přece čekal! Ber a neváhej! našeptával vedoucímu prodejny vnitřní hlas. „Jenže my teď barevné televize nemáme. Ledaže by...“ uslyšel Cirkl sám sebe.

„Právě. Vemte si tady ty peníze a až televize budou, zavolejte mi. Číslo telefonu vám hned napíšu.“

Cirklův vnitřní hlas zvítězil.

***

Blanka se k němu přivinula tak, jak to uměla jen ona. Přejela mu hustou hřívou svých blonďatých vlasů přes obličej. „Mně je s tebou moc dobře. Věříš mi to?“ zeptala se a současně zaznamenala nepřítomný pohled svého milence, otce dvou dětí.

„Luboši, ty mě neposloucháš. Už mě nemáš rád, viď?“ zazněl z jejího hlasu podezíravý tón.

„Ale mám,“ odvětil, a snažil se, aby jeho slova vyzněla co nejpřesvědčivěji.

Skutečnost však byla jiná. Blanka se stávala čím dál větší přítěží, navíc měl starosti. Velké starosti. V kartách se mu nadále nedařilo. Prohrával. Prohrával peníze lidí, kteří po něm chtěli barevné televizory, mrazničky, šicí stroje. A co hůř, někteří už přišli do prodejny a chtěli své peníze zpátky.

Zatím se mu je podařilo uklidnit. Zatím. Jenže donekonečna to nepůjde. Musím něco vymyslet, nějak z toho vybruslit. Jenže jak? honilo se mu hlavou.

„Ty mě opravdu neposloucháš. A rád mě už asi taky nemáš. Dneska jsi mi nepřinesl žádný dárek,“ uslyšel vedle sebe. Zamumlal něco o tom, že si zapomněl peněženku doma.

„A to sis nemohl vypůjčit? Kamarádů a známých máš přece plno,“ pohodila vzpurně hlavou blondýnka.

Vypůjčit! To je ono! málem vykřikl nahlas. „Jsi poklad, Blaničko. Co bych si počal, kdybych tě neměl?“ řekl místo toho.

Projevil jí vděčnost tím pro něj nejlacinějším způsobem.

***

„To je dost, že se taky přijdeš podívat,“ přivítal Lubomíra Cirkla mezi dveřmi svého bytu bratr Radek. „Co vás k nám, pane vedoucí, přivádí?“ přešel k rádoby humornému tónu.

„Příbuzenské svazky. Bratři přece mají držet pohromadě. Nebo se mýlím?“ snažil se dotázaný odpovědět v podobném duchu.

Poseděli, popili, popovídali. Po dvou hodinách se návštěvník začal v křesle netrpělivě ošívat. „Co je? Snad už nechceš jít?“ nemohl si nevšimnout Lubošových rádoby nenápadných pohledů na hodinky bratr.

„Pomalu bych měl. Jenže s tebou ještě potřebuju... No...“ nevěděl jak začít mluvit o tom, proč sem vlastně přišel.

„Jak to vypadá a jak tě znám, asi půjde o peníze, ne?“ pomohl mu bratr. „Jo,“ ulehčilo se Lubošovi viditelně. „Mám totiž v prodejně manko. Nevím, jak se to mohlo stát,“ nasadil nešťastný výraz.

„Kolik?“ zeptal se bratr stručně.

„Brácho, ty bys mi vážně půjčil?“ zatvářil se překvapeně Lubomír.

„Co mně zbývá? Příbuzní si přece mají pomáhat. Tak nějak jsi to při svém příchodu říkal, ne? Tak kolik?“

„Šest tisíc by to spravilo. Co nejdřív ti je vrátím,“ zalhal Radkovi Luboš.

Ve výtahu si spokojeně zamnul ruce. To bychom měli. Zítra zase přijde otravovat ten zatracený Bednář. Dostane zpátky pět tisíc, konečně od něj bude pokoj. A já si se zbývající tisícovkou můžu jít zahrát karty – kul plány.

S viditelně dobrou náladou zamířil k Blance. Tentokrát pro ni měl dárek už dávno připravený. Přívěšek na krk, podkovičku pro štěstí. Možná bych jej víc potřeboval já sám, napadlo ho.

***

Ponuré zdi kancelářičky byly tichými svědky dalšího z kontraktů vedoucího Cirkla. „Mraznička bude, ale musíte být trpělivý. To víte, nedostatkové zboží,“ usmál se na zákazníka a zastrčil obnos na přislíbené zboží do kapsy.

Vyprovodil muže do prodejny, v níž postával další z nedočkavců. „Co se dá dělat? Přece jsem vám říkal, že to nebude hned,“ uslyšel od vedoucího. „Jestli chcete, tady máte peníze na vaši mrazničku zpátky.“

Nechtěl. „Ještě počkám. Ale znáte to. Manželka se nemůže dočkat, pořád mě sem honí, už by ji chtěla mít doma.“

„No jo, ženské,“ chápavě se usmál vedoucí. „Také mám jednu takovou.“ Vlastně dvě, opravil se v duchu.

Zbytek dne strávil uvažováním nad příchodem svého nového zástupce. Do těchhle záležitostí ho zasvětit nemůžu. To bych byl sám proti sobě. Jenže nebude to jednoduché. Ti otravní chlapi dotírají čím dál víc, chodí sem stále častěji. Ještě mi bude horko, zhodnotil situaci. Nemýlil se.

***

Aleš Krajíček, jak se nový zástupce jmenoval, byl o osm let mladší než vedoucí. Brzy nadřízeného přesvědčil, že se na něj může kdykoliv spolehnout.

„Kdosi tu nabízel kazety do magnetofonu. Levně,“ oťukával jednoho dne Cirkl nováčka. Povzbuzen pohledem plným zájmu pokračoval: „A bylo jich dost.“ Domluvili se. Po pětaosmdesáti korunách jich dvě stovky koupí, po sto pěti prodají.

„Jenže kde seženeme tolik kupců? Přece nebudu stát někde na rohu a nabízet kazety?“ zapochyboval však vzápětí méně zkušený Krajíček.

„A to si říkáš obchodník? To jsi můj zástupce?“ vychutnával si převahu Cirkl. „Na co máme tady tohle?“ rozmáchl se rukou kolem sebe. Krajíček se zatvářil nechápavě. „Snad nechceš ty kazety prodávat tady?“

„Ano i ne,“ odvětil s tajuplným výrazem ve tváři dotázaný. Pak zástupci vysvětlil svůj plán: Čas od času zajišťuje jejich provozovna stánkový prodej na různých akcích. „Na některé z nich kazety střelíme. Uvidíš, že se po nich jen zapráší. Bude tam hodně lidí, nikdo si ničeho nevšimne,“ prorokoval správně vedoucí.

Mohl být spokojený. Přesto nebyl. Lidé čekající na slíbené a předplacené zboží ve svém úsilí získat buď je, nebo alespoň své peníze, nepolevovali. Cirkl neměl ani jedno, ani druhé. Neměl čas věnovat se vedení prodejny. Přemýšlel, sháněl a půjčoval si peníze – aby je mohl vrátit neodbytným zákazníkům. Někteří už totiž vyhrožovali oznámením záležitosti policistům.

Pak to jeden z nich udělal.

Desátého září šestaosmdesátého roku jedenatřicetiletého Lubomíra Cirkla zatkli. „Byl jsem nakonec rád, když to prasklo. Už jsem dál nemohl,“ řekl hned při prvním výslechu.

***

Během tří let vylákal od jedenačtyřiceti lidí více než 360 tisíc korun. Když ho zadrželi, dlužil sto tisíc. Ve vězení strávil šest let, jeho zástupce Krajíček vyvázl s podmínkou.

Komu karty v rukou šustí, toho štěstí neopustí, říkává se. Zřejmě tomu věřil i Lubomír Cirkl. Jeho však opustilo nejen štěstí, ale i manželka, která krátce po zatčení podala žádost o rozvod.